Kowai Yume

„Nemluv v hádankách, Kiria!“ štěkne Chika.

„Jeho svědomí je jeho trest,“ osvětlí Kiria.

„Jak to víš? Vždyť jsem ti neodpověděl,“ řeknu nechápavě, jak může vědět, že mně žere

špatné svědomí?

„Máš pravdu, neodpověděl jsi mi, ale byl jsem rok zavřený ve tvé ložnici. Skoro každou

noc jsi ze spaní volal otcovo jméno,“ vysvětlí Kiria a já zrudnu jako čerstvá růže. Pohlédnu

na Chiku a v očích mu vidím směs pocitů, od radosti po hlubokou nenávist. Nedokážu,

odhadnou, co převládá, ale to se dozvím ve chvíli, kdy mi na zádech přistane bič, který se

mi zaryje hluboko do masa. Nenávist zvítězila. Celou místností se rozlehne můj bolestný

sten. I když se mi do očí nahrnou slzy, jasně vidím jak se Kiria obrací ke mně zády a

zacpává si uši, aby neviděl a neslyšel to mučení. Chika do mě ještě asi desetkrát zaryje

svůj bič a pak s klidným a chladným výrazem odejde. Kiria si za mě klekne a jemně se

dotkne mých zad.

„Bolí to moc?“ optá se smutně.

„Trochu, ale zasloužím si to,“ odpovím.

„Zkusím si s ním ještě promluvit, třeba tě nechá být,“ řekne povzbudivě.

„Proč to pro mě děláš?“ nechápu jeho chování.

„I přes to všechno co jsi udělal, si se ke mně choval dobře, a proto jsem ti postupem času

odpustil a začal mít rád,“ usměje se na mě. Ten úsměv mě pohltí, natáhnu se k němu a

jemně ho políbím.

„Děkuju,“ řeknu a pobaveně se ušklíbnu. Vypadá tak rozkošně, když je v rozpacích.

„Ještě,“ řekne tiše a celý zrudne. Vyhovím mu a políbím ho ještě jednou, ale trochu

přitvrdím. Z polibků, které se mi nezkušeně snaží vracet, vytuším, že je to jeho poprvé.

Když se mu zkusím jazykem dobývat do úst, trochu sebou škubne, ale nechá se a umožní

mi přístup.

„Vyčistím ti ty rány a budu muset jít,“ odtrhne se ode mě.

„Děkuju,“ usměju se na něj.

Kiria se taky trochu usměje a začne mi čistit rány. Bolí to jako čert, ale vydržím to. Když je

hotov políbí mě na rozloučenou a odejde.

                                                      *********************

„Myslíš, že si pro něj přijde?“ optá se mě Noriko.

„Jsem si jistej, je pro něj hodně důležitej,“ odpovím ji.

„Slyšela jsem, že se přátelí s Tadaem,“ prskne.

„Jo, taky jsem slyšel a taky to že zabil Ryuua,“ zavrčím.

„Zmetek. Už se těším, až ho zabijeme,“ hihňá se Noriko.

„Podle mě to nebude jednoduché. Viděl jsem, jak zaútočili na Marův zámek. Vypadá

jako by vylezl ze samotného pekla,“ řeknu.

„Tak se postaráme, aby se tak vrátil,“ štěkne.

„Zajímalo by mě, proč, Mara unesl. Vypadalo to, jakoby si sním, vyřizoval účty,“

zamyslím se.

„Myslím, že Ano a Yuukou by to mohli vědět,“ navrhne Noriko a já se rozhodnu se jich

přímo zeptat. Jdu do svého pokoje a před skříní se rozhoduji, co si vezmu na sebe. Musím

vypadat dobře, protože i na oblečení záleží. Nakonec se rozhodnu pro úzké bílé džíny a

světle modrou košili. Jako doplňky si vezmu královské prsteny a platinový řetízek s křížem

zdobeným diamanty. Roztáhnu svá bělostná křídla a vyjeknu bolestí. Stáhnu konce křídel

před sebe a naskytne se mi pohled na dvě jehlice s řetízky, na kterých jsou zavěšena

černá platinová peříčka.

„Bastarde,“ zavrčím a do hlavy se mi začnou vkrádat vzpomínky.

Před 4 lety vypukla válka mezi anděly a démony. Jednoho chladného večera ke mně do

pokoje vtrhli mí nejlepší muži a s nimi Tadao.

„Co to má znamenat?“ štěkl jsem na ně.

„Víš, Nikko tomuhle se říká zrada,“ vysmál se mi Tadao.

„Proč?“ vyhrkl jsem.

„Nad démony než vyhrát, proto je lepší být zrádcem než mrtvolou,“ oznámil mi jeden

z andělů. V ten moment se za mnou objevil Sen a omráčil mě. Tadao mě několik měsíců

věznil a týral, ale pak mě pustil.

„Tohle mě už nebaví, pustím tě a tím budu považovat válku za ukončenou. Sice budeš ten

poražený ale živý,“řekl klidně a s úsměvem.

„Jak šlechetné,“ řekl jsem silně ironicky.

„Ale než tě nechám jít, něco ti dám, na památku,“ ušklíbl se a vytáhnul z kapsy dvě jehlice

s řetízky a černými peříčky.

„Líbí?“ optal se s nadšením v očích.

Nic jsem mu na to neřekl. Za pomocí mučení mě donutil vytáhnout křídla. Zavolal si dva

démony, kteří mě přirazí ke stěně. Drželi mi křídla u zdi a ve vteřině mi Tadao jedno

z křídel probodl a vsadil mi do něj jednu jehlici. To samé udělal i na druhém křídle. Pak si

zavolal Sena a ten jehly začaroval ochraným kouzlem abych se je nemohl vytáhnout. Byla

to tak příšerná bolest že jsem to nevydržel a omdlel. Probral jsem se až za týden ve své

posteli. Byl jsem umytý a čistě oblečený, jen zranění zůstala a také ta příšerná bolest

v křídlech, která jsem musel nechat roztažená. Kdybych se je pokusil zatáhnout, bolelo by

to ještě víc. Když jsem vyšel z pokoje, celý zámek začal oslavovat můj návrat, vůbec

netušili, že jsem tu byl už týden. Došlo mi, že mě museli umýt a převléct démoni.

Nechápal jsem proč, ale hodlal jsem to zjistit a také pořád hodlám.