Kowai Yume

(Serien)

Celou tuhle situaci jen tiše sleduji a čekám, co se z toho nakonec vyvrbí. Sakumi je počínáním přítomných zděšený a věřím tomu, že nemá daleko ke zvracení. Není divu, když zranění některých jsou opravdu nechutná. Zprvu se na to nechtěl dívat, ale to zasáhl Naoki a přikázal mu shlédnout zranění úplně všech. Říkáte si, že mohl odmítnout, ale opak je pravdou. Musí se dívat, protože je ovládaný jeho příkazem.

„Prosím, už se nechci dívat,“ žadoní a přitom mu po tvářích stékají slzy. Normálně bych ho litoval, ale dnes je to jiné. Hoří ve mně vztek za to, že manipuloval s Yamim a snažil se Shiroyu pošpinit. Dokonce na něj zaútočil a to já mu nedokážu odpustit.

„Budeš se dívat až do samého konce a doufám, že si díky tomu uvědomíš, jak byla tvá obvinění absurdní,“ tvrdě odmítne jeho prosbu. Docela se divím, že je tak neoblomný. Naokiho jsem měl čest poznat. Celkem jsme si rozuměli, a proto vím, že svého mladšího bratra zbožňuje. Ke kleci přichází poslední dva, kteří ještě své zranění neukázali, a mě zaujme mladinká dívka. Může jí být maximálně patnáct a kolem krku má silnou červenou šálu. Když jako úplně poslední předstoupí před Sakumi, rozšíří se mu oči hrůzou.

„Mayo, ty tu jsi taky?“ nechápe a prohlíží si jí jako nějaký přízrak. Dívka slabě přikývne a opatrně si sundá šálu. Ještě než se nám odhalí její tajemství, spatřím pohledy všech přítomných včetně Shiroyi. Jsou plné bolesti a smutku. I díky tomu mi dojde, co nám nejspíš ukáže. To se mi potvrdí, když odmotá poslední kus šály a nám se naskytne pohled na rozervané hrdlo. Můj žaludek udělá několik přemetů a musím odvrátit pohled, abych se nepozvracel. Jak jen jí to někdo mohl udělat?

„Kdo ti to udělal? Já myslel, že jsi utekla,“ vyptává se a snaží si držet oční kontakt, aby se tak vyhnul pohledu na hrdlo.

„Teď když jsem na půdě Ardenu, můžu Vám konečně ukázat, co se mi stalo,“ rozezní se mi v hlavě dívčin hlas a podle výrazů ostatních nejsem sám. Její slova evidentně patří Shiroye, protože se na něj právě dívá a na rtech jí hraje krásný úsměv. Ten jen přikývne na srozuměnou a v ten okamžik mi do mysli vnikne její vzpomínka na smrt. Začíná, když usilovně utíká lesem nedaleko její rodné vesnice a je na první pohled znát, že jí někdo pronásleduje a ona má velký strach. Netrvá dlouho a doženou jí tři statní muži a táhnou jí do hlubin lesa k velké tmavé jeskyni. U té je čeká žena s modrými vlnitými vlasy a krutým stříbřitým pohledem. Leiko. Tak to ona v tom má prsty. Zaznamenám vedle sebe Shiroyi znatelné ztuhnutí. Musí to být pro něj šok. Vzpomínka pokračuje dál, kde Leiko dívku mučí všemožnými zaklínadly a nakonec si promění pravou ruku v pařát a tím jí rozdrásá hrdlo. Ještě než z ní unikne veškerý život, použije mě neznámé kouzlo a tím jí tuto vzpomínku uvězní v hlubinách její mysli tak, aby se k ní ani Shiroya nedostal. Hned jak vzpomínka zmizí, podívám se na Shiroyu, který je bledý jako stěna a dýchá jen povrchově, jak do sebe z šoku nedokáže nahnat víc vzduchu.

„Je mi to moc líto. Kvůli mně jsi musela prožít taková muka,“ vydechne tiše a skácí se na kolena. Hned k němu přiskočím a snažím se ho uklidnit. I ostatní k nám přistoupí a dávají mu najevo, že on za nic nemůže.

