Kowai Yume

 Opět sedím na střeše altánu a věnuju se průzkumu širokého okolí. Na chvíli svůj zrak stočím do domu a hned se mi naskytne milostná scénka Azraela s Kiriakim. Rychle pohled přenesu do jiného pokoje, přeci jen není slušné někoho takhle sledovat při radovánkách. Ale jsem rád, že aspoň oni jsou šťastní. Přesunu se do Serienova pokoje, který sdílí s Naramienem a zjistím, že hádka v jídelně mým odchodem rozhodně neskončila. Naramien se rozvaluje přes celou postel, aby si Serien neměl kam lehnout, přesně jak to dělá, když je na něj naštvaný. Serien sedí v křesle, čte si nějakou knihu, ale podle častých povzdechnutí se na čtení vůbec nesoustředí. Jen doufám, že se brzy usmíří jinak mě Shiroya přetrhne jak hada. Nechám šmírování a opět se začnu soustředit na široké okolí. Už se nějakou dobu nic nestalo a já ve vzduchu cítím jisté napětí, které nesvědčí nic dobrého. Po Aoiovi není po tom fiasku v temnotě vidu ani slechu. Je možné, že pošel na své zranění, ale to si to už dost idealizuju. Jednu vesnici, myslím, že se jmenuje Siron, pořádně nevidím a nejsem schopen nahlédnout do jejích prostor, ale to není nic divného, protože Siron se nachází přesně na okraji mého vidění. Je ale pravda, že dřív jsem jí viděl zřetelně. Možná oslabení kvůli přísaze mi zužuje oblast, kterou dokážu prohlédnout. Nejsem si tím moc jistý, a proto tam pošlu několik tvorů, aby ji prozkoumali. Jestli je můj úsudek správný, tak do Sironu se často a velmi ráda vydává Clarisa.

„Všude klid?“ ozve se pode mnou Nikolaj.

„Až moc velký. Přijde mi to jako klid před bouří,“ pronesu, aniž bych se nějak pohnul.

„Taky mám ten pocit. Přinesl jsem ti něco k jídlu, když ses neukázal jak u oběda, tak u večeře,“ zmíní onu skutečnost a já se musím usmát. Ta jeho starostlivost mě nepřestává udivovat. Seskočím ze střechy a posadím se do altánu, kde je malý stolek na který mi dá jídlo. Upřímně se zděsím nad tím množstvím.

„To je pro armádu, ne?“ vydechnu zaraženě.

„Ne, jen pro tebe,“ usměje se nevině, ale v jeho pohledu se tyčí hrozba smrti pokud to všechno nesním. Sakra, jeden nikdy neví, co se mu honí hlavou. Já si myslím, že na lidech je něco hrozivého, i když nemají žádné zvláštní schopnosti a Nikolaj mi to každou chvíli potvrzuje. Pracně do sebe nasoukám všechno jídlo a jen děkuji bohu, že nepociťuji přesycenost, jinak by mi bylo špatně a nejspíš hodil šavli. Nikolaj si s úsměvem vezme nádobí a pak mě nechá o samotě s tím, že si jde lehnout. Čekám, až se mi ozvou tvorové, které jsem vyslal do Sironu a asi kolem ¾ na 2 mě zasáhne zlý pocit, že se jim něco stalo. Okamžitě vyskočím na altán a tentokrát ve stoje se zaměřím směrem, kde se nachází Siron. Sakra, vůbec nic nevidím. Zatracené omezení. Naštvaně i přes bolest vytáhnu křídla a vzlétnu, abych byl mnohem výše a tím zvětšil vzdálenost, kam dohlédnu. Až teď mi dojde pravý význam toho, že Siron nevidím. Je totiž pokryt hustou nepropustnou mlhou, která je prosycená zlověstnou silou, která té mé silně konkuruje. Hned na to vycítím, jak se Clarisa hrne z domu a míří si to někam ven. Rychle se přemístím na druhou stranu domu a zatarasím jí cestu.

„Kam si myslíš, že v tuhle hodinu jdeš?“ zamračím se na ní a jasně vidím hrůzu v její tváři.

„Siron. Siron byl napaden silným nepřítelem. Jeho obyvatelé jsou v nebezpečí a já jim musím jít pomoc,“ vydechne zničeně a chce se přese mě dostat.

„Jak to víš?“ vyptávám se a ani mě nenapadne jí uvolnit cestu.

„Flora mi to řekla. Jsem schopna komunikovat s veškerou florou v zemi a teď mě nech jít,“ snaží se mě obejít, ale v tom jí opět zabráním.

„Snad si nemyslíš, že tě tam pustím, když vím, o jak silného nepřítele jde? Ty se teď vrátíš do domu a přivedeš do obýváku Seriena. Je jediný kdo je ještě vzhůru a pak probereme, co budeme dělat,“ pronesu nekompromisně a Clarise nezbývá než mě poslechnout. Netrvá dlouho a už se všichni tři setkáváme v obýváku. Po cestě sem mu Clarisa vysvětlila, o co jde a tím mi ušetřila práci.

„Co s tím chceš dělat?“ optá se mě Serien.

