Kowai Yume

Chika se s pohledem na jejich těla nekontrolovatelně rozbrečí a schová se Kanovi do náruče. K Tadaovi přiběhnu já a se slzami v očích ho pevně obejmu. Mé objetí srdečně příjme a svou bolest a smutek nechá volně prostupovat skrz slzy ven.

„Kde je Hikari a Maro?“ vyhrkne po nějaké době Yuuka, když zjistí, že oni jediní tu nejsou. Okamžitě ve mně zatrne a společně je jdeme hledat. Tadao se zapojí také a ten najde Mara.

„Co mu je?“ Vyptává se hned Chika, když k němu přiběhne. Je na něm vidět, že je strachy bez sebe a ani se nedivím, Maro je přece přítel Kirii.

„Je v bezvědomí, ale žije,“ úlevně si vydechne Tadao, ale vzápětí přijde další rána. Hikari to nepřežila, má několik sečných ran na hrudi a jednu na krku. Chika s dalšími slzami v očích zvedne Mara ze země a odnese ho do hradu, kde k němu ihned přiběhne k smrti vyděšený Kiria. Chika ho ujistí, že žije a to Kiriu uklidní. Tadao vezme dovnitř Sena, já Madoku a Ichiro Hikari. Všechny je odneseme do jejich pokojů a k Marovi jde i Kiria s Yuukou, která mu vyléčí všechna povrchová zranění s tím, že z bezvědomí se musí probrat sám. Jun se ztratí v kuchyni a pak nám do společenské místnosti přinese kafe na povzbuzení a nějaké jídlo. Toho se Tadao ani nedotkne a jen s nepřítomným pohledem sedí na gauči. Ten pohled má i Chika, ale ten se po chvíli zvedne a míří si to ke dveřím.

„Chika kam jdeš?“ zavolá na něj hned Kano.

„No kam asi? Zabít toho parchanta a pomstít mé přátelé,“ zavrčí temně. To už je Kano na nohou a chytnutím za ruku ho zastaví.

„Teď tam jít nemůžeš a rozhodně ne sám. On na tohle přesně čeká. Čeká, až se k němu přiřítíš a on tě pak tak snadno zabije,“ vrátí mu to stejným tónem Kano a já musím uznat, že má pravdu.

„To nad jejich smrtí mám jen tak mávnout rukou?“ vyštěkne už nepříčetně Chika, který ale zmlkne hned, jakmile promluví Tadao.

„Nejdřív je pohřbíme a až se Maro probudí a nabude svých sil tak se pomstíme,“ pronese tiše. Poté se zvedne a v tichosti odejde z místnosti. Chika se po jeho slovech celkem uklidní a spolu s Kanem se zavřou v pokoji. Já se vydám za Tadaem a jak jinak ho najdu v jeho pokoji u Senova těla.

„K čemu mi bude pomsta, když mi ho to nevrátí zpět?“ optá se tiše.

„Neber to jako pomstu, ale jako potrestání viníka za jeho zlé skutky. Viník nesmí zůstat bez trestu,“ odpovím mu a tím si vysloužím jeho pohled, který je nyní plný bolesti, ale i tak v něm vidím, že se mnou souhlasí.

„Můžu dnes přespat u tebe?“ položí mi další otázku, kterou mě trochu zarazí.

„Jistě, že můžeš,“ souhlasím s úsměvem. Tadao políbí Sena na rty a pak společně opustíme jejich pokoj. Pak se zavřeme v tom mém a Tadao zamíří do koupelny, kde začne napouštět vanu.

„Můžu ti dělat společnost?“ optám se jemně. Bože co mě to napadlo? Ale já ho prostě nemůžu nechat samotného, bojím se, aby si něco neudělal. Tadao přikývne a začne se svlékat. Následuju jeho příkladu, a když si začnu svlékat kalhoty, Tadao mě zezadu obejme. Při tom gestu ztuhnu a čekám, co bude dělat dál. Už nějakou dobu vím, že po mě touží, ale nejsem na to připravený. Celý život se mi líbily ženy a také jsem do jedné byl zamilovaný, do Noriko, ale od té doby, co jsem byl Tadaem vězněn a byl nucen přijímat jeho doteky, jsem začal přemýšlet nad tím, zda bych byl schopen milovat i muže. Teď mě onen muž objímá kolem pasu a já nevím jak se chovat.

„Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor. Že mě tu nenecháš samotného,“ zašeptá mi do ucha a pak se čelem opře o mé rameno.

„Slibuji,“ slíbím mu a i sobě, nesmím ho tu nechat samotného, to je jediné co vím stoprocentně. Ucítím jak Tadao úlevně vydechne a vzápětí mě pustí, abych si mohl svléknout kalhoty. Když jsem i já zcela nahý vlezeme si do vany a Tadao si mě k sobě přitáhne a začne mě jemně umývat. Při jeho dotecích cítím podivné mravenčení v podbříšku, které si nedokážu vysvětlit. Když ale dlaněmi sjede do mého klína, ztuhnu a chytím ho za ruce, aby nemohl nic dělat.

„Nemusíš se mě bát, nikdy bych neudělal něco proti tvé vůli,“ pronese a dlaně přesune na mé paže, které začne jemně mydlit a poté je opláchne. Po tomhle gestu se lehce uvolním, ale i tak mě nervozita neopustí. Když jsme oba umytí, vylezeme z vany a osušíme se. Tadao mě zabalí do teplého županu a s tichou omluvou za předešlou událost se vrátí do pokoje, kde si sedne do křesla.

„Půjdeme spát?“ optám se po chvíli ticha a Tadao jen přikývne. V posteli se Tadao stulí do klubíčka a snaží se usnout. Nedokážu se na něj jen tak dívat a tak si ho přitáhnu k sobě a začnu ho konejšivě hladit po vlasech do té doby, než nás oba uspím.

********************

Chodím po pracovně sem a tam a netrpělivě vyhlížím vojsko, které se vydalo do Ichirovi pevnosti. Hiroki klidně sedí v křesle a čte si nějakou knížku. Sakra jak já mu tu jeho klidnost závidím. Po nějakém čase zaslechnu šum křídel a pak do pracovny vejde velitel vojska.

„Tak co?“ udeřím na něj, ale podle jeho pohledu to moc slavně nevidím.

„Tři zabiti, jeden zraněn do bezvědomí. Počet jejich mrtvých vojáků nelze určit. Z našich tří tisíců přežily jen dvě stovky,“ vybalí na mě odhad obětí obou stran. Bože, dva tisíce osm set mrtvých, to nechápu, ale nejspíš to bude hlavně práce Chiky.

„Ti tři mrtví a ten zraněný, kdo to je?“ optám se a doufám, že jeden z nich je Chika.

„Madoka, Hikari a Sen mrtví. Maro zraněn,“ vyjmenuje mi oběti a bohužel mí přání se znovu nevyplnilo, ale pak mi to dojde.

„Sen? Tadaův bratr?“ vydechnu zaražené a pohlédnu na velitele. Ten mi to odkývne a pak s mým svolením odejde. Jak mohli zabít zrovna Sena? Nejsilnějšího démona a čaroděje na světě?

„Teď po tobě půjdou jako po štvané zvěři. Vzal jsi Tadaovi bratra a lásku a Chikovi nejlepšího přítele,“ vpálí mi do obličeje Hiroki a odejde z pracovny. Teď to bude kdo z koho. Vítej ve válce Chika, která naším dalším setkáním skončí, poslední bitva rozhodne, kdo má právo žít dál a kdo zemře.