„Vy se neviňte. Jen ona si nese vinu. Sice jsem si takhle svůj odchod nepředstavovala, ale díky tomu jsem našla lepší domov. Tady jsem nebyla šťastná a pomýšlela na útěk. Nakonec jsem tomuto světu unikla jinak a byl jste to právě Vy, kdo mi dal druhou šanci na lepší život. Za to jsem Vám neskonale vděčná,“ opět uslyším její hlas. Dívka se s těmito slovy přemístí před Shiroyu, klekne si k němu a s upřímným úsměvem ho obejme.

„Ta žena, co Mayu zabila. Kdo to je?“ ozve se znenadání Sakumi a je na něj vidět značné rozčílení.

„Moje bývalá manželka. Snaží se mě zničit a používá pro to různé praktiky. Proč tě to zajímá?“ odpoví mu Shiroya, který už se vzpamatoval. Její slova mu hodně pomohla.

„To ona před deseti lety přišla do naší vesnice a řekla nám, že nikdo z našich blízkým nezemřel. Že to ty jsi je unesl a zotročuješ. Nevím, jak to udělala, ale i ti co tě uctívali, velmi rychle změnili názor a uvěřili jejím slovům. Teď když nad tím přemýšlím, přijde mi to absurdní. Neměla žádný důkaz, a přesto jsme jí všichni tak lehce uvěřili,“ vydechne a mě přijde, že se něco v něm změnilo. Jako kdyby mu z obličeje spadla maska, která mu ukazovala svět jinak, než byl.

„Pokřivila vám mysl. Další z jejích hnusných schopností. Teď když jsi pohlédl pravdě do očí, její moc se nad tebou rozbila. To samé musíme udělat i s ostatními obyvateli. Žijí v téhle lži už příliš dlouho,“ vysvětlí mu, co jim provedla. Pak přikáže Yamimu, aby zničil klec, a hned na to nás všechny přemístí do oné vesnice. Tím v první chvíli samozřejmě rozpoutáme peklo, ale toho se ujmou ti z temnoty a svým blízkým a přátelům vysvětlují, co se doopravdy stalo. Své tvrzení vždy dokazují zraněním. Díky tomu netrvá dlouho a žijící obyvatelé procitnou ze spárů Leiko.

„Bože, nedokážu slovy popsat, jak moc jsme se před Vámi zostudili. Za celou vesnici se Vám hluboce omlouvám, i když vím, že něco tak hrozného nám nemůžete odpustit,“ ujme se kajícně slova starší muž, který už mnoho let dělá správce vesnice.

„Nejsem tak krutý, abych vám vyčítal něco, za co může někdo jiný. Popravdě to já bych se měl omluvit vám, protože to ta žena udělala, aby mi ublížila. Vaše rasa mi vždy byla nakloněna a doufám, že to tak bude i v budoucnu. Na celý tento incident zapomeneme, a pokud to i nadále bude vaše přání, rád vás po smrti přivítám v temnotě,“ pronese s lehkostí a tím si od obyvatel vyslouží obrovské díky a jásot. Jsem rád, že to nakonec dobře dopadlo. Navíc se mohli setkat se svými zemřelými příbuznými a přáteli, což se jen tak někomu nepoštěstí.

„Mě ale nepřivítáš, co? Za to, co jsem prováděl,“ ozve se za mnou a překvapeně se podívám na Sakumi. Tak tohle jsem nečekal.

„Byl jsi pod jejím vlivem, takže ti to nemám za zlé. I ty jsi v temnotě vítán, už proto, že by mi to Naoki neodpustil. Navíc jsem se díky tobě dozvěděl něco víc o schopnostech incubusů. Jste velmi vzácná rasa, tak o sebe dbejte,“ odpoví mu a nakonec svou řeč obrátí i na ostatní. Věděl jsem, že ho nezavrhne, obzvlášť potom co se dozvěděl o Leiko. Nakonec nechá mrtvé se naposledy rozloučit a pak jim otevře pentagramy do temnoty. Pak se rozloučíme i my a Shiroya nás přenese zpět domů. Tam panuje slušný rozruch, a když ucítí naší přítomnost, nahrnou se knihovny jako včely do úlu.

„Kde jste sakra byli? Hledáme vás už dobrou hodinu,“ vylítne na nás Nari a podezíravě skáče ze mě na Shiroyu a Sakumi, který nemá svůj obvyklý úšklebek. Slova se ujme Shiroya a vysvětlí, co se stalo a kde jsme byli. Ale dost se divím, že nás hledal i Nari, který na nás byl naštvaný.

