Kowai Yume

 Domů se vrátím až s blížící se večeří, ale stále nemám jasno, zda jim chci vládnout. Může se totiž stát, že nám to naruší vztahy a to nechci. Přistanu před vchodem, kde mě už čeká Kano a na tváři má ustaraný pohled.

„Konečně, už jsem se začínal bát, že se nevrátíš,“ vydechne úlevně a naléhavě mě obejme.

„Co bys dělal, kdybych se vážně nevrátil?“ optám se tiše. Kano na mě chvíli vyjeveně civí a pak objetí ještě zesílí.

„Zburcoval bych celou armádu, prohledal každý kout tohohle světa a hledal tě tak dlouho, dokud bych tě nenašel,“ odpoví a políbí mě.

„A co kdybych se s tebou nechtěl vrátit?“ položím mu další nesmyslnou otázku.

„Buď bych tě donutil, nebo zabil a pak sebe. Život bez tebe si už nedokážu přestavit a navíc ty bys byl schopen mě i Kiriu opustit?“ odpoví trochu zmateně a hned mi položí podpásovou otázku.

„Nebyl,“ odpovím a Kano mě znovu políbí. Polibek mu oplatím a pak společně vyrazíme do jídelny. Tam se mi pro změnu dostane silného objetí od Yuuky, která se spíš tváří naštvaně, než ustaraně.

„Tohle nám už nikdy nedělej. Uvědomuješ si, jaký jsem o tebe měla strach? Málem jsem z tebe porodila. Příště nám dej alespoň vědět, kdy se zhruba vrátíš,“ okřikne mě a já vyprsknu smíchy. Yuuka se na mě naštvaně podívá a pak odkráčí k Hiroshimu, kterému si hned začne stěžovat, že jí vůbec neberu vážně. Hiroshimu na rtech hraje pobavený úsměv a to Yuuku naštve ještě víc a uraženě zmlkne a otočí se od něj.

„Chika, už ti Kano řekl o našem návrhu?“ optá se mě Maro a v tu ránu mi z tváře zmizí úsměv. To Mara dost zaskočí a vrhne nechápavý pohled na Kana.

„Proto jsem byl pryč, přemýšlel jsem o tom a nevím, jestli to zvládnu,“ utrousím potichu a tím si vysloužím zmatené pohledy.

„Když to nezvládneš ty tak nikdo. Vždy bylo tvé rozhodnutí to nejlepší, ať už jsme byli v jakékoli situaci. Neznám nikoho jiného, kdo by se toho mohl ujmout,“ pronese Tadao a já se na něj vyjukaně podívám.

„Chika, už jsem ti to přeci jednou řekl, že máš vždy pravdu, vzpomínáš?“ pokračuje Maro a já si teď vybavím scénu, která se odehrála chvíli po zranění Nikka. Vzpomínám si, že mi to říkal.

„Jsme přátelé, ne? Nikdy bychom po tobě nechtěli něco, co bys nebyl schopen zvládnout,“ usměje se Akira a mě začnou po tvářích ztékat slzy. Nevím proč, ale vždy se mi to stane, když mi někdo projeví takovou důvěru. Kano si mě mlčky přitáhne k sobě a výskáním ve vlasech mě uklidňuje.

„Tak co? Zkusíš to s námi?“ optá se, když se uklidním. Chvíli ještě váhám, ale nakonec přikývnu. Všem se na tvářích objeví úlevné úsměvy a já se konečně posadím na místo. Když se všichni uklidníme, pustíme se do jídla.

„Umí tu někdo z vás hrát šachy?“ optám se, když dojíme. Okamžitě se mě dostane sborové odpovědi od všech vládců.

„Fajn, tak si dáme turnaj, co říkáte?“ navrhnu nadšeně. Všem se zablýskne v očích chuť po vítězství. Shromáždíme se ve společenské místnosti a Ichiro vytáhne šachy. Nejprve se utkám s ním jakožto pánem domu. Asi po 20 minutách napínavého boje odcházím jako vítěz.