„Ty a já se okamžitě vydáme do Sironu. Nepřítel je sice silný, ale myslím, že ho dokážeme porazit, anebo alespoň přinutit, aby se Sironu vzdal,“ osvětlím svůj plán, ale to se ohradí Clarisa s tím, že bez ní nikam nepůjdeme. Snažím se jí přesvědčit, aby zůstala zde, ale je mi to houby platný. Je plně rozhodnuta jít s námi a nikdo jí v tom nezabrání.

„A proč já? Myslím, že moudřejší by bylo povolat Azraela,“ ošije se nervózně Serien.

„Sakra chlape, vzpamatuj se. Je až k udivení co z tebe Naramien udělal. Jsi přesně ten pravý, kdo má jít, protože máš obrovskou sílu. Vím to já a víš to i ty, tak se vzmuž a ukaž, co v sobě máš,“ propálím ho pohledem a v duchu proklínám Naramiena za to, jakého ubožáka z něj svým přístupem udělal. Úplně podkopal jeho sebedůvěru a to hlavně tím, že ho ze všeho důležitého vynechal, jako nějakého slabocha aniž by znal jeho pravou sílu. Ale já ji z něj cítím a přímo mě vábí, abych ji osvobodil a dopřál jí plné probuzení a projevení se. Po mém projevu už nic nenamítá a my tři se vydáme do Sironu, abychom zjistili, co přesně se tam děje. Čím blíže jsme našemu cíly, tím víc na nás doráží ohavná síla, která Siron obklopuje. Ta síla mi je známá, ale nedokážu ji přiřadit. Serien je vedle mě velmi neklidný a jakoby i on tu sílu znal.

„Je to silný nepřítel a to se mi moc nehodí. Proto jsi tu ty Seriene, protože mé síly jsou značně omezené a na takového protivníka nestačí. Navíc se ani jeden z průzkumníků, které jsem poslal, nevrátil a ani o sobě nedal vědět a že to nebyli jedni z těch slabších, právě naopak,“ pronesu do ticha brzkého a již chladnějšího rána, přeci jen nás léto opouští a o slovo se silně hlásí podzim. Na to nikdo nic neřekne a tempo značně zmírníme, když se k Sironu přiblížíme natolik, abychom byli schopni vidět vstupní bránu.

„Ta mlha je neobvykne hustá a má jinou povahu,“ šeptne Clarisa, kterou se mi nepodařilo přemluvit, aby zůstala doma. Docela jí i chápu, protože tam má mnoho přátel a od Hanako vím, že i tajnou lásku, o kterou se jistě bojí.

„Není to přírodní jev, ale schopnost nepřítele,“ osvětlím a záhy zaregistruji přítomnost dalších bytostí a to převážně andělů v prostorách nedalekých podzemních skladů. Upozorním na tuto skutečnost Clarisu a ta mi po chvíli soustředění řekne, že to je několik obyvatel ze Sironu. Rozhodnu se je navštívit a zjistit něco o nastalé situaci. Hned jak se přiblížíme k úkrytu, poklop od vchodu se otevře a z něj vykoukne postarší žena, která pohledem vyhledá Clarisu.

„Clariso zlatíčko jsi to ty?“ optá se pro jistotu.

„Ano jsem to já, Rika-san,“ osloví jí jménem, aby potvrdila svou identitu.

„To jsem ráda, že tě vidím a kdo jsou tito pánové?“ vyptává se dál, a když si mě dostatečně prohlédne, nasadí výraz poznání. No jo má podoba je zde očividně dobře známá.

„Tohle je Serien, můj otec a tohle Yami, ztělesnění Shiroyi moci,“ představí nás. Rika se s námi pozdraví a pozve nás do skladu. V tichosti sejdeme dlouhé schodiště a poté projdeme širokou chodbou až do nejzadnější a také nejprostornější místnosti.

„Rika-san koho to vedeš?“ objeví se před námi pohledný muž v bílém rouchu. Už na pohled je to anděl a mě někoho silně připomíná, ale nemůžu si vzpomenout, jestli jsem ho už někde neviděl.

„Zdravím Daisuke,“ věnuje knězi krásný úsměv a to mi naznačí, že to on je vlastníkem její mladé lásky.

„Clariso, kde se tu bereš?“ vydechne se špatně skrývanou obavou v hlase.

„No já nevím, jestli sis toho všiml, ale Siron byl pravděpodobně napaden a pochybuju, že vy všichni tu děláte inventuru zásob,“ pronese jakoby, bylo naprosto jasné, proč tu je. Daisuke si jen povzdechne a pak pohledem ztuhne na mé osobě.

„Y. Yami-sama?“ optá se trhaným hlasem.

„Ano. Ty mě znáš? Pokud vím, tak v Sironu jsem nikdy nebyl,“ řeknu zaraženě a teď začnu ještě horlivěji přemýšlet nad tím, kde jsem ho viděl.