„Incubus? Oni vážně existují?“ vydechne Azrael a nevěřícně valí oči na Sakumi, kterému to začíná být nepříjemné.

„Není nás příliš mnoho a žijeme v ústraní. Proto o nás ví jen málokdo a taky se svým původem dvakrát nechlubíme. Většinou o nás nepanuje chvalné mínění,“ dostane ze sebe a před zbytkem rodiny se prakticky schovává za Shiroyu. Je to celkem vtipná podívaná, když uvážím, že ještě před hodinou mu šel po krku. Mě z nějakého důvodu přešla ta chorobná žárlivost. Možná teď když vím, o co se jedná, nechává mě to v klidu.

„Skrýváte to opravdu skvěle. Ani ve snu by mě nenapadlo, že nejsi obyčejný démon. Ale je pravdou, že bych musel vidět tvá křídla, aby mi to hned došlo,“ zapojí se i Akuma. Tím se naskytne další otázka pro vždy zvědavého Azraela.

„Křídla? Vy nemáte stejná jako ostatní démoni? To chci vidět!“ rozzáří se a dožaduje se názorné ukázky. Moc se mu do toho nechce, ale nátlak je moc silný a tak udělá, co se po něm chce. Jenže jakmile to udělá, všichni vyjekneme bolestí a sborově roztáhneme ta svá.

„Sakra, zapomněl jsem, jak vynucené roztažení bolí,“ zakleje Izaya a urovnává si křídla stejně jako ostatní, kteří jsou z toho pěkně vyjevení.

„Za to se omlouvám, je to vedlejší efekt. My incubusové takhle zjišťujeme rasy druhých. Je to náhrada za to, že nedokážeme vnímat energii ostatních tak jako vy,“ omluví se a zdůvodní to. Já o tomhle vím, takže mě to moc nezaskočilo. Díky tomu mám možnost prohlédnout si různorodost rodiny. Nejvíc je pochopitelně černých křídel, protože základ rodiny tvoří démoni. Pak Nari s čistě bílými a Shiroya s rudými. Azrael má ta svá zčernalá ve znamení padlého anděla a Hanako zarudlá, protože jí Shiroya vzkřísil. I Raven má ta svá na koncích zarudlá, i když to v černých perech není tak do očí bijící jako u těch bílých. Pak už se liší pouze Akuma, který má blanitá křídla a k tomu bičovitý ocas s hrotem. Je zvláštní, že právě Akumy vzhled se nejvíc podobá tomu Sakumi.

„Vždycky mě zajímalo, proč jsme tak nenávidění, když naše rasa jako jediná zdědila Vaší podobu?“ pronese směrem k Akumě a tím na něj strhne veškerou pozornost.

„Prvotní zrod démonů určil spirit. Nikdy mi neřekl, proč mně stvořil takového, jaký jsem a pak nedovolil, aby ostatní démoni ze mě stvoření byli stejní. Svolil jen jednou a výsledkem byl první pár incubusů. Z mé krve bylo na samém počátku stvořeno deset démonů, pět žen a pět mužů. Z toho pouze dva mi byli na první pohled podobní a to incubusové, jinak také známí jako sexuální démoni. Myslím, že si ze mě tehdy spirit utahoval. Populace rostla a dokonce byla doba, kdy incubus byl svými počty nadřazený ostatním démonům. Jenže ne díky vyšší plodnosti, nýbrž podivným úbytkem démonů. Netrvalo dlouho a zjistilo se, že vaše ženy, které si začaly s démony a otěhotněly, z nich vysály veškerou energii pro své dítě a tím je zabíjely. Nedělaly to úmyslně, byl to přirozený proces, ale i tak to démony pobouřilo. Kvůli tomuto incidentu jste byli izolováni a vaše schopnosti manipulativního svádění tomu taky nepřidali, obzvlášť když někteří jedinci toho zneužívali,“ vysvětlí nám jejich vznik a taky jejich nehezkou pověst. Co se toho svádění týče, nemůže Sakumi nic namítat, protože i on toho zneužil, aby dosáhl svého cíle.

„Musím se hlavně vám třem omluvit za svoje chování. Jen jsem tím potvrdil, že jsme hnusné bytosti,“ obrátí se Sakumi na Shiroyu, Yamiho a taky Nariho. Proč i jeho?

