Jdi na obsah Jdi na menu
 


Problém napříč dimenzemi IV.

1. 10. 2011

 (Serien)

S napětím čekáme přede dveřmi Shiroyova pokoje a snažíme se zachytit jakýkoliv zvuk. Naší nervozitu ještě umocňuje Trenovo pochodování z jedné strany chodby ke druhé. Z nenadání se z místnosti začne ozývat praskání dřeva a tříštění skla. V ten okamžik to vypadá, že to s Trenem buď švihne, nebo tam vtrhne. Naštěstí se ani jedno z toho nestane, protože ho Shiroya zkrotí. Po pár minutách destruktivních zvuků se rozhostí hrobové ticho a ze dveří vyjde naprosto vyčerpaná Anori. Té se ochotně ujme Tren a my ostatní se rozhodneme prozkoumat Shiroyův pokoj.

„No tak to je něco, jen doufám, že to umí vrátit, protože jinak nevím, kde budu spát,“ pronese Shiroya, když se rozhlíží po svém novém pokoji. Upřímně to jak se ten pokoj podobá tomu v mém snu, mě děsí a ještě víc to zrcadlo.

„Tak Seriene, co teď?“ optá se mě se zájmem Naramien a já se na něj nechápavě otočím.

„To se jako ptáš mě? Vypadám snad jako nějaký odborník na záhady nebo co?“ vydechnu.

„To ne, ale jestli mě paměť neklame tak tobě se zdálo o Shiroyově těle, tudíž ty budeš nejspíš tím, kdo ho osvobodí,“ zauvažuje. Obávám se, že nemám sebemenší tušení, co mám dělat. Opatrně přejdu k zrcadlu, ale jakmile tam opět nespatřím sebe, ucouvnu.

„Myslím, že to chce, abys tím prošel, ne před tím utíkal,“ shodí mě Azrael. Jemu se to lehce řekne. On tam jít nemusí. Opět přistoupím k zrcadlu a než se naděju, ucítím na zádech něčí ruce a přímo po hlavě se vrhnu do temna v zrcadle. Hned jak získám zpět svou rovnováhu, otočím se za sebe a spatřím vlastníka oněch rukou. Bylo mi hned jasné, že to bude Shiroya.

„Zrádce,“ utrousím.

„Já to slyšel,“ zahromuje. Nechám to být a otočím se směrem k rakvi. Byl bych docela rád, kdyby se tu objevil někdo, kdo má k těm zámkům klíče, ale to jsem asi moc náročný. Začnu přemýšlet nad taktikou osvobození bez použití klíčů, když v tom se mi o nohu otře něco chlupatého. Podívám se na viníka mého skoro infarktu a s překvapením zjistím, že je to Lena.

„Co ty tu děláš?“ optám se s úsměvem a vezmu si jí do náruče. Lena se ke mně přitulí a pod mými doteky začne vrnět. Když jí rukou zajedu ke krku, abych jí tam podrbal, ucítím obojek. Překvapeně k němu shlédnu, nikdy nic takového neměla. Prohlédnu si ho a zjistím, že na něm visí starý klíč.

„Neříkej mi, že to…“ ztratím hlas, když si uvědomím, kam ten klíč nejspíš pasuje. To je sice hezký, že mám první klíč, ale co si pamatuju, těch klíčů má být deset a pochybuju, že je má Lena schované v nějaké kapse. Lena, jakoby mě slyšela, slabě zamňouká a pohled stočí k rakvi. Následuji jejího příkladu a zůstanu zaraženě zírat na zvířata, která původně chránila členy mojí rodiny, jak jsou rozestoupená kolem rakve. Jen tak si je spočítám a zjistím, že dávají přesný počet jako chybějící klíče. Je možné, že by... Rozhodnu se prohlédnout i je, abych se ujistil, že mají zbylé klíče. Trochu mě vyděsí fakt, že tři z nich klíče nemají, a tak začnu zkoumat zámky a zkoušet kam které klíče pasují. Pořádně si je prohlédnu a zjistím, že jsou na nich vyobrazená jednotlivá zvířata. Rozhodnu se ty zámky postupně otevřít, a abych si ty klíče nepomotal, beru si je od majitelů postupně. Otevřu všechny, ke kterým mám klíč a nakonec mi zbydou jen tři zámky a Lenin klíč, který nikam nepasuje. Z toho usoudím, že ten její odemyká zámek uvnitř rakve, ale jak se k němu dostat?! Prozkoumám zbylé zámky a zjistím, že dva z nich nemají normální otvor, ale ten třetí ano. Jeden z těch otvorů má tvar pavoučího těla, takže bych tam toho pavouka mohl prostě nacpat. Mezitím co zámek zkoumám, pavouk se ke mně přiblíží a strhne tak k sobě mou pozornost. Opatrně ho vezmu do ruky a položím ho do klíčového otvoru. Jeho tělo tam přesně zapadne a zámek cvakne. Napadne mě, že s tou ještěrkou to bude podobné a proto ji vezmu do ruky. V momentě kdy ji zvednu do vzduchu, se jí odlomí ocásek a spadne na zem jako další klíč. To bychom měli.

„Teď už by mě jenom zajímalo, jak mám do tak dvou malých klíčových dírek nacpat tak velkého hada,“ pronesu a možná se mi to jenom zdálo, ale ten had se na mě nejspíš zamračil! Samozřejmě se ani v nejmenším neobtěžuje s odpovědí, místo toho se jen doplazí k poslednímu zámku. Celým svým tělem zámek omotá a do těch dvou malých otvorů zabodne své jedové zuby. Pak se had odklidí z cesty, protože se řetězy začnou pohybovat a s řinčením se svezou z rakve.

„On to fakt dokázal, neuvěřitelné,“ ozve se na druhé straně zrcadla Naramienův hlas.

„To se mě