„To není možný, to je poprvé co jsem prohrál,“ vydechne nechápavě Ichiro.

„Všechno je jednou poprvé,“ škodolibě se ušklíbnu a to už si přede mě sedne Jun. S ním je to o něco složitější, protože používá velmi starou techniku hraní, ale nakonec ho také porazím. S každým soupeřem je to těžší ale vždy z toho vybruslím jako vítěz.

„Viny, pojď si taky zahrát,“ zavolá Kano na Vinyho kterého zahlédl procházet kolem dveří.

„Rád,“ usměje se a posadí se na místo naproti mě. Zaregistruju Kanův podivný úšklebek ale nepřikládám tomu velký význam. O něco později zjistím, že ten úšklebek mě měl varovat, protože jsem prohrál. A to na plné čáře.

„Jak, jak jsi to udělal?“ vyhrknu, jakmile mi dá šachmat. Viny jen nevině pokrčí rameny a pak se omluví a odejde. Nevěřícně hypnotizuju šachovnici a pak probodnu Kana pohledem.

„Tys věděl, že mě porazí, proto jsi ho pozval, aby si zahrál,“ obviním ho ze zrady.

„Jo přesně tak. Viny používá snad tu nejstarší techniku hraní, co existuje, tahle technika je neporazitelná,“ ušklíbne se a pak rychle uhne před mým ocasem.

„No co, taky někdy musím prohrát,“ povzdechnu si nakonec a pomůžu Ichirovi, šachy uklidit.

*******************

Cestou domů přemýšlím nad Kanem. Vždy jsem od Minora slýchával, že je ke svému okolí chladný, odtažitý a neprojevuje žádné své emoce. Vzpomínám si, že u nás před 2 lety byl. Upřímně jsem z něj měl strach. Kamenný výraz, strohé odpovědi, prostě bezcitná bytost. Ale dnes byl úplně jiný, projevoval tak silné emoce, když se jednalo o Chiku. Neuvěřitelná změna. U brány se pozdravím s vojáky a vydám se do hradu. Tam mi jedna ze služebnic oznámí, že se po mě Minoru shání a že se mám dostavit do pracovny. Ihned se tam vydám, a když vejdu, zabodnou se do mě krásné křišťálově modré oči.

„Kde jsi byl? Postrádal jsem tě u snídaně,“ optá se mě zklamaně.

„Byl jsem se projít po okolí. Ještě mi nebylo moc dobře a tak jsem šel na čerstvý vzduch. Omlouvám se za svou nepřítomnost, příště ti to vynahradím,“ vymluvím se a obejmu ho. Mám jediné štěstí, že to dělám celkem často, takže mu to nepřijde podezřelé.

„Už je ti dobře?“ stará se s ustaraným pohledem. Kéž by to tak bylo napořád. Už zítra mě budeš k smrti nenávidět a přát si mou smrt. Pomyslím si.

„Jo, je mi fajn,“ ujistím ho a letmo ho políbím. Polibek mi oplatí a prohloubí. Jsem trochu ztuhlý, protože mám v hlavě všemožné scénáře našeho zítřejšího rozhovoru, který plánuje Chika. Nakonec to nevydržím a odtáhnu se od něj.

„Děje se něco?“ optá se mě.