„Mě bylo divné, že jsem si tě byl ochotný tolik připustit k tělu. Ale ve své podstatě jsi mi nic neudělal, takže se nemáš za co omlouvat,“ ujme se Nari slova, ale moc mi tím nevysvětlí, co se mezi nimi stalo. Nelíbí se mi představa, že to zkoušel na oba. Nakonec tuhle záležitost ukončí Shiroya, kdy Sakumiho očistí z jeho provinění s tím, že byl pod vlivem Leiko. S tím nikdo nemá problém a ještě Sakumiho ujistí, že rozhodně není hnusná bytost, jak o sobě prohlásil.

„Teď mě tak napadá. Když máš schopnost svádění, jak je možné, že ti Touji odolává?“ vrátí se ještě k tématu Azrael. Ta jeho zvědavost opravdu nezná mezí.

„Toujiho rodina má mezi svými předky incubusy. Takže i když oplývá schopnostmi démonů, je proti našemu svádění imunní. On je pro nás ideálním partnerem, protože zaručeně miluje z vlastní vůle. K mé smůle si vybral mou sestru, ale nechává mě po svém boku a můžu si dělat, co chci. Tedy v rámci jistých mezí,“ vysvětlí mu to a přitom se Toujimu pověsí za paži. Ten se tomu jen zasměje a rozcuchá Sakumi vlasy. Tak a je to konečně za námi. Už jen aby Nari přestal vyvádět a můžeme si užít chvíli klidu, než si na nás druhá strana zase něco vymyslí.

(Fóxa)

Procházím se domem a plnými doušky nasávám tu opojně známou vůni mé rodiny. Je zvláštní, jak má každá rodina svůj specifický pach. Dokonce i Nari s Azraelem ztratili svou původní vůni a převzali tu naší. Jen Shiroya, Yami, Raven a Hanako voní jinak. Možná je to dáno temnotou. I přesto s tou naší ladí v příjemné harmonii. A když už jsem u té harmonie. I Mamon měl takovou vůni. Připomínající santalové dřevo, které nijak nedráždí naší rozkvetlou zahradu. Možná je to dáno tím, že máme silné kořeny s Tsuchi a Mamon je vlastně taky součást rodiny. Zajímalo by mě, jestli tu vůni santalového dřeva ještě někdy ucítím.

„Tak tady jsi,“ ozve se za mnou Shiroya a já s úlekem nadskočím. Byla jsem natolik ponořená do svých myšlenek, že jsem ho nezaregistrovala přicházet.

„Vyděsil jsi mě. Co potřebuješ?“ upozorním ho a zajímám se, co mi chce.

„Musíme si promluvit. O Mamonovi,“ odpoví a mně se při zmínce toho jména postaví všechny chlupy na těle. Co si chce o něm povídat? A navíc se mnou?

„Dobře,“ pípnu vyplašená z nastávajícího rozhovoru a následuju ho do otcovy pracovny, kterou má v zadní části domu. To mi naznačí, že na náš rozhovor chce mít zajištěné soukromí, protože sem chodí opravdu jen málokdo. Když za námi zavře dveře, ucítím slabý záchvěv a všimnu si, že místnost opatřil zvukotěsnou bariérou. Nabídne mi místo v křesle a sám se usadí do toho vedlejšího. Trochu krkolomně do něj žuchnu a čekám, co se bude dít dál.

„Jistě si dobře vzpomínáš, jak Mamon před námi prohlásil, že se pomsty vzdává a nechá nás být,“ začne. Moc nechápu, proč mluví o něčem, co je vyřešené, ledaže by v tom byl háček.

„Ano vzpomínám. Je v tom nějaký problém?“ potvrdím mu to a snažím se zjistit, co se děje.

„Velký. Nestane se to. Mamon i nadále zůstává naším nepřítelem,“ oznámí mi.

„To přeci není možný! Sám jsi ho slyšel a víš, že to co řekne, dodrží. Chápu, že pro některé z rodiny je těžké jeho slovům věřit, ale já mu věřím!“ rozčílím se a křičím na Shiroyu jako smyslů zbavená. Proč mu nechtějí zkusit aspoň trochu věřit?