„Jmenuji se Daisuke a před 357 146 lety mě můj otec ukryl před Kami-sama do temnoty. Otec uzavřel se Shiroya-sama smlouvu, která obsahovala to, že budu podroben výcviku a za to budeme otec i já po smrti sloužit temnotě. Tehdy jste byl mým učitelem vy a krátce po ukončení mého výcviku jste byl Akumou-sama zapečetěn,“ shrne ve zkratce část své minulosti prožité semnou a já si to konečně vybavím.

„Tak to jsi byl ty. Já myslel, že tě zabili, aspoň to tak říkal tvůj otec,“ pronesu a jasně si vzpomínám na den, kdy byl jeho otec zabit a nastoupil do temnoty. Tehdy nám řekl, že i jeho syn padl, i když to nebyl schopen vidět na vlastní oči, protože ho Kami zabil ještě dřív, než dokončil zabití Daisukeho. Kami byl známí tím, že některé své nepřátele úplně zlikvidoval a to znamenalo, že ztratili svou existenci a tudíž nemohli nikam odejít na odpočinek. Proto nám ani nebylo divné, že se neobjevil v temnotě. V té době jsem byl již zapečetěný, ale má malá část spolu s mým vědomím odolala Akumově nátlaku a zůstala v Shiroye. Bylo to hrozné období. Občas se mi podařilo Shiroyu ovládnout, ale stálo mě to spousty síly, která spočívala z pohlcování červené moci mou tehdy ubohou maličkostí.

„To si všichni měli myslet a upřímně jsem od smrti nebyl daleko. Poté co jsem opustil temnotu, jsem se s otcem usadil zde. Jenže Kami-sama se své pomsty za svého nejlepšího přítele, kterého měl můj otec údajně nechat bez pomoci zemřít, nevzdal a našel si nás. Chtěl mě odvést do nebe, kde bych mu musel tvrdě sloužit nebo lépe řečeno otročit. Rozhodl jsem se bez boje se nevzdat a tak jsem se s ním utkal. Jenže ani skvělý výcvik pod vaším velením mi nedokázal vyhrát svobodu. Silou jsem mu byl celkem rovnocenným soupeřem, jenže on už tehdy měl něco, co já ne a to mnoholeté zkušenosti. Když už jsem nebyl schopen boje, tak se do toho zapojil otec a byl nemilosrdně zabit. Byl jsem jen malinký krůček od smrti, ale Kami-sama mě nenechal zemřít, vzal mě do nebe a tam vyléčil všechna zranění. Jakmile jsem přišel k sobě, prohlásil jsem, že mu za ušetření života nikdy nepoděkuju, nehodlám se vzdát své svobody a že po smrti budu patřit temnotě. Kami-sama se mě nakonec rozhodl pro mou bojovnost a odhodlání nechat být a pak řekl, že se nikdy nedopustí takové chyby jako je zkřížení cesty Shiroye-sama. Vrátil jsem se sem a spolu se dvěma anděly a démony založil Siron, který spravuji dodnes,“ dokončí náročné vyprávění a místností zavládne ticho. Clarisa na něj pohlíží s údivem a lehce nepřítomným výrazem a i Serien je tímto vyprávěním šokován.

„No tak to vypadá, že se tvůj otec hluboce zmýlil, když si myslel, že jsi padl, ale teď k přítomnosti. Řekni, co se v Sironu stalo?“ změním téma a čekám na vysvětlení.

„Je to několik málo hodin co se to stalo. Všichni si užívali příjemný konec dne, když se najednou začala tvořit ta mlha, o které všichni hned věděli, že není přírodním jevem. Jasně jsem viděl, jak se na obloze uzavírá a vězní Siron do nepropustného vězení. Když se mlha ustálila, spatřil jsem něco, co mi už navždy zůstane v živé paměti a bude mi to vyvolávat noční můry. Skrz mlhu se nad Siron sneslo obrovské monstrum, které okamžitě začalo lovit jeho obyvatele. Ihned se rozpoutala hrozivá panika. Viděl jsem, jak to monstrum zabíjí. Pojídal živé bytosti a tím strávil i jejich duši, což je ohavné. My co tu jsme se jako jediní dokázali zachránit z jeho spárů a to díky tajné podzemní chodbě vedoucí z kostela sem do skladu. Bylo naším štěstím, že jeho vězení nebylo zapuštěno do země, protože jinak bychom zhynuli stejně jako pravděpodobně všichni co se zachránit nestihli,“ vydechne zničeně, že přišel o tolik svých přátel, protože jestli tu byla osmina z původního počtu, tak to bylo hodně.

„Popiš mi to monstrum,“ přikážu mu se staženým hrdlem, protože začínám tušit co za monstrum to je.

„Vypadalo to jako obrovský ještěr s dlouhými končetinami i krkem. Ale hlava připomínala spíše dravého ptáka a ptačí bylo i zakončení všech čtyř končetin. Jeden pár blanitých křídel, šupinaté tělo a dlouhý ocas zakončený ostnatým kladivovitým tvarem,“ snaží se přijít na co nejvíc detailů, ale mě už po první větě je jasné, kdo je naším protivníkem a Serien si toho je podle jeho bledého výrazu také vědom. Tvor plně oddaný svému pánovi, který mu dal jméno Kiku a jeho pánem není nikdo jiný než náš starý známý syn samotných pekel, Mamon.