Jdi na obsah Jdi na menu
 


Problém napříč dimenzemi V.

10. 10. 2011

 (Anori)

Trochu zaraženě zůstanu zírat na muže a ženu před sebou. Jsou mi tolik podobní, nebo bych spíš měla říct, že já jsem tolik podobná jim. Vždycky jsem si přála je vidět, ale teď najednou nevím, co říct.

„Ahoj,“ kývne jim na pozdrav Tren a s tichou omluvou spěšně zmizí. Když za ním klapnou dveře, nejistě se otočím zpět k nim.

„Anori, holčičko moje,“ natáhne ke mně ruku mamka a pevně mě obejme.

„Mami,“ zašeptám, co víc v takové situaci říct.

„Ty jsi mi nějak vyrostla, není to tak dávno, co jsem tě viděla takhle malinkou,“ ukáže si někam ke kolenům.

„Je to už 30 let, Eleono,“ přistoupí k nám otec a i s ním se na přivítanou obejmu.

„Je toho tolik, co nám musíš vyprávět,“ posadí mě mamka na pohovku vedle sebe a obejme mě alespoň kolem ramen. Bezradně si prohrábnu vlasy, co jim říct? A kde mám začít? Všimnu si, že oba ztuhle pozorují moji levou ruku. Nechápavě na ni stočím pohled a zavadím o zásnubní prstýnek. No, asi budu muset začít od tohohle.

„Ty jsi zasnoubená, s kým?“ ptá se hned mamka. Všimnu si tátova pobaveného úsměvu, ale trochu mi uniká, čemu se směje.

„Vsadím se, že s Trenem,“ tipne si a mamka v očekávání mojí odpovědi zapomene snad i dýchat.

„Jo, s ním,“ kývnu v souhlas.

„Trene!“ zavolá mamka směrem ke dveřím. Je zvláštní slyšet někoho “cizího“, jak ho oslovuje křestním jménem.

„Je to moc hodný kluk,“ pohladí mě po hlavě táta.

„Ale na tebe je trochu starý, nemyslíš? Chci říct, jsi ještě dítě,“ začne mamka zase s tou ohranou písničkou o malém děcku. Prudce se postavím a otočím se směrem k nim.

„Jsem už 15 let dospělá! Na Zemi jsem vykonávala celkem náročné povolání, svou sílu jsem se naučila ovládat během jednoho roku, úspěšně jsem přežila hned několik bitev a právě jsem Shiroyovi dokázala vrátit tělo. Já už nejsem dítě!“ rozčílím se.

„Právě teď se jako dítě chováš,“ ozve se mi u ucha hlas mého miláčka.

„Nemáš ty být náhodou na mojí straně?“ pozvednu obočí a plesknu ho po ruce. Jen se usměje. Všimnu si, že táta mamku objímá kolem ramen a něco jí šeptá.

„Mami?“ zeptám se opatrně.

„Dobře, asi jsi rychleji dospěla, ale stejně. Není mezi vámi moc velký věkový rozdíl?“strachuje se

„Nemyslím si,“ zavrtím hlavou a pevně Trena obejmu.

„Eleo, vždyť mezi námi je skoro stejný věkový rozdíl, jako mezi jimi,“ domlouvá jí taťka.

„Jestli jí ublížíš, tak si mě nepřej. V temnotě si tě najdu a nedám ti pokoj ani po smrti!“ zavrčí mamka směrem k Trenovi. Jen sklopí hlavu a přikývne.

„Tak děti, pojďte ke mně,“ poklepe na místo vedle sebe. Sedneme si s Trenem každý z jedné její strany. Oba nás vezme za ruku.

„Musíte mi vyprávět, co všechno se událo,“ zamrká nedočkavě. První se slova ujmu já a vyprávím o svém dětství a svých pěstounech. Potom pokračuji o svojí práci policejní ředitelky, kdy už se do vyprávění občas vloží i Tren a doplní ho o detaily, jak mě dostal na starost až do doby, než nastoupil jako můj kolega. Pokračujeme přes naše sblížení s vysvětlením, že jsem jeho Druhá část, potom jak jsme se dostali do Danteho dimenze, zmíníme se o všech bitvách, trénincích a hodinách s Dantem, taky o výcviku v Grinstonvillu a celé to zakončíme vyprávěním o naší pátrací cestě, kdy jsme hledali mou moc a nakonec ji našli tady a ještě pomohli Shiroye dostat zpátky jeho tělo. Byl to dlouhý a náročný příběh, ale moji rodiče se ukáží být skvělými posluchači. Skončíme až pozdě v noci, kdy se vyprávění ujmou oni dva, a jen v rychlosti mě seznámí s fakty, které jsem se ještě nedozvěděla od ostatních a hlavně taky o jejich pobytu tady.

(Shiroya)

Jakmile si Eleona zavolá Trena, pro mě si přijde Nikolaj s tím, že mám návštěvu. Následuju Nikolaje až do obývacího pokoje, kde na mě čeká Dante.