„Uklidni se. Nikdy jsem přeci neřekl, že mu nevěřím. Bohužel okolnosti ho nutí být stále nepřítelem. Nedlouho potom co jsme se vrátili, jsem dostal od něj vzkaz. Stálo v něm, že Leiko zajala Lamiu a jeho teď vydírá. Pokud nebude poslouchat její rozkazy, umučí jeho matku k smrti. Takže nemá na vybranou,“ informuje mě o okolnostech. Mám takový pocit, že ho můj výlev pobavil, protože jsem zprvu zachytila slabý úsměv, ale pak už mluvil vážně, tak nevím, co si o tom myslet.

„Zase ona. Přijde mi, že je tebou úplně posedlá, ale proč jsi to neřekl hned? Zbytečně jsem si na tobě vylila zlost,“ nechápu, proč to podal tímhle stylem. Až teď si uvědomuju, jak moc se Shiroya za tu dobu s námi změnil. Dřív nebyl moc tolerantní a já bych si nedovolila na něj byť jen trochu zvýšit hlas. Teď jsem tu na něj křičela a on to vzal s naprostým klidem.

„To byl úmysl. Chtěl jsem vědět, jak zareaguješ. Už jsem si toho všiml v pekle, jak na sebe vzájemně reagujete. Vy sami si to pravděpodobně stále neuvědomujete, ale radím ti, aby ses od něj držela dál. Vím, že jsi zjistila podstatu jeho prokletí a jistě mu nechceš ublížit,“ pronese a mě tím úplně šokuje. Co to říká? Zní to, jako kdyby si myslel, že…

„Počkat. Shiroya, co to říkáš? Vždyť je to můj strýc a taky mě unesl. Jak bych mohla? A on taky, jsem pro něj jen dítě,“ dojde mi, co se mi tu snaží naznačit. Jak ho to jen mohlo napadnout? Já a Mamon? To je směšné. Jsem pro něj jen malá holka a ještě k tomu dcera jeho bratra.

„Serien s Naramienem jsou bratři a taky se milují jinak než by měli. Prokletí Osudu vycítí sebemenší záchvěv hostitelovi náklonosti k jiné osobě. Na Mamonovi bylo v jistých okamžicích velmi dobře poznat, že se mu prokletí připomíná. Jistě velmi nepříjemně a vždy jsi v té situaci hrála velkou roli. A ty. Když jsi na sebe vzala to prokletí, abys sebe a sestru ochránila, nebyla jsi při smyslech. K těm tě k překvapení všech přivedl Mamon. To by měla dokázat pouze osoba tobě velmi drahá,“ nenechá si to vymluvit a bombarduje mě dalšími argumenty, které jeho slova potvrzují. To přece nejde. Nemůžu ho milovat a už vůbec on nemůže milovat mě.

„I kdyby to tak bylo, ovšem já o tom nejsem přesvědčená, rodina by tenhle vztah nikdy nepřijala. Takže je vlastně dobře, že má to prokletí. Udrží nás bezpečně od sebe,“ prohlásím nakonec a doufám, že se v tom nebude víc hrabat. Je to absurdní a jen doufám, že si tyhle své domněnky nechá pro sebe. Nevím, jak bych dokázala čelit zbytku rodiny, obzvlášť matce.

„Vím, co ho dokáže prokletí zbavit. Ovšem když si stojíš za tím, že k sobě nic necítíte, nemá cenu tě tím zatěžovat. No své jsem řekl. Ještě musím s Mamonovou situací obeznámit rodinu,“ ukončí tak náš rozhovor. Než se stačím vzpamatovat, odstraní bariéru a odejde z pracovny. Já nadále sedím v křesle a přehrávám si jeho poslední slova pořád dokola. On ví jak to prokletí odstranit a neřekne mi to? Tohle je sprostá manipulace! Chce, abych mu přiznala, že Mamona miluju, jinak se nedozvím, jak ho toho zbavit. A mě to zrovna tak hrozně zajímá. Ale přeci mu nemůžu přiznat něco, o čem sama nejsem přesvědčená. Rozhodnutá si to zjistit sama se u sebe v pokoji převléknu, sbalím pár důležitých věcí a vydám se do Sironu. O svém výletě řeknu Xarimu, kterého potkám na chodbě. Netrvá mi nijak dlouho se do Sironu dostat a už stojím před budovou knihovny. Tady bych mohla odpověď najít. Je to jedna z nejobsáhlejších knihoven v zemi. Žena na recepci si mě zapíše, hned co mě spatří ve dveřích a popřeje mi příjemné čtení. No jo, nejsem tu žádný nováček a znám se tu prakticky s celým personálem. Dokonce už tu mám i své místo. Je hodně odstrčené od ostatních, takže mám dostatečný klid na práci. Vybalím si tam své věci a rozhlédnu se po knihovně. Nejdřív zajdu do oddělení černé magie, kam spadají prokletí. Tam si do malého vozíčku naskládám asi patnáct knih a namířím si to do oddělení léčivé magie. To už musím víc vybírat a kolikrát knihou nejdřív prolistovat, jestli mi vůbec k něčemu bude. Nakonec si vyberu sedm knih a s tím nákladem se vrátím na své místo. Knihy si vyskládám na stůl a pustím se do práce. Do bloku si zapisuju všechny důležité poznatky a snažím se propojovat souvislosti.

