Jdi na obsah Jdi na menu
 


Utajená rodina

19. 10. 2013

 Všechny najdu ve společenské místnosti, tedy až na Yamiho.

„Kde je Yami?“ řeknu místo pozdravu a na to mi je řečeno, že je na terase v zadní části hotelu. Napadne mě, že už lokalizoval náš cíl a proto se vydám za ním. Tam ho najdu opřeného o zeď se zakloněnou hlavou, založenýma rukama a zavřenýma očima. Jakmile vycítí mou přítomnost, obrátí na mě pohled a naznačí mi, že zatím pátrá marně. Na to jen přikývnu a společně se vrátíme k ostatním. Tam jim navrhnu, že než Anori stihne učinit potřebné kroky, zajdeme do místního obchodu s oblečením a pořídíme si věci na převlečení, abychom tu ty tři dny nechodili v těch samých. Nejprve se nad tím pozastavují s tím, že nemáme místní měnu. Na tohle jsem ovšem myslel a vzhledem k mým častým návštěvám Země tu mám zřízený bankovní účet a na něm dost slušný obnos. To už radši nechtějí vysvětlit a odevzdaně mě následují. K mé nesmírné radosti se všichni chovají spořádaně, tedy až na Arami, která kolem mě pořád pobíhá a občas se snaží opakovat slova, která slyší od kolemjdoucích. Je to velmi chytrá holčina a hlavně zvědavější než Azrael a to už je opravdu úspěch.

„Shiroya co je támhleto?“ zatahá mě za rukáv a s žárovkami místo očí skenuje hračkářství naproti přes ulici. Nad jejím nadšením se neubráním úsměvu. Na jednu stranu je na svůj věk hodně vyspělá, ale vzápětí ukazuje svou dětskou tvář a je z ní rázem dítě odpovídající svému věku. Jsem vážně rád, že si nevšimla toho zverimexu, co je kousek z dohledu.

„Až nakoupíme oblečení tak tě tam vezmu a budeš si moct něco koupit, ano?“ ujišťuju ji a za to si vysloužím nádherný dětský úsměv a slova chvály. V obchodě s oblečením pochopitelně vyvoláme neobyčejný rozruch a já zaměstnance ihned informuji o našich jazykových bariérách, a že jsem jediný, kdo umí anglicky. Oblečení na Zemi se naštěstí od toho našeho moc neliší a tak si jsou schopní všichni vybrat. Nakoupíme jen nezbytně nutné kusy a já nakonec vše zaplatím platební kartou. Rozhodnu se, že do hračkářství půjdu s Arami sám a tak je pošlu do hotelu, aby se mohli převlíknout a dát zbytek do pokojů. Arami se mě chytí za ruku, protože si uvědomí, jak jí lidé na ulici sledují a začíná jí to být nepříjemné. Tento pocit jí ale opustí ve chvíli, kdy vejdeme do hračkářství a ona spatří nepřeberné množství hraček. Užívám si její fascinací rozzářené oči a snažím se uhodnout, co si asi pořídí. Jen okrajově si všimnu oddělení pro miminka a tak tam zamířím. Prohlížím si různá chrastítka, plyšáky anebo hračky rozvíjející logiku dítěte. To by se mohlo hodit, až Nanami trochu povyroste. Rozhodnu se koupit krychli s otvory různých tvarů a k tomu odpovídající kostky, chrastítko, plyšovou kočičku, sadu barevných dudlíků a kousátko pro snadné prořezání zubů ve formě hvězdičky s veselým obličejem. Všechno to naskládám do košíku a jdu se podívat za tou malou blechou, jestli už má vybráno.

„Shiroya já chci tohle,“ vrhne se na mě a ukáže na půlmetrovou panenku v krásných dobových šatech. Uznale si jí prohlížím a musím říci, že jí provedli opravdu detailně. Panenka má velké modré oči a blond vlasy, na kterých má posazený klobouček pasující k šatům. Košík postavím na zem a natáhnu se pro panenku, sedící na polici. Tu pak podám Arami a i s košíkem se vydáme k pokladně. Pokladní, která nás celou dobu s úsměvem pozorovala, si ode mě vezme nákup a k panence se nahne s čtečkou, aby jí mohla naúčtovat.

