Kowai Yume

(Serien)

„Dobré ráno pane. Zde je pošta,“ řekne Ram, můj komorný.

„Dobré. Zase ráno, ty noci jsou snad čím dál kratší. Je už připravená snídaně?“ optám se.

„Ano. Vaše rodina už čeká v jídelně,“ odpoví.

„Hm. Vyřiď jim, že tam za chvíli budu,“ řeknu nezaujatě. Ram odejde, já se obléknu a s poštou v ruce vyrazím k jídelně. Dorazím do jídelny, kde na mě čeká celá famílie. Sednu si ke stolu a zdá se mi, že je nás nějak moc. Spočítám své potomky a s překvapením zjistím, že jich je šest. Zvláštní, myslel jsem, že mám jen tři. Poslední dobou nejsem ve své kůži a nějak mi uniká, co dělá zbytek rodiny. Přestanu nad tím přemýšlet a rozdělám si poštu.

„Cože?“ vykřiknu a upoutám na sebe veškerou pozornost. Nemám ve zvyku takhle při čtení pošty vyvádět.

„Seriene, stalo se něco?“ optá se Mira, moje žena. Je vidět, že jsem se dost zaujal.

„Do země prý přišel nějaký anděl, který se na mě vyptává,“ odpovím rozladěně a přemýšlím, co mi může chtít.

„No ten nám tu ještě scházel,“ řekne naštvaně Mira. Nemá ráda, když někdo narušuje poklidný chod domácnosti.

„Rame,“ promluvím na komorného.

„Ano pane?“ optá se.

„Sežeň mi Laye a Kaye,“ přikážu.

„Ano,“ řekne a ihned zmizí. Jakmile dvojčata dorazí, rozloučím se s rodinou a vydáme se do města, ve kterém by ten anděl měl být. Když procházíme městem, se Lay zastaví a ukáže na kostelní věž naproti nám. Na špičce věže stojí mladý muž. Během vteřiny nás zaregistruje, a aniž by použil křídla, seskočí k nám.

„Vy budete Serien, že?“ optá se a přitom mi pevně hledí do očí.

„Ano a ty si kdo?“ ihned mu začnu tykat, nemám ve zvyku být dvakrát zdvořilý.

„Jmenuji se Naramien a jak jste si jistě všiml, jsem anděl,“ odpoví mi.

„Co tady chceš? Nepamatuji se, že bych do své země pozval anděla, který o mně bude sbírat informace,“ řeknu výsměšně.

„Jsem tu kvůli vám, mám vás odvést do očistce,“ oznámí mi.

„Hm, tak to jsem zvědavej jak to uděláš, protože já tam dobrovolně nepůjdu,“  zasměji se. V tom okamžiku se mu v rukou objeví obrovská kosa a zaútočí na nás. Dvojčata mě okamžitě začnou bránit a útoky mu oplácet. Já si mezitím Naramiena prohlížím. Typuju ho tak na sedmnáct, měří asi 170cm. Má štíhlou, vypracovanou postavu. Až po kotníky dlouhé stříbrné vlasy svázané tenkou nebesky modrou stuhou mu lemují dokonalý až holčičí obličej. Jeho oči mají stejnou barvu jako stuha. Na sobě má bílé tílko se stříbrnými ornamenty, bílé kraťásky sahající mu jen do půlky stehen, bílé pánské kozačky a dlouhý bílý plášť s kapucí. Když se zaměřím na styl boje, musím uznat, že je dobrý, až skoro dokonale odráží útoky dvojčat. Po nějaké době, kdy vidím, že nikdo neprohrává, hru ukončím.

„To stačí. Tahle hra už mě nebaví,“ řeknu otráveně.

„To jsem rád, protože na tyhle hry nemám čas,“ řekne stejně otráveně Naramien a ze zad mu vyrostou překrásná bělostná křídla.

„Zatím nashledanou, Seriene. Jsem si jist, že se ještě setkáme,“ pozdraví, rozmáchne se křídly a vzletí k nebi.

„Sbohem, Naramiene,“ chci ho ujistit, že už ho nikdy nechci vidět.

*********

(Naramien)

„Nafoukanej idiot. Co si o sobě myslí? Dělá jakej není borec, ale když přijde na boj, tak se nechá ochraňovat těmi dvojčaty,“ zanadávám si. Jdu do koupelny a napustím si horkou vanu, snad mi to trochu zlepší náladu. Svléknu se, rozpustím si vlasy a vlezu si do horké vody. Chvíli na nic nemyslím, ale pak si vzpomenu, že si mě Serien prohlížel jako vlk svou kořist. Vybavím si jak Serien vypadá. Je o něco vyšší, má vypracovanou postavu, mužný obličej mu lemují černé vlasy sahající mu k ramenům. Oči temně zelené barvy krásně ladí s jeho rty. Odhaduji, že nosí vše černé, protože jinou barvu u něj dnes neviděl. Vzhledově dokonalý muž, ale uvnitř nafoukanej démon. Povzdechnu si a vylezu z vany. Obleču si kalhoty a svalím se na postel.

„Sakra, viděl jsem ho jenom jednou tak jak je možný že ho mám pořád před očima?“ vynadám si a pokusím se usnout a kupodivu se mi to podaří.

*******

(Serien)

„Tati. Tati, vzbuď se,“ začne do mě šťouchat Arami, má dcera.

„Co je, Arami? Nech mě spát,“ řeknu ospale.

„Ne. Slíbil si mi, že mi pomůžeš líp ovládat ten vítr. Tak vstaň.“ začne být dotěrná.

„Dobře, ale nejdřív se nasnídáme,“ zavrčím. Vstanu, obléknu se a spolu s Arami jdeme do jídelny kde na nás už všichni čekají.

„Tak co ten anděl? Co tady dělá?“ optá se hned Mira

„Prej mě musí odvést do očistce,“ odpovím nezaujatě.

„Si dělá srandu ne?“ vykřikne Xari, můj nejstarší syn.

„Neboj Xari už jsem mu řek, že nejdu, a když se bude chtít rvát, tak ti slibuju, že neprohraju,“ ujistím ho. Po snídani musím jít splnit slib a po pár hodinách se podaří jí to naučit a mám konečně klid. Lehnu si pod strom kde nesvítí moc slunce a pokouším se na nic nemyslet. Najednou se mi do myšlenek vkrade ten krásný kluk, Naramien. Nevím proč, ale musím na něj pořád myslet. Vzpomenu si na jeho krásná křídla, ze kterých se při vzlétání uvolnilo několik peříček. Na jeho rty, které přímo sváděli k polibku. I přes jeho dlouhý plášť viděl jeho krásný dokonalý zadek. Najednou otevřu oči.

„Bože na co sakra myslím, vždyť je to anděl. Asi už cvoknu,“ pomyslím si a vrátím se do pokoje, protože zjistím, že už je večer. To trénování s Arami mě dost zmohlo, takže si okamžitě lehnu a usnu.