„No ne, vážně hodláš tohle všechno přečíst?“ ozve se u mě známý hlas, a když zvednu hlavu, spatřím Daisukeho.

„Ahoj. Jo něco hledám a doufám, že v tomhle to najdu. Jsem zvyklá se prodírat knihami, takže mi to celkem jde od ruky. Co ty tady?“ pozdravím ho a vysvětlím mu důvod svého obsáhlého čtení.

„Čas od času si sem zajdu pro nějaké to čtení. Taky tu mám uschované staré spisy o chodu vesnice. Není toho zrovna málo. Přeci jen se toho za těch 350 tisíc let co vesnici vedu, událo hodně a všechno se mi do úřadu nevejde. Můžu si k tobě přisednout?“ zeptá se potom, co mě obeznámí se svým důvodem, proč tu je.

„Klidně. Netušila jsem, že už ti je tolik. Clarisa se o tom nikdy nezmínila,“ podivím se nad jeho věkem a taky nad tím, že sestra něco tak důležitého ve svém vyprávění vynechala. Vždycky mi o něm básní, kdykoliv se s ním potká. Je do něj zamilovaná až po uši, ale je přesvědčená, že on v ní vidí pouze kamarádku. Tím já si tolik jistá nejsem. Už jsem je párkrát spolu viděla a můžu říct, že ti dva jsou navzájem pěkně slepí.

„Nikdy jsem jí to neřekl. Bál jsem se, že jí třeba můj věk odežene. Byl to nesmysl. I když se to před několika měsíci dozvěděla, své chování vůči mně nezměnila. Když už mluvíme o Clarise, jak se jí daří? Shiroya sama mi hned poslal zprávu o vašem propuštění, ale přišlo mi nevhodné se k vám hned přihrnout a vyzvídat,“ je neskutečné jak mu oči září, když o ní mluví. Je to tak evidentní, že jí miluje, až to hezké není a přesto to ona nevidí. Už mu chci odpovědět, když mě někdo předběhne.

„Klidně jsi přijít mohl. Aspoň bych ti představila celou naší rodinu,“ promluví za ním Clarisa a Daisuke má z leknutí málem smrt. Popravdě ani já jsem jí nezaregistrovala přicházet, ale naštěstí jsem si jí na poslední chvíli všimla.

„Usiluješ mi o život Clariso? Ale aspoň mě to utvrzuje v tom, že jsi opravdu v pořádku. Rád tě vidím,“ obviní ji z usilování o jeho život, ale vzápětí se krásně usměje a obejme se s ní. Pak už mu Clarisa začne velmi podrobně popisovat co se dělo během našeho zajetí a jsem ráda, že dává velký důraz na to, že nám Mamon ani jedinkrát nic neudělal. Naopak jsme u něj měli veškeré pohodlí, jen svobodu ne. Ještě chvíli je poslouchám a hlavně pozoruji, když mi dojde, že se tím vlastně zdržuji od práce. Abych se tomu mohla opět naplno věnovat, poprosím je, aby si šli vyprávět jinam. Je mi vyhověno a tak se můžu ponořit zpět do knih a hledat sebemenší vodítko k odstranění Mamonova prokletí. Musím na to přijít za každou cenu a pak Shiroye vymluvím tu jeho nesmyslnou domněnku, že bych snad Mamona mohla milovat.