„Ty máš ale hodného tatínka, těchto panenek není moc a i proto jsou tak drahé,“ promluví na Arami, která objímá panenku. Ta jí pochopitelně nerozumí a tak jí to přeložím a oba se zasmějeme tomu, jak mě zařadila jako otce.

„Ještě nikdy neměla takovou panenku, tak jsem jí chtěl udělat radost,“ věnuju pozornost pokladní a podám jí platební kartu. Potom co zaplatím, rozloučíme se a vydáme se zpět do hotelu. Arami všem ukáže svou novou hračku a vzbudí tak obrovský zájem. Nejvíc se samozřejmě chlubí Yamimu. Zajdu se do pokoje převléknout a Yami šel znovu prohledat okolí. Natáhnu na sebe tmavě modré džíny, bílé tričko, slabou bundu a tenisky.

 „Asi jsem tu krysu našel. V posledních minutách chytám jeho stopu poblíž toho jezera, u kterého jsme byli,“ ozve se u mě Yami a já okamžitě všechny svolám. Rychle míříme k jezeru a já si ověřuju, zda už je okolí vylidněné. Když si to ověřím, vztyčím kolem předpokládaného nepřítelova výskytu bariéru a ta mi zpětně potvrdí jeho přítomnost. Pak už se jedná o otázku několika málo minut a dostáváme se do přímého střetu.

„Máme na tebe pár otázek. Takže buď hodný a hezky nám odpověz,“ pronesu, když ho konečně lapíme a obklíčíme.

„Nemyslím si, že mám náladu vám něco vykládat. Dost spěchám,“ opáčí s úšklebkem. I přes kápi staženou hluboko do obličeje ten úšklebek vidím a vytáčí mě. Azrael je nedočkavý a hned tasí meč, aby svého protivníka sprovodil ze světa. Shinigami neváhá a prvnímu útoku se pohotově vyhne. Chvilku je jen pozoruji a analyzuju jeho bojové schopnosti. Musí být na vysoké úrovni, ale nedokážu poznat, jak velké nebezpečí pro nás znamená. Všimnu si, že dává do pohybu svou doteď nečinnou levici a přepadne mě stísněný pocit.

„Azraeli jdi od něj!“ vykřiknu a jakmile je od něj dostatečně daleko napřáhnu k Shinigami ruku s rozevřenou dlaní. Tohle je povel pro má aurová vlákna, aby vystřelila k cíli a utvořila kolem něj nepropustnou vrstvu energie. Díky tomu není schopen použít schopnost a uvést nás do bezvědomí. Aura mi nepřetržitě proudí z dlaně a Shinigami si svou překážku s pokřiveným úsměvem prohlíží. Doteď ke mně stál bokem, ale nyní si stojíme tváří v tvář a mě se začne celá takhle situace zdát divná. Jako kdybych to už jednou zažil. Když svůj meč pozvedne nad hlavu, bedlivě ho pozoruji a krátce na to kompletně ztuhnu. Spatřím totiž na jeho pravém zápěstí stříbrný náramek, na němž se houpe černý znak temnoty. Jak mečem máchne, prolomí aurovou vrstvu a já nás dva ve stejný okamžik izoluju od ostatních. Nechci, aby u tohohle byli.

„Jak jsi to udělala? Byl jsem si jistý, že jsi v těch plamenech tenkrát uhořela ty,“ protáhnu přes knedlík, co se mi usadil v krku.

„Ty nikdy nezklameš,“ ušklíbne se a během vteřinky přede mnou už nestojí Shinigami, ale vysoká, štíhlá žena s po pas dlouhými vlnitými vlasy tmavě modré barvy a stříbřitým pohledem.

„Vysvětli to, Leiko. Kdo tam zkapal místo tebe,“ zavrčím nepřátelsky a ostražitě sleduju svou bývalou manželku. Nemůžu uvěřit tomu, že tu přede mnou stojí právě ona. Věděl jsem o nebezpečí její schopnosti, ale že to tenkrát nepoznala ani temnota, mě děsí a znepokojuje. Určitě v tom jede i Mamon, jinak by se o ní před Serienem s Yamim nezmiňoval. Už to mě mělo upozornit na to, že žije.