„Ne jen jsem trochu unavený. Půjdu si odpočinout, ale na oběd dorazím, slibuju,“ ujistím ho a spěšně opustím pracovnu a zavřu se v pokoji. Sakra nesmím být tak nervózní jinak začnu být podezřelý. Sednu si na okenní parapet a skrz sklo pozoruji, jak se obloha nad námi zatahuje a do deseti minut začne hřmět a rozprší se. Skvělé, to mi určitě hodně přidá na náladě. Kapky se začnou téměř okamžitě tříštit o okno a já mám takový zlý pocit, že je to předzvěst něčeho zlého co má brzy přijít. Nejspíš už zítra. Stále mi v hlavě víří všechny možné scénáře zítřejšího dne a pak mě něco napadne. Mohl bych se zabít a nemusel bych se pak už trápit, stejně mě bude Minoru nenávidět, tak proč bych žil? Stvořil mě přece, k tomu abych mu dělal společnost, dal mi takový vzhled, který si vysnil a dal mi svou lásku. A já? Jak jsem se mu odvděčil? Zradil jsem ho. I když si stále myslím, že jsem to udělat musel, hryže mě svědomí a hlavně mám strach. Vstanu a pomalu se přesunu do koupelny, kde ze skříňky vytáhnu žiletku a několikrát se říznu do ruky. Neřežu se přes tepny, jen chci cítit bolest, abych zapomněl na bolest v mém srdci. Když mám asi deset ran, přestanu, opláchnu si je a schovám pod dlouhý rukáv. Zbytek dopoledne strávím zase u okna, a když je čas tak vyrazím do jídelny přesně, jak jsem slíbil. Tam už mě čeká Minoru a jeden ze sloužících draků nám přinese oběd. Jakmile projde kolem mě a zbystří.

„Co je?“ optá se ho Minoru.

„Cítím krev, ale myslím, že je zaschlá,“ pronese přemýšlivě a já ztuhnu. Sakra na to jsem nepomyslel. Draci dokážou vycítit krev na míli daleko a to se týká i té již zaschlé. Minoru mé ztuhnutí zpozoruje, hrábne po mně a vytáhne mi oba rukávy, čímž odhalí mé předešlé počínání. Minoru i drak vyjeveně hypnotizují mou ruku, neschopni uvěřit tomu, že jsem si byl schopen ublížit.

„Proč jsi to udělal?“ oboří se do mě Minoru naštvaně. Druhou rukou si rány zakryji a odvrátím od něj pohled ve znamení, že mu to nehodlám vysvětlit. Nesmí vědět, proč jsem to udělal. Minoru při tom mém gestu pevně sevře pěsti, ale nakonec mi jen stroze přikáže, abych se najedl a pak šel do pokoje. Udělám, co chce, a když se pak zavřu v pokoji, rozpláču se. Minoru mě asi po půl hodině navštíví, a jakmile zaznamená můj pláč, přiklekne ke mně a pevně mě obejme.

„Prosím, odpusť mi to, nemohu ti říci, proč jsem to udělal, ale prosím odpusť,“ rozpláču se ještě víc a pevně se k němu přitisknu. Něžnými slůvky a letmými polibky se mě snaží uklidnit, a když jsem plně uklidněný, přisaje se mi vášnivě na rty.

„Už to nikdy nedělej, prosím. Nesnesl bych pomyšlení, že by ti někdo ublížil a už vůbec kdybys to byl ty sám,“ pronese smutně a na to mu odpovím polibkem, který prohloubí. Mezi polibky se vzájemně svlečeme a plně se poddáme touze po tom druhém. Dlouhou chvíli se mazlíme a pak si mě Minoru začne připravovat. Jakmile jsem připravený, opatrně do mě vnikne, a když je ve mně celý, přestane se hýbat a vyčká na můj souhlas k pohybu. Ten mu téměř okamžitě dám a propadneme té nádherné slasti a užíváme si jí až do vrcholu. Hned jak vyvrcholíme, vystoupí ze mě a svalí se vedle mě. Chvíli jen tak ležíme a pak se rozhodneme pro společnou vanu. Navzájem se pečlivě umyjeme a já si užívám poslední krásné chvíle se svým milovaným. Je kruté se dívat do jeho tváře, která nejeví žádné známky vědomosti o mé zradě. Jelikož během našeho milování přestalo pršet a vyjasnilo se, zbytek dne strávíme dost aktivně. Vyjedeme si na koních do lesů, na louce si dáme závody, pak narazíme na skály a rozhodneme se na ně vylézt a prohlédnout si okolí a nakonec to zapíchneme v malém městečku v kavárně. Musím přiznat, že krásnější den jsem s ním nikdy nezažil a možná proto mě tak bolí u srdce. Ještě než si pozdě v noci lehnu, pohlednu z okna a zjistím, že už znovu prší. Hlasitě si povzdechnu, vlezu do postele a během několika minut usnu.