Kowai Yume

Na konci dalšího týdne o snídani se Chika rozhodne, že všichni půjdeme povinně nakupovat dárky. Pochopitelně se nikomu z nás nechce, ale co bychom neudělali pro Chikův radostí zaplněný úsměv. Sen nás pro změnu proškolí jak se obléknout. Vtlouká nám do hlavy, abychom se teple oblékli a hlavně si vzali nepromokavé a neklouzavé boty. No jo možná se ještě nikdo z nás nezmínil, že nám už několik dní neustále sněží a v noci pořádně mrzne, takže se tvoří ledovka. Chika v pokoji roztahá snad všechno teplé oblečení, co máme, a vybírá nám, co si vezmeme. Chvíli se v tom všemožně přehrabuje a pak mi konečně vybere. Podá mi tmavě modré teplejší džíny, bílý rolák, tmavě hnědý svetr a černý pánský kabát. Nakonec mi podá boty s teplým kožíškem vevnitř a podrážkou vyhovující do té závěje co je venku. To vše si pečlivě obléknu a počkám, až si vybere i svoje. Nakonec si obleče černé silonové punčocháče, černé kraťasy ke kolenům, červený rolák, mikinu a nakonec bílý pod zadek dlouhý kabát. Na nohy si natáhne bílé pánské kozačky a spokojeně se na mě usměje.

„Tak jak vypadám?“ optá se mě nervózně.

„Dokonale. Můžeme jít?“ optám se na oplátku. Chika se na chvíli zamyslí, pak se zase začne štrachat ve skříni, a když z ní vytáhne dvoje rukavice a šály, kývne. Seběhneme schody dolů do vstupní haly a s úlevou zjistíme, že tam nejsme poslední. Tentokrát se zpozdí Sen s Tadaem, jen proto, že se Tadaovi vůbec nikam nechce.

„A musím jít taky?“ zabručí nešťastně.

„Ano musíš, je to mé přání,“ usměje se na něj Chika a jako první opustí dům. Venku si všichni rychle nasadí šály a rukavice a vydáme se do města. Cestou nás Kiria samozřejmě neušetří sněhových koulí, takže se trochu zdržíme sněhovou válkou.

„To není fér. Vy jako mí otcové máte být na mé straně,“ zakřičí Kiria na nás.

„Jo ale jen v tom případě, že bys na nás nezaútočil,“ vrátí mu to Chika i s koulí, která ale zasáhne Mara přímo do obličeje. Ten chvíli zmateně kouká a pak se naštve a začne nám to vracet. Nakonec to vše utne Tadao s tím že když už jsme ho vytáhli do města tak tam půjdeme a to hned. Smeteme ze sebe všechen naházený sníh a pokračujeme v cestě do města.

„Půjdeme do hračkářství, Kiria tam našel svého vysněného plyšáka,“ pošeptá mi do ucha Chika a vede mě k onomu krámku. S ostatními se domluvíme, že se tu za dvě hodiny sejdeme a rozpustíme se. Jdu poslušně vedle Chiky do krámku kde mi ukáže toho plyšáka. No přiznám se, že když jsem ho spatřil, málem jsem dostal infarkt. Ten plyšák byl totiž metr a půl vysoký medvěd.

„To si dělá srandu,“ řeknu s nechápavým pohledem.

„Ne to nedělá. A já si nedělám srandu s tím, že ho teď hned koupíme,“ uculí se na mě, popadne obrovského medvěda a jde s ním k pokladně. Pokladního poprosí o zabalení a ten mu s radostí vyhoví. Chika nakonec zaplatí a z krámku vyjdeme s obrovskou krabicí se vzorem sobů a červenou stuhou, která je nahoře zavázaná do mašle.

„Sakra pro koho to je?“ objeví se u nás Ichiro s Junem.

„Pro Kiriu,“ usměje se na ně Chika a pak se otočí na mě. Nařídí mi, abych tu na něj počkal, že odnese ten dárek domů a pak se vrátí. Jen co to dořekne, zmizí a za chvíli se znovu objeví. Pak oběhneme snad všechny krámky ve městě a nakoupíme dárky pro všechny. Nakonec se rozdělíme a já zajdu do zlatnictví, abych koupil dárek i pro mého miláčka. Tam mu vyberu stříbrný řetízek s přívěškem K, náramek a prstýnek. K tomu mi zlatník nabídne malou šperkovnici, která je přesně přizpůsobená na tyhle tři šperky. Pochopitelně si ji vezmu a šperky do ní naskládám. Pak si ji nechám zabalit do vánočního oblečku a zaplatím. Po cestě na smluvené místo mi dojde, že ten přívěsek není iniciál jen mého jména, ale i našeho syna takže je to dva v jednom. Zaraduju se a s úsměvem dojdu na místo, kde už se začínají všichni scházet.

„Tak co všichni máme nakoupeno?“ optá se nedočkavě Tadao.

„Jasně šéfe,“ ozve se Chika. A pak se za námi ozve zvonivý smích. Prudce se otočíme a spatříme celkem pěknou dívku.

„Jste vážně legrační parta,“ osvětlí svůj smích.

„Raimei, co tu děláš?“ optá se jí naštvaně Sen.

„Jeden z vás mi zabil muže, chci vědět kdo,“ zavrčí už naštvaně.

„Muže?“ vydechnu a rozhlédnu se po ostatních.

„Darin,“ vysloví Sen jméno muže, který chtěl Chiku zabít na plese.

„Já,“ označí se hned Chika jako viník jeho smrti.

„Chika,“ vydechne nechápavě Sen.

„To je v pohodě,“ usměje se na něj a otočí se na Raimei. Ta rozzuřeně vytáhne dýky a vrhne se na něj. Chika se jen lehce ušklíbne a promění se. Raimei najednou ztuhne a vyděšeně se na něj podívá. Probudí se až ve chvíli, kdy jí ostrý hrot jeho ocasu prolítne těsně u tváře a zanechá na ní krvavý šrám. Pak na něj okamžitě zaútočí, ale nedokáže ho jedinkrát zasáhnout. Nakonec čapne Kiriu a přiloží mu dýku ke krku.

„Vzdej se a nechám ho být,“ zavrčí s úšklebkem.

„Kiria, teď se ani nehni,“ nařídí mu Chika a já je v obavě o Kiriu sleduju a čekám, co se stane. Když Kiria přikývne, místo Chiky se objeví obrovský sněhově bílý drak. Ten na Raimei z tlamy vrhne ledový prach, který se za letu spojí a vytvoří ledový oštěp který se Raimei zabodne přímo do hlavy. Raimei se ihned odporoučí k zemi a Kiria se na draka vyjeveně dívá, stejně jako ostatní až na Leriana, Chikova otce.

„Co je?“ ozve se drak a já hned hlas přirovnám k Chikovi.

„Nevěděli jsme, že se můžeš přeměnit i takhle,“ vydechne překvapeně Tadao.

„Jo můžu se přeměnit na cokoliv,“ řekne nezaujatě Chika a přemění se zpět.

„Je toho ještě hodně co o tobě nevím?“ optám se trochu vystrašeně.

„To poznáš,“ lípne mě na tvář a vydá se zpět na hrad. V pokoji dáme všechny dárky do skříně a převlečeme se do volnějšího oblečení.

                                                              ********************

„Miláčku?“ ozve se Kano z koupelny.

„Copak?“ vyzvu ho k pokračování a natáhnu si triko.

„Když jsi říkal, že se můžeš proměnit v cokoliv, znamená to tedy i ve vlka?“ vysloví svou otázku, když se vrátí do pokoje. Přikývnu a Kanovi se po tváři rozlije nádherný úsměv.

„A co bys řekl na pořádný výlet po lesích?“ optá se s hvězdičkami v očích. Tentokrát se rozzářím já a nadšeně mu na to kývnu. Pak se vydáme před dům, kde se Kano jako první promění. Udiveně přejdu ke krásnému tmavě hnědému až černému vlkovi a pohladím ho po jemné srsti. Když se na mě vyčkávavě podívá, proměním se také a v Kanových očích uvidím, že se o něj pokouší smrt. No jo, nestává se často, že byste narazili na nadměrně velikého stříbrného vlka.

„Jedna z dalších mých zvláštností, všechny mé podoby zvířat jsou mnohem větší než normál,“ vysvětlím a rozeběhnu se k blízkému lesu. Kano mě následuje a zpozoruju, že i když jsem mnohem větší tudíž rychlejší, dokonale mě stíhá a drží se vedle mě. Proplétáme se mezi stromy a užíváme si sníh propadávající se pod našimi tlapkami. Když se dostaneme na louku uprostřed lesa, zaregistrujeme zraněnou laň. Ta si nás za chvíli také všimne a vyděšeně se snaží dostat z našeho dohledu. Proměním se v laň a domluvím jí, že jí nechceme ublížit, ale pomoc. Nejdřív mi moc nedůvěřuje, ale nakonec se podvolí. Vysvětlím jí, že se teď proměním v draka, abych ji mohl přenést na hrad a tam ji ošetřit. Odkývne mi to a počká, až se proměním. Pak ji opatrně vezmu a pokynu Kanovi aby nás následoval. Roztáhnu svá mohutná křídla, vzlétnu a namířím si to přímo na hrad. Cestou pozoruju Kana, jestli stíhá a občas trochu zpomalím. Přistanu na nádvoří a zavolám Yuuku.

„Copak, něco se stalo?“ optá se trochu udýchaně.

„Jo, našli jsme zraněnou laň,“ obeznámím ji se situací a laň opatrně postavím na nohy. Yuuka k ní pomalu přejde, aby jí nevylekala, a začne jí ošetřovat.

„Tak, hotovo,“ usměje se Yuuka a pohladí laň po hlavičce. Potom ji znovu vezmu a po domluvě s ní ji odnesu zpět na louku. Tam mi poděkuje a rozeběhne se do lesa. Já se vrátím zpět na hrad a zajdu si do sprchy. Pořádně se opláchnu a pak se rychle dostavím na oběd.

„Už jsem o tebe měl strach,“ pronese Kano hned, jak vejdu do místnosti.

„Odnesl jsem ji zpět na tu louku, kde jsme ji našli, a po cestě vyzvídal, kdo jí to udělal,“ vysvětlím to zdržení a posadím se ke stolu.

„A? Kdo jí to udělal?“ vyzvídá Kiria který díky Yuuce má výborný přehled.

„Prý to udělala smečka vlků. Horší je, že už je zná a nejspíš je to ta tvá bývalá smečka, jak jsi mi o ní minule vyprávěl,“ řeknu trochu smutně a sleduju jak se v Kanových očích objeví zděšení.

„Jak jsi na to přišel?“ optá se Ichiro, který jak se zdá ví o Kanových dřívějších aktivitách.

„Řekla mi, že když nás na té louce spatřila, nebála se nás, protože jsme vlci, ale protože znala Kana a bála se, že stále patří k té smečce, co jí zranila,“ odpovím s pohledem upřeným na Kana.

„Tak dost, dnes je advent a zítra jsou Vánoce, takže se už o těchto věcech nebudeme bavit,“ utne to Sen a Jun mu přikyvuje. Možná se mi to jen zdá, ale ti dva se dost spřátelili.

„Dobře, užijeme si naše první společné svátky a pak budeme řešit tyhle problémy,“ rozhodnu a pustím se do jídla. Když dojíme, pomohu Senovi umýt nádobí a pak ho naskládat na svá místa.

„Sakra Chika nelítej tu, pleteš se nám pod nohama,“ vyštěkne Tadao, který už vypěnil. Ani se mu nedivím, protože Chika když se nají, je plný energie, kterou chce ze sebe vybít. Takže tu lítá jako splašený a všem se plete pod nohy. Proto rychle dodělám svou práci a vlče chytím do náruče.

„Tak a mi se půjdeme proběhnout, ať se trochu unavíš,“ rozhodnu a ostatní se na mě děkovně usmějí.

„Vraťte se na večeři, pak budeme zapalovat poslední svíčku tak ať nezmeškáte,“ nařídí nám Sen a jsme pryč. Venku se proměním na vlka a Chika mě začne ihned zkoumat. Leze po mně, tahá mě za ocas, kouše do ucha a tak podobně.

„Tak co líbím se ti?“ optám se, se smíchem v hlase.

„Ano jsi úžasný, většího vlka jsem ještě neviděl,“ září mu očička jako žárovky. Jen se usměju a štěněčím tempem se rozeběhnu k lesu, ve kterém jsem předtím byl s Kanem. Celou dobu kontroluji, jestli mě mrně stíhá a občas prudce zastavím a vyválím ho ve sněhu. Po několika hodinách běhu a házení do sněhu uznám, že je celkem utahaný a zavelím ke vrácení se zpět. Chika bez protestů hodí zpátečku a to mi napoví, že bude brzo tuhej. Doběhneme domů a už ve dveřích nás čeká Kano.

„Jste přesní, máte deset minut na sprchu, pak rychle na večeři,“ informuje nás s úsměvem a já Chiku dovedu do mé koupelny, kde ho opláchnu a pak i sebe. Když jsme hotový, dostavíme se do jídelny, kde se hladově pustíme do večeře.

„Doufám, že jsi ho pořádně uhnal?“ optá se Tadao s pohledem na vlče ládující se kuřecím řízkem s hranolkama.

„Myslím, že jo,“ prohlásím a přežraně se opřu o opěradlo. Kano mě donutí vstát a dovede mě do společenské místnosti, kde stojí nádherný stromek a adventní věnec s již třemi rozhořelými svíčkami. Všichni se usadíme na svá místa a to mrně Chika se uvelebí mezi mnou a Kanem. Kano po něm vrhne zlým pohledem a dál si ho nevšímá. Já si stoupnu blíž k věnci a Nikko mi podá sirky, abych mohl zapálit všechny čtyři svíčky.

„Tak a dejte dárečky,“ vypískne nadšeně Kiria a rozhodí rukama tak že Marovi málem dá pořádnou facku.

„Na to zapomeň, dárky se rozdávají až o Vánoce, ne o posledním adventu,“ usadí ho Maro.

„Ale Vánoce jsou zítra, takže to může rozdat už teď, ne?“ prohlásí s psíma očima.

„Ani omylem a neštvi mě nebo nedostaneš ty dárky ani zítra,“ okřikne ho Kano a mě si stáhne k sobě na klín. Kiria pochopitelně nafoukne tváře a začne si Marovi stěžovat.

„Miláčku nech toho, pravidla znáš,“ utne jeho stěžování, čímž to ještě zhorší a Kiria si to s různými nadávkami dupe do pokoje. Všichni si sborově povzdechneme, ale pak se dáme do řeči na téma blížící se Vánoce. Na Marovi vidím, že by nejraději odešel za Kiriem.

„Je jen trochu naštvaný, nech ho vychladnout a on na to za chvíli zapomene,“ uklidňuje ho Tadao. Usměju se a na minutku se soustředím na Kiriův pokoj a pak se tam přemístím. Kiria po mě hodí pohled z parapetu a dál se dívá z okna.

„Přehnal jsem to,“ přizná se a začnou mu stékat slzy po tvářích. Rychle k němu přejdu a ochranitelsky ho obejmu. Kiria se ke mně těsně přitiskne a začne se mi omlouvat.

„To je v pořádku, nikdo se na tebe nezlobí,“ utěšuju ho ve chvíli, kdy do pokoje vejde Maro.

                                                              ******************

Zíráme na místo kde ještě před chvílí seděl Chika a nechápeme, kam se poděl. Jun nám oznámí, že se přemístil ke Kiriovi a já tam okamžitě vystřelím taky. Vejdu do pokoje a u okna spatřím mého Miláčka přitisknutého v Chikově náručí. Chika se na mě s úsměvem otočí a Kiriovi řekne o mé přítomnosti. Ten se na mě přes jeho ruku opatrně podívá a já spatřím mokré cestičky, které mě přinutí okamžitě jednat. Přejdu k nim a převezmu si Kiriu z Chikova objetí a Chika v tu chvíli zmizí. Opatrně ho přenesu do postele, kde se s ním začnu mazlit, abych ho trochu uklidnil a přivedl ho na jiné myšlenky. Kiria mi stále ještě nezkušeně polibky oplácí a to mě neskutečně těší. Jemně ho líbám na rty krk a pomalu odhaluji další části jeho těla, které plánuji zlíbat. Kiria se pod mými polibky prohýbá jako struna a steny mi potvrzuje, že se mu to líbí. Pomalu mu rozepnu kalhoty a spolu se spodním prádlem mu je sundám. Tím se mi naskytne pohled na jeho již vzrušený penis, který ihned začnu obšťastňovat. Když ho ponořím do svých úst, vykřikne a prohne se jako kočka.