„Mariana. Ta malá husička mě viděla, jak dělám velmi špatnou věc. Musela jsem jí potrestat a tak mi posloužila jako obětní beránek,“ pronese, jakoby to bylo nepodstatné a přes izolační zeď si prohlíží ostatní. Naštěstí oni nás vidět nemohou, hned by jim bylo jasné, kdo to je. Jak může být někdo tak bezcitný, že místo sebe pošle na smrt svou vlastní sestru. Ale zároveň to částečně vysvětluje naše selhání. Mariana jí byla velmi podobná a vyzařovala z ní skoro identická energie. Nedalo jí tedy moc práce Marianu upravit, aby dokázala oklamat okolí.

„Nikdy bych si nepomyslela, že mě vyměníš za chlapy. Je to s nimi vážně tak úžasné?“ zašklebí se na mě
se silnou dávnou sarkasmu v hlase.

„Věř, že i kdybych ti odpověděl, nepochopila bys to. A teď mi vrať krystal,“ natáhnu k ní ruku a dožaduju se vrácení mé věci.

„Klidně, stejně ho nepotřebuju. Tahle hra tě měla jen otestovat. Ale něco ti řeknu, tak jak Mamon touží po zabití Akumy a zničení Ardenu, já toužím po tvém životě a temnotě,“ pronese chladných hlasem.

„Proč až teď? Jsou to už 3 miliardy let,“ nechápu její dlouhé vyčkávání. Nikdy nebyla moc trpělivá, proto mě to udivuje.

„Protože teď máš někoho, kdo ti je drahý a přesně na to jsem čekala. Chci tě kompletně zničit a to se vším co mám,“ odpoví mi a potom co mi hodí krystal, vypaří se. Bylo mi jasné, že jí izolace nezastaví, a když se ujistím, že už není poblíž, zeď zničím. Ještě si tuhle událost v mysli zablokuju, aby jí neviděl ani Yami.

„Co se stalo? Proč jsi nás odstřihl?“ udeří na mě okamžitě Yami a snaží se mi odpověď vylovit v mysli. Vykolejí ho skutečnost, že ji mám chráněnou.

„Omlouvám se, ale byl to velmi nebezpečný nepřítel. Nechtěl jsem, aby byl někdo z vás zraněn. Ale už je po všem a krystal je opět v bezpečí,“ vymyslím si přijatelnou výmluvu a ukážu jim krystal. I přes několik nesouhlasných názorů, mi mé jednání odpustí a my se můžeme v klidu vrátit do hotelu. Ale popravdě, můj klid je pryč v nenávratnu. Nedokážu jim jí tajit dlouho. Teď když se ukázala, znamená to, že zahajují další plán a já se neubráním strachu a mnou rodinu. Nechci, aby se jim něco stalo, a do jejich ochrany vložím celý život, když to bude potřeba.

„Zůstaňte na hotelu. Zajdu za Anori a informuju jí o zničení hrozby,“ pronesu a než stihne někdo něco namítat, zmizím. Jenže nejdu za Anori, s tou se spojím telepaticky. Ve skutečnosti mířím na jihozápad USA do San Francisca. Přesněji na ostrov Alcatraz, na kterém stojí opuštěné vězení. Kdysi to bývala federální věznice, dnes je z ostrova oblíbená turistická atrakce. Jenže nikdo kromě mě neví, že vězení stále obývá jeden vězeň. Je to už mnoho let co jsem ho uvěznil na Zemi. Proházel desítkami vězení, protože nebylo možné vysvětlit jeho dlouhověkost a nestárnoucí tělo. Pak se naskytl Alcatraz jakožto opuštěné vězení a tak byl přesunut tam. Návštěvníci ho nemohou spatřit protože obydluje celu v části, která není zpřístupněna, ale díky jeho přítomnosti, slýchávají různé zvuky. Díky tomu se začalo šířit, že věznici obývají duše mrtvých vězňů. Lidé jsou tak pověrčiví, kdyby jen tušili kdo, že to prostory vězení obývá.

„Jaká to ctěná návštěva. Dlouho jsi mě nenavštívil, tati,“ rozlehne se chodbou pichlavý hlas, jakmile vstoupím do patra.

„Sám moc dobře víš, že bych byl radši, kdybys tu nemusel být,“ odpovím a zastavím se u cely na konci chodby. Cela je zaopatřena množstvím pečetí, nad kterými mimochodem dohlíží krystal. Nechápu proč ho Leiko tak snadno vrátila, když ho jím mohla osvobodit. Ale stejně by potřebovala někoho, kdo krystal dokáže aktivovat i bez posledního dílku, co nosím stále u sebe.

„Vím, ale potom by všechno, za co jsem celou tu dobu bojoval, bylo k ničemu. Stalo se toho hodně, co nás odcizilo. Ale dneska se mi zdáš nějaký jiný, změnil ses za těch 5 let,“ řekne a konečně se mi podívá do očí. Panuje tu slušná tma, ale jeho zlatem zalité oči vidím lépe než cokoliv jiného. Tyto zlaté oči uchvátili nesčetné množství tvorů. Jeho světle hnědé vlasy jsou jako vždy střižené na krátko a rozcuchané do všech směrů.

„Hodně věcí se stalo. Seiji ty jsi věděl, že mamka obětovala Marianu místo sebe, že?“ udeřím na něj a to ho donutí vstát z postele a přejít k mřížím, které nás od sebe dělí. Vzhledem k jeho volnému programu se hojně věnuje posilování a díky tomu je jeho tělo samý sval. Když se tak na něj dívám, žasnu, kde sebral takovou stavbu těla. Já sice svaly mám taky, ale kvůli mému celkově útlému tělu to není moc znát. Oproti tomu Seiji je mohutný, jeho široká ramena zabírají skoro celý dveřní prostor a o jeho pažích radši pomlčím. To že je to můj syn není pochyb a když to vezmu kolem a kolem obdobnou postavu má Yami a ten je taky odvozen z mé maličkosti.

„Zprvu ne, ale pak mě mamka navštívila v tom vězení, kde jsem byl vězněn prvně a osvětlila mi to. Prý jí v tom pomáhal Mamon, ale co s tím má on společného mi neřekla. Je to divný, myslel jsem, že se víc přátelil s tebou než s mamkou,“ zamyslí se nad tím a opravdu to nedává smysl. Pokud vím tak se ti dva nikdy moc nebavili a Mamon byl po většinu času se mnou.

„Je to záhada, ale očividně se mi mamka chce pomstít a spojila se s Mamonem. Uvidíme, jak to nakonec dopadne, ale už půjdu, nejsem na Zemi sám a budou se po mě shánět,“ ukončím toto setkání a s těžkým srdcem se vrátím zpět do Kanady. Tam ze mě páčí, kde jsem byl tak dlouho, ale udržím si své tajemství a jakmile nastane den návratu, sbalíme se a konečně vkročíme na půdu nám dobře známou. Arden.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

??

Fusee,30. 1. 2014 16:53

Ahojky chtěla bych se zeptat kdy bude další díl? Já už sem pár měsíců chodím a zatím nepřibyl žádný díl což mě vážně mrzí ,protože je to vážně pěkná povídka a jsem si jistá , že nejsem jediná komu se líbí.

Synáček

Yui-chan,19. 10. 2013 9:52

Teda ten synáček mě trochu překvapuje. Vypadá to, jako že je Shiroye líto, že ho musí věznit. (mimochodem, už zase nevím, co udělal on tak hrozného :D) A na druhou stranu mi přijde Seichi smířený se svým osudem strávit svůj život ve vězení a že to otci zase tolik nezazlívá. Jsem vážně zvědavá na pokračování. Leiko je strašná mrcha, ale to už jsem věděla. A opovaž se někomu z nich ublížit, jasné? Nikomu (kromě Aoie, tomu by se mohlo něco přihodit). A scéna s Arami v hračkářství byla kouzelná, a jak si ho spletla s jejím tatínkem :D tak se těším na další díl, protože jsem vážně zvědavá

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA