Kowai Yume

 Prudce otevřu oči do potemnělé místnosti. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že jsem ve svém pokoji. Pohledem do okna zjistím, že je noc a tak zůstanu ležet. Mám divný pocit, že je něco špatně. Jde hlavně o to, že si nevzpomínám, že bych si šel lehnout a hlavně ten sen co se mi zdál, byl příšerný. Byl tak skutečný až mě z toho stále mrazí.

„Už jsi vzhůru?“ ozve se ode dveří Nikolaj se smutným výrazem v obličeji. Tak tohle vážně nesedí. Nikolaj jen výjimečně ukazuje své emoce a navíc je v tuhle noční hodinu vzhůru. A taky nechápu co ho tak rozesmutnilo, že to dává takhle najevo.

„Ano, probudila mě noční můra,“ odpovím. Nikolaj se na mě podivně podívá a vyzve mě, abych mu sen převyprávěl. Připadá mi to čím dál divnější, ale nevidím problém proč se mu s tím nesvěřit.

„Zdálo se mi, že mi Shiroya v záchvatu vzteku znovu ublížil. Bylo to horší než posledně a taky se to projevilo, když pak přišel k sobě. Úplně se z toho pak sesypal a zabil se nějakou dýkou,“ vydechnu a při té vzpomínce mi naskočí husí kůže a oklepu se. Nikolaj se přesune ke mně a posadí se na kraj postele. Trochu nechápavě ho sleduju a čekám, co udělá pak.

„Naramiene, teď mě pozorně poslouchej a chci abys zůstal pokud možno v klidu,“ odmlčí se a čeká až kývnu v souhlas. Když tak udělám, pokračuje. „To co jsi mi teď řekl, nebyl sen. To je realita. Shiroya je mrtvý, zabil se,“ pronese a v jeho hlase je znát jak se snaží udržet si hlas v klidu. Zůstanu na něj tupě zírat, neschopen přijmout fakt, že se mi to jen nezdálo. To není možné. Shiroya nemůže být opravdu mrtvý, je nesmrtelný.

„Tohle se mi pořád zdá. Je to jen další sen,“ vyhrknu a začnu se štípat do ruky, abych se probudil. Nikolaj mi po chvilce chytne ruku a zakroutí hlavou ve znamení, že nespím.

„Kde je?“ zeptám se nepřítomně.

„Ve svém pokoji,“ odpoví sklesle. Vyhrabu se z postele, v rychlosti na sebe hodím župan a vydám se do jeho pokoje. Prolítnu chodbou jako hurikán a před dveřmi jeho pokoje se zastavím a zhluboka se nadechnu. Rozrazím dveře a zblednu. Rentgenuju tělo na posteli, které má kůži bílou jako stěna, v srdci zabodnutou dýku a já cítím, jak se mi začíná dělat nevolno. S dlaní na ústech pomalu přejdu k posteli a chytnu Shiroyu za ruku. Naskočí mi husina, když se dotknu ztuhlé ruky studené jako led.

„Jak je možné, že ho ta dýka zabila? Vždyť byl nesmrtelný,“ optám se tiše Nikolaje, který šel za mnou.

„Tahle je speciální. Byla stvořena spolu s jeho existencí. Ona jediná je schopna prolomit jeho nesmrtelnost a dát ho do rukou smrti. Jejím úkolem je zbavit Shiroyu života, pokud bude splňovat všechny podmínky s tím spojené,“ osvětlí mi několik nesrovnalostí. Ale tím se mi naskytne jiná otázka.

„Jaké jsou ty podmínky?“ zarazím se. Jde snad o nějakou smlouvu se smrtí?

„To nevím. Shiroya nebyl nikdy moc výřečný a proto nevím úplně všechny detaily. Jsem rád, že vím alespoň tohle,“ zakroutí bezmocně hlavou. To je pravda. Shiroya nikdy o sobě a svých problémech moc nemluvil. Většinou otázku tohoto typu buď ignoroval, nebo odsekl, že to je jen jeho věc. V pokoji nastane hrobové ticho a já jen tupě zírám na Shiroyův obličej modlíc se, abych tam objevil nějaký pohyb, náznak života. Jak mi tohle mohl udělat? Vždyť jsem ho prosil, aby to nikdy nedělal. Doufal jsem, že když mu ukážu, co k němu cítím, zapomene na takové věci. A jak to řeknu Serienovi a ostatním? Vůbec si nedokážu představit jejich reakci, až se to dozví.

******

Ve chvíli kdy si bodnu dýku do srdce, tělem mi projede zvláštní pocit a vše kolem mě pohltí tma. Takhle to vypadá, když ukončíte svůj život? Jsem opravdu mrtvý? Tak proč stále vnímám okolí, i když je to jen pouhopouhá tma? Po několika minutách pocítím, jak mé tělo chladne a tak nějak tuhne. Je to hnusný pocit, obzvlášť když vám to připomíná, jak vám Akuma bral tělo. Bylo to obdobné. Mé tělo vlastně ve chvíli, kdy jsem ho opustil, zemřelo, proto je to teď tak podobné. Je to zvláštní. Teď když jsem mrtvý, cítím se tak uvolněně a klidně, snad jako nikdy ve svém odporném životě. Je to ode mě sobecké, když pomyslím na to jak mě Naramien prosil, abych se k tomuto činu nikdy nesnížil. Najednou se přede mnou objeví obrovský had, který se vzápětí promění na celkem pohlednou ženu, která má po celém těle hadí kůži.

„Proč jsi mne použil, Shiroya vládce temnoty?“ optá se chladným, ale přitom neutrálním hlasem.

„Kdo jsi?“ ignoruji její otázku a sám vyzvídám.

„Jsem strážce. Má existence je zapečetěna do dýky, kterou vlastníš. Mým posláním je dohlédnout na to, abys splňoval veškeré podmínky smlouvy, která je mezi tebou a smrtí. Proto tě žádám, abys mi odpověděl na otázku,“ představí se a dožaduje se odpovědi na svou otázku, kterou jsem předtím ignoroval. Je dost neodbytná. Obávám se, že s ní to nebudu mít lehký.

„Protože nemám právo žít. Nejsem nijak užitečný, jen ničím a ubližuji,“ přednesu svůj argument, proč jsem ji použil.

„Neurčil jsi nového vládce temnoty. V zemi zavládne chaos, teď když už jejich jediný vládce nežije,“ pronese a nespouští ze mě oči. Upřímně mi je ten pohled velice nepříjemný. Cítím se jako by mi viděla až do žaludku.

„Nikolaj to tam jistě zvládne,“ odseknu. Nechápu, k čemu je takhle debata. Jsem mrtvý a to se nezmění.

„Nikolaj je pouhý člověk. Bez schopnosti ovládat auru nebo kouzla. Nedokázal by je všechny udržet na uzdě,“ zavrhne moje slova. O co se tu sakra snaží?

„To už není má starost. Navíc je tam ještě Naramien, ten auru i kouzla ovládá,“ zavrčím a přednesu dalšího kandidáta.

„To tě ani trochu netrápí, co by se mohlo stát, kdyby všichni z temnoty utekli do jiných světů a tam ničili vše, co by jim zkřížilo cestu?“ optá se a pozvedne jedno obočí. Snaží se snad ve mně probudit vinu nebo co?

„Ne netrápí. Naramien to jistě nedopustí,“ prohlásím s jistotou. Znám ho velmi dobře. Vím, že by tohle nikdy nedopustil.

„Vážně si myslíš, že je Naramien ve stavu kdy by mohl vládnout temnotě? Teď to spíš vypadá, že se buď zblázní, nebo se taky zabije. Ten těžko bude schopen sjednat v temnotě pořádek, když je teď jeho život v troskách,“ řekne se zlobou v hlase a já už si přestanu být tak jistý.

„Naramien by se nikdy nezabil, na to ho znám moc dobře. A navíc proč by to dělal?“ dohaduju se s ní.

„Možná kvůli tomu co k tobě cítí,“ nedá se.

„Má přece Seriena, už kvůli němu to neudělá. A taky se přece nebude zabíjet kvůli někomu kdo mu tak moc ublížil,“ melu si stále to svoje.

„Nikdy ti to nevyčítal. Věděl, že jsi byl mimo sebe,“ oponuje mi.

„On mi to možná nikdy nevyčítal, ale já si to vyčítám každou vteřinu,“ zavrčím. Nemůže pochopit, co jsem prožíval. Neví, jak moc mě to užíralo. Ten strach, že bych mu zase ublížil, byl moc silný na to, abych mohl dál bezstarostně žít.

„Takže jsi spáchal sebevraždu jen proto, aby ses ušetřil trápení,“ zkonstatuje nakonec.

„Ano,“ přikývnu pevně.

„Jak sobecké! Jen opravdový sobec tohle dokáže udělat. Jen někdo tak sobecký dokáže opustit ty, kteří ho milují a potřebují, jen proto, aby se vyhnut tíze svého svědomí,“ řekne tak chladně až mě z toho zamrazí.

„Já nejsem sobec, jen jsem jim chtěl ulehčit život. Život beze mě bude pro všechny lehčí,“ vyštěknu. To už vážně přehání.

Co si o sobě myslí? Já se nenechám po smrti urážet.

„Vzhledem k tomu, že nesplňuješ všechny podmínky smlouvy se smrtí, jsem nucena tě navrátit k životu. A varuji tě, ještě jednou mě takto neuváženě použij a nezabiju tebe, ale někoho tobě blízkého. Vzpomeň si na to, až tě zase něco takového napadne,“ vyřkne svůj závěr vytvořený z této debaty a než se stačím vzpamatovat, žena se opět promění v hada a zmizí stejně rychle, jako se objevila. Promítám si v hlavě její poslední slova, když v tom mě přepadne únava a upadnu do bezvědomí. Když se znovu probudím, jsem ve svém pokoji a vedle mě leží dýka, kterou jsem si bodl do srdce. Opatrně se posadím a až teď si všimnu Naramiena, který klečí vedle postele a s hlavou podloženou pažemi spí. Zajímalo by mě, jak dlouho už tu takhle vysedává. Ještě trochu ztuhlou rukou si sáhnu do míst, kde mám srdce a zjistím, že mi tam po dýce zůstala jizva. Nejspíš mi má připomínat, že až to budu chtít udělat znova, mám si to nejdřív pořádně rozmyslet.

„Já věděla, že nemůžeš být mrtvý,“ ozve se tiše ode dveří. Hodím tam pohledem a spatřím Hanako jak se opírá o futro.

„Jak jsi to mohla vědět?“ optám se nechápavě tlumeným hlasem, abych nevzbudil Nariho.

„Protože znám veškeré podmínky smlouvy mezi tebou a smrtí. Vzhledem k tomu, že jednou z podmínek je, že nesmí být v celém vesmíru nikdo, kdo by tě miloval, nesedělo mi, že tě dýka zabila. A taky že ne,“ usměje se, přejde k posteli a opatrně pohladí Nariho po vlasech.

„Já myslel, že když tuto skutečnost nepřijmu, bude to stejné, jako kdyby nikdo takový neexistoval,“ šeptnu s pohledem upřeným na Naramienovu tvář.

„Ano myslela jsem si, že sis to jistě vyložil jinak, ale já jsem upřímně ráda, že to není tak jak sis myslel ty,“ odpoví upřímným hlasem.

„Budu mu muset toho tolik vynahradit,“ pronesu.

„To ano, máš u něj velmi velký dluh. Je mi jasné, že to teď nebude zrovna nejlehčí, ale pokus se ty vztahy mezi vámi třemi urovnat. Byla by škoda, kdybyste se vzájemně ničili,“ zašeptá a než jí na to stihnu odpovědět, je pryč a Nari pomalu otevírá oči.

„Neměl bys spát v takové poloze, škodí to zdraví,“ usměju se na jeho nic nechápající výraz.

„To už zase sním?“ vyhrkne vyděšeně a začne se štípat do ruky. Rychle ho chytím za ruku a přitáhnu si ho do náruče.

„Ne, nesníš. Vrátil jsem se,“ zašeptám mu do ucha a pak si ho od sebe odtáhnu, abych mu viděl do tváře. Zmateně si mě prohlíží, a když mu dojde, že jsem opravdu naživu, vrazí mi facku, až to mlaskne.

„Uvědomuješ si ty kreténe, že se mi kvůli tobě málem zhroutil celý svět? Na co si sakra myslel, když jsi to udělal?“ zaječí nepříčetně a vzápětí se ke mně se slzami v očích přitiskne, rozhodnut se mě nepustit. Konejšivě ho začnu hladit po vlasech a zádech a šeptám mu všemožná slůvka omluvy.

„Už to nikdy nedělej, prosím. Slib mi to,“ šeptne, když se trochu uklidní.

„Už nikdy, slibuju,“ odpovím a jemně ho políbím na rty.