„Chci víc,“ vydechne vzrušeně a povalí mě na záda. Rychle si na mě sedne, abych se nemohl zvednout, a začne mi svými nezkušenými polibky oplácet mou předešlou péči, kterými mě přivádí k neuvěřitelnému šílenství.

„Opravdu to chceš?“ optám se trochu nejistě, přeci jenom mu je deset. Kiria se na mě podívá svým vzrušením zalitým pohledem a pak se skloní k mému uchu.

„Jestli to neuděláš, budu tě do smrti nenávidět,“ prohlásí a čeká na mou odpověď. Odpovědí mu je dlouhé políbení a pak se ujme mého odšacení. Když jsem úplně nahý, začne laskat mé bradavky, které nakonec opustí a přesune s k mému klínu, který už dost dlouho žádá o trochu něhy. Asi jsem se ještě nesvěřil ale mezi Chikou a Kiriem je velmi dlouhá abstinence co se sexu týče, takže si asi dokážete představit, jak jsem vzrušený. Kiria si s mým penisem hraje takovým stylem jako by mě trestal, protože to dělá jako profesionál. Těsně před vrcholem přestane a tázavě se na mě podívá. Teď už divoce ho povalím do jeho předešlé polohy a začnu po pomalu a pečlivě připravovat na jeho poprvé. Pomocí jazyka začnu jeho dírku masírovat a zjemňovat, pak mu tam zkusmo strčím jeden prst, a když nezaslechnu žádný bolestný sten, pomalu s ním začnu kroužit a tím dírku roztahovat. Kiria se po chvíli začne dožadovat něčeho většího tak mu vyhovím a přidám další prst a pak i další. Když už si myslím, že je dostatečně připravený prsty z něj vytáhnu a přitáhnu si ho na sebe.

„Chci, aby sis to své poprvé užil po svém,“ usměju se na něj a Kiria letmo zčervená. Obkročmo si na mě sedne a pomocí mé navigace na mě pomalu nasedne. Ve chvíli kdy jsem v něm celý, mám šílenou chuť se na něj bez zábran vrhnout, ale mé srdce mě nutí vyčkat, až bude připraven a to také udělám. Trpělivě čekám až Kiria udělá první krok a když tak učiní a uslyším jeho slastný sten, přidám se a nechám ho určovat si tempo. Postupně přidáváme na tempu až do té doby dokud oba nevyvrcholíme. Kiria se mi pak unaveně zhroutí do náruče, kde se vydýchává z našeho prvního sexu.

„Děkuji, byl jsi úžasný,“ vydechne utahaně.

„Ty taky miláčku. Teď se vykoupeme a pak půjdeme spát, ano?“ navrhnu mu program na zbytek večera, který mi s úsměvem odkývne a nechá se odnést do koupelky. Tak rychle napustím vanu, do které se následně naložíme. Pečlivě nás umyji a pak nás uložím do postele, kde usneme ještě dřív, než se dotkneme hlavami polštáře. Ráno probudím svého miláčka jemným polibkem. Otevře oči a mně se naskytne pohled do krásných hnědých očí, které se rozespale rozkoukávají.

„Dobré ráno lásko,“ přivítám ho do nového dne.

„Dobré miláčku,“ oplatí mi a věnuje mi polibek.

„Dobré, vy hrdličky. Věřím, že jste měli namáhavou noc, ale vstávejte, Sen zase zuří, že jdete pozdě na snídani,“ ozve se ode dveří Chika. Kiria okamžitě zrudne jako rajče, ale já to beru celkem v klidu. Rychle se oba vyhrabeme z postele a oblečeme. Kiria propluje kolem Chiky jako duch a namíří si to do jídelny. Mě si Chika ještě odchytne a vážně se na mě podívá.