„Jaká to vzácná návštěva. Dlouho jsi tu nebyl, a jakmile se tu objeví vyvolená, jsi tu jako na koni,“ utahuji si z něj a na přivítanou se obejmeme.

„To víš, spousta povinností, starostí a papírování. To si ty ani neumíš představit,“ mávne nad tím rukou. No jistě, to je celý on. Já to udělal jednoduše. Všechnu tuhle špinavou práci, co se týče tohoto světa, jsem hodil na Nikolaje. Naštěstí si nikdy nestěžoval.

„Musím se přiznat, že mě docela zaskočilo, když jsem zjistil, že ses stal učitelem,“ poukážu na fakt, že má Tren velmi podobný styl boje jako on.

„Je pravda, že není zvykem, abych někoho učil, ale u něj jsem udělal výjimku,“ přikývne.

„Taky jsem se dozvěděl, že se ti narodil syn. To jsi teda kamarád, když jsi mi o tom nedal vědět,“ popíchnu ho s úsměvem.

„Řekl bych ti to, ale to by se k tobě nejdřív někdo musel dostat,“ vrátí mi to stejnou mincí. Uznávám, že na tom něco je. Je pravda, že v té době, jsem trpěl obrovskými depresemi a úplně se uzavřel.

„Kde vůbec jsou ti moji svěřenci?“ rozhlédne se kolem. Asi čekal, že se tu objeví.

„Právě absolvujou setkání s Anorinými rodiči,“ poukážu na fakt, že se tu asi jen tak neukážou. Chápavě kývne a usadí se do jednoho z křesel.

„Vidím, že už máš zpět své tělo. Jak jsi k němu přišel?“ zeptá se a pohodlně se usadí v křesle.

„To je zásluha Anori. A navíc sis už jistě všiml, že mám v sobě její moc,“ upozorním na tuto skutečnost.

„Tak to je skvělé, už jsem se bál, že ji nenajdeme. Nebude problém s vrácením, že ne?“ ujišťuje se.

„To si nemyslím. Té moci se stejně musím co nejdřív zbavit. Sám moc dobře víš, že má moc dosahuje limitu a teď když je zvýšená se obávám, že bych do týdne zemřel,“ pronesu.

„V tom případě navrhuji uskutečnit předání co nejdříve,“ zkonstatuje.

„No, hned to úplně nepůjde. Anori k provedení toho kouzla potřebovala mnohem víc moci, než momentálně má. Půjčil jsem jí část té své, ale její předání, použití i vrácení ji dost vyčerpalo a myslím si, že další výměnu už by dnes nemusela zvládnout. Měli bychom ji nechat vyspat a pokračovat zítra,“ namítnu.

„Jsi si jistý, že to do zítra zvládneš?“ strachuje se.

„Jeden den mě už nezabije,“ ujistím ho.

„A jak vycházíš s Akumou, když máte skoro společnou domácnost?“ změní téma.

„Jak myslíš? Pokaždé když se potkáme, div se nepokoušeme. Musím tě jen upozornit, že ve většině případech tu hádku vyvolal Akuma. Víš, že já na hádky moc nejsem. Ale jak to vlastně víš?“ optám se nechápavě.

„Cestou jsem potkal nějakého démona, jmenuje se tuším Serien? Z jeho myšlenek jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Tvoje ochrana byla dost slabá, nebyl moc problém se přes ni dostat. Takže vím o tvém vztahu, taky vím o tom, co se dělo u Akumy doma a že ses k Anthonymu zprvu nechoval zrovna přátelsky,“ obeznámí mě o tom, jak získal informace.

„Přiznávám, že jsem na něj měl pifku ale to proto, že jsem měl blbou náladu. Jinak s tou obranou Serienovi mysli máš pravdu, ale uznej, že s tebou jsem tu nepočítal a proti Trenovi to stačilo,“ řeknu na svou obhajobu.

„Plánuješ se za to Akumě pomstít?“ optá se zvědavě.

„Jo plánuju a už mám pár typů jak to udělat, ale zatím není ani jeden aktuální,“ odpovím popravdě.

„Dobře, bránit ti nebudu, máš na to právo, ale nepřežeň to,“ povzdechne si. Takhle si povídáme až do večera a pak nás Nikolaj všechny svolá na večeři. Tren s Anori chvíli překvapeně zírají na Danteho, ale pak se mu oba pokloní.

„Sensei,“ pozdraví ho Tren a usadí se na své místo.

„Vidím, že sis vytvořil ve své zemi obrovský respekt,“ pronesu obdivně. Taky bych to potřeboval. Zavadím pohledem o Nikolaje, který má ve tváři výraz „Tak tohle ode mě fakt nečekej,“. No můžu si za to vlastně sám. Po večeři usoudíme, že dnešek byl velmi náročný a tak pošleme všechny spát a Dante mě přemluví k tomu, abych mu něco zahrál na klavír. Umím hrát jen smutné a občas skoro uspávací melodie a proto by to nikomu nemuselo vadit.

Druhý den dopoledne se znovu všichni sejdeme v obývacím pokoji se záměrem vrátit Anori její moc. Vyhovím přání Anori, aby se tohoto rituálu zúčastnili i její rodiče. Na Anori je vidět, že je dost nervózní, o Trenovi ani nemluvě.

„Neboj, bude to prakticky stejné jako posledně, jen s tím rozdílem, že ti předám tvou vlastní moc a ve větší míře,“ snažím se jí trochu uklidnit. Popravdě ani já nejsem úplně v pohodě. Vůbec mě nenapadlo, že mé tělo začne slábnout už po několika hodinách. Jen doufám, že to na mě není vidět, i když Dante nejspíš něco tuší. Tyto myšlenky radši hodím za hlavu a začnu s rituálem. Stejně jako minule si položím pravou ruku k srdci a pomalým pohybem ze sebe začnu vytahovat zelený proud Anoriny moci. Ve chvíli kdy ruku přemístím na Anori pocítím jistou úlevu, ale Anori se naopak přitíží. Trvá pár minut, než jí předám všechnu její moc, a když je rituál hotov, oba se začneme sunout k zemi.

(Azrael)

Fascinovaně sledujeme rituál, který se odehrává před našima očima. Trochu pochybuji, že se do tak křehké dívky vejde všechna ta moc, kterou jí Shiroya chystá předat. Povede se a ve chvíli, kdy rituál ukončí, se oba odporoučí k zemi. Než stihnu nějak zareagovat, je už Anori v náručí Trena a Shiroya se ocitá v náručí Seriena. Shiroya se za pomoci došourá ke křeslu, do kterého se svalí, ale Anori je opět v bezvědomí a Tren jí za asistence jejích rodičů odnese do jejich pokoje.

„Jak ti je?“ optá se Shiroyi Serien.

„Rozhodně líp než před půl hodinou,“ odpoví slabě.

„To nechápu,“ ozvu se já.

„Předtím jeho moc, kterou disponoval, přesahovala jeho limit, a tak mu bylo zle a jeho tělo sláblo. Teď už je zpět pod limitem, takže se mu vlastně ulevilo,“ odpoví nám Dante.

„Jen by mě zajímalo, co bude s Anori,“ zamyslí se Dante.

„Počítám, že nejpozději do půl hodiny se probere. Teď má mnohem větší moc a také silnější uzdravovací schopnosti. Až se tak stane, vrátíme se do Gabrielova domu. Tam se můžeš pozdravit s Akumou a ti dva se rozloučí s ostatními,“ odpoví Shiroya a je vidět, že už je skoro v pořádku. Nakonec to netrvá ani čtvrt hodiny a Anori je schopna pohybu.

„Proč jenom nemůžete jít se mnou,“ položí spíše řečnickou otázku, když se loučí se svými rodiči. Na to jí nikdo nic neřekne a všichni se připravují na cestu zpět domů.

(Dante)

Jakmile dorazíme do Gabrielova domu, přivítá nás veškeré obyvatelstvo domu. Jen Akuma ztuhle rentgenuje Shiroyu. Nejspíš mu došlo, že jeho plán selhal.

„Zdravím tě Akuma. Dlouho jsme se neviděli,“ strhnu jeho pozornost na sebe.

„Taky tě zdravím. Kde se tu bereš?“ optá se lehce zmateně.

„Jen jsem si přišel vyzvednout své svěřence. Ale už jsme na odchodu,“ odpovím. Prohodíme spolu ještě pár přátelských slov, než se rozloučíme.

„Vy dva, rozlučte se a odcházíme. Nechci se tu zbytečně zdržovat,“ popoženu Anori s Anthonym, kteří se k odchodu moc nemají.

„Nebojte, určitě se ještě někdy setkáme. Možná že to příště bude ve vašem světě,“ pronese nakonec Shiroya. Oba přikývnou a v rychlosti se se všemi rozloučí. Jako poslední se rozloučí se Shiroyou a Anori se s ním dokonce obejme. V ten okamžik postřehnu, jak Akuma ztuhl a křečovitě zaťal pěsti.

„Nemysli si, že za svou chybu vyjdeš bez trestu a nepočítej s tím, že bych Shiroye v odplatě nějak bránil. Zasloužíš si to,“ šeptnu Akumě do ucha, aby to slyšel jen on. Pak už mi jen zbývá se rozloučit se Shiroyou a vydáme se na cestu domů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super

Haku,30. 11. 2011 18:18

krásné

Manfix,12. 10. 2011 19:19

nádherná povídka... ten Shiroya je super, i když má své mouchy... XD moc se těším na pokráčko... :-)

:)

Lafix,11. 10. 2011 11:07

nádherný díl. Už se moc těším na pokráčko. :)