Kowai Yume

Zatřesu hlavou a tím vyženu vzpomínky z hlavy. Vyjdu na balkon a vzlétnu. Po 10

minutách přistanu před bránou Kanova hradu. Vejdu a ohlásím se u služebného. V hale si

prohlížím nové obrazy, když v tom se ozve hlasitá rána a řev.

„Chika, já tě zabiju,“ štěkne Kano a žene se za vlčetem. Vlče si mě vůbec nevšimne a

k jeho smůle mi vběhne přímo do náruče.

„Copak to tu máme za divocha?“ optám se s úsměvem.

„Díky bohu za tebe, Nikko. Toho zmetka tu honím nejmíň hodinu,“ povzdechne si Kano.

„Je vidět že divokost vám nechybí,“ rejpnu si.

„Jenže on jí má až moc. Chika ještě jednou a někam tě zamknu,“ s výhrůžkou si ho

vezme k sobě.

„Chika? To mi něco říká, nejmenuje se tak ten mutant co ho všichni hledají?“ optám se.

„Jo jmenuje,“ odpoví mi smutně.

„No vlastně jsem tu kvůli němu,“ řeknu a Kano se na mě podívá nečitelným pohledem.

„Co je s ním? Tady není,“ zavrčí.

„To vím, je u Tadaa. Chci se zeptat, jestli nevíš, proč unesl Mara,“ řeknu.

„Co? On unes Mara? Proč?“ vyhrkne Kano.

„Já ti to řeknu,“ řekne náhle Yuuka.

„Ty víš, proč to udělal?“ štěkne na ni Kano.

„Jo, mstí se,“ odpoví nám podrážděně.

„Za co?“ vyptávám se.

„Za to, že ho před několika lety kvůli moci a slávě opustil,“ zavrčí Yuuka.

„Počkat, chceš říct, že spolu chodili a …“ nedopoví větu Kano.

„A spali,“ dopovím za něj.

„Jo, Maro byl Chikova první láska, ale on ho zradil, tak se teď Chika mstí,“

odpoví Yuuka smutně.

„Díky moc, moc jste mi pomohli,“ poděkuju a chystám se odejít.

„Nikko, proč jsi to chtěl vědět?“ optá se Yuuka.

„To je tajemství,“ usměju se a vzlétnu. Doma si napustím vanu a naliji sklenici vína. Svleču

se a v zrcadle si prohlížím jizvy, které pokrývají celé mé tělo. Když už se z koupelny

vyvaluje pára, vezmu sklenku vína a vlezu si do vany. Roztáhnu křídla a pomořím si je do

vody. Už dávno jsem přišel na to, že když jsou v horké vodě, bolest zeslábne. Relaxuji a

popíjím víno, to miluju. Po chvíli mě přepadne únava a usnu. Ucítím jemný dotek na tváři

a otevřu oči.

„Neměl bys spát ve vodě, mohl bys nastydnout,“ vynadá mi Tadao. Počkat Tadao? Rychle

sebou škubnu, až část již jen vlažné vody vycákne na Tadaa i Chiku který se opírá o zeď.

„Co tu chcete?“ vyhrknu a Tadao se směje mému polekanému výrazu.

„Vlastně už nic, to co jsem chtěl, už mám. Tadao se chtěl na tebe podívat, jinak by, jsme

tu už nebyli,“ řekne Chika nezaujatě.

„Co to meleš, zrůdo?“ křiknu a v jeho očích uvidím zlost ale i smutek.

„Važ slova, být tebou nechtěl bych ho naštvat,“ štěkne Tadao.

„Nechápu, co na něm Maro s Kanem vidí, že se do něj oba zamilovali,“ zavrčím a v tu chvíli

jsem přiražený ke zdi a škrcen krásným, mladým klukem, jehož dlouhé stříbrné vlasy mu

zakrývají část obličeje. Podívá se mi do očí a já syknu strachy, protože ty oči ukazují

samotné peklo. Podle dlouhých ostrých drápů na ruce, která mě škrtí, poznám, že ten

krásný kluk je Chika.

„Nechápeš, protože ho neznáš. Chika je krásný, to vidíš sám a navíc je ohleduplný a milý

ke svým přátelům. Chika pusť ho,“ pobídne Tadao a Chika mě pustí.

„Dobrý?“ optá se ho.

„Jo, jde to, jen mě trochu vykolejil,“ zavrčí Chika.

„Promiň, myslel jsem, že máš jen tuhle podobu,“ upřímně se omluvím.

„V pořádku nejsi první ani poslední, ale jsi první kdo díky tomu nezemřel, važ si toho,“

řekne mi chladně a tvrdě Chika. Polknu staženým hrdlem v hrůze z toho, co se stalo těm

přede mnou.

„Vidím, že tě to pořád bolí,“ změní téma Tadao a pohladí jedno mé křídlo těsně u jehlice.

Syknu bolestí, která mnou najednou projede a to mu jako odpověď stačí.

„Jak ho to může ještě bolet, vždyť to jsou už 3 roky, co jsi mu to dal?“

zeptá se nechápavě Chika.

„Jo jsou to už tři roky, ale on ten dárek pořád nepřijal a přitom mu tak sluší,“

jako by, posmutní Tadao.

„Tak to by stačilo, vypadněte,“ štěknu na ně a vstanu. Tadao s Chikou si mě hladově

prohlíží jako vlci svou kořist a hází po sobě mě neznámé úsměvy. Z těch úsměvů mi

naskakuje husí kůře.

„Je opravdu božsky krásný, není pochyb, že je anděl,“ mlsně se olízne Chika a s obličejem

na dlaních se opře o Tadaovo rameno.

„Máš pravdu a ty jehlice tomu dodávají ten lesk, co říkáš?“ řekne s hladovým úšklebkem

Tadao.

„Hm, dokonce i ty jizvy co má od tebe mu sluší,“ opáčí Chika.

„Vypadněte!“ zařvu s takovou zlostí, že kdyby Chika rychle nereagoval a společně

s Tadaem nezmizeli, probodli by je mé stříbrné dýky. Co si o sobě myslí? Mluví o mně jako

o holce na prodej. V duchu nadávám, vylezu z vany a osuším se. Obleču se do volnějších

kalhot a trika, lehnu si na postel a přemýšlím nad Chikou. Je opravdu krásný, už chápu, že

se do něj ti dva tak zamilovali. Když je v lidské podobě, ani by mě nenapadlo, že je

chladnokrevný vrah jak tvrdí Minoru. Ale jeho pravá podoba je pravý opak, zrůda co

nezná slitování a už jen díky jeho zjevu se ho všichni bojí. „Teď tě ale nezabil, jak měl

nejprve v plánu, tak asi slitování má.“ ozve se mé svědomí. Pravda, nechal mě, ale jen

protože ho Tadao zklidnil. Vůbec to nechápu, já myslel, že mě nenávidí, ale on se chová,

jako by, jsme byli dlouholetí přátelé. A ty jemný doteky, na tváři, na křídle, už když mě

věznil, se mě dotýkal, i když neměl důvod. Někdy když jsem byl napůl v bezvědomí

z mučení, se vrátil a hladil mě po tváři a motýlími doteky přejížděl mé nové, ale i staré

rány. Dělal jsem, že jsem mimo, aby se mě nepokusil mučit do úplného bezvědomí.

Nejhorší na tom je, že mi jeho doteky nebyly nepříjemný, ale zase ani příjemný.