„Uvědomuješ si doufám, že tím sis zpečetil osud s ním? Jestli ho zradíš nebo mu nějak ublížíš, vyneseš nad sebou rozsudek smrti,“ řekne mi tiše a temně do tváře.

„Nikdy bych ho nebyl schopen zradit, protože ho z celého srdce miluju,“ ujistím ho a vydám se do jídelny. Dorazím do jídelny a zjistím, že Chika už sedí na svém místě, takže jsem úplně poslední. Omluvím se Senovi za zpoždění a sednu si na místo vedle Kirii. Ten se na mě zvědavě podívá, ale já mu gestem naznačím, že se nic nestalo. V klidu posnídáme a poté nás Sen s Junem obeznámí s dnešním Vánočním programem. Dozvíme se, že oběd bude tentokrát mnohem menší než obvykle z toho důvodu, abychom byli schopni spořádat štědrovečerní večeři. Všichni jim musíme odpřísáhnout, že se nebudeme ničím dalším ládovat a pak nás propustí. Kiria se promění v kočku a začne si hrát s malým Chikou, já je pozoruji, jak se kočkují a náramně se bavím.

„Jen se unavte a usnete ještě před tím, než rozdáme dárky,“ utne jejich hrátky Chika a odejde do pokoje. Pak už ho jen spatřím, jak přemisťuje dárky z pokoje do společenské místnosti, kterou následně zamkne.

„Proč ji zamykáš?“ ozve se Niko udiveně.

„Protože jsou tu tací, kteří by rádi šmejdili co tam za dárky je,“ řekne s pohledem upřeným na Kiriu. Pak nám oznámí, že když tam budeme chtít dát své dárky, ať za ním přijdeme a on nám otevře. Taky tak učiníme a do oběda je stromek plný dárků. K obědu máme kuřecí maso s rýžovými nudlemi a zeleninový salát. Po jídle se rozhodneme zahrát si různé společenské hry. Sen, Jun a Chika začnou kolem páté připravovat večeři, se kterou jim já s Kanem nakonec pomůžeme. Oloupeme brambory, nakrájíme kyselé okurky, salám a všechny potřebné ingredience do salátu, které pak smícháme dohromady a necháme vychladit. Jun s Chikou připravují kapra a Sen obaluje řízky, pro ty co kapra nejí. Připravíme rybí polívku, Nikko s Naomi a Akirou se ujmou stolování a během chvilky máme nádherně prostřený stůl. V půl sedmý nažene Chika všechny ke stolu a Sen začne nalévat polívku. Tu všichni s chutí sníme a pak přejdeme k druhému chodu. Můžu říct, že to bylo tak půl na půl, ryba a řízky. Já osobně dávám přednost rybě, která s bramborovým salátem tvoří nepředstavitelnou lahůdku. Po večeři umyjeme nádobí, což se Kiriovi očividně nelíbí, protože chodí kolem dveří do společenské místnosti jako hladový vlčák. Nesnědené kousky ryb a řízky dáme do plastových misek a pak když máme všechno hotové, Chika otevře zamčené dveře a pustí nás všechny dovnitř. Tadao s Nikkem přinesou skleničky, víno a limonádu a Kiria začne rozdávat dárky. Když jsou dárky rozdané, stojí Kiria před obrovskou krabicí a nejspíš přemýšlí, jak ji rozbalí. Nakonec vytáhne drápky a několikrát jimi sekne a krabice se rozpadne. Všichni užasle zíráme na obrovského medvěda, na kterého se Kiria ihned vrhne.

„Tak ti pěkně děkuju, teď budu spát na gauči,“ povzdechnu si směrem k Chikovi. Ten se na mě jen nevině usměje a rozbalí si dárek od Kana.

„Bože to je nádherné,“ vydechne užasle a skočí Kanovi do náruče a zahrne ho tisícem polibků. Když máme všechny dárky rozbalené, nalijeme si víno a mrňatům limonádu a připijeme si na naše první společné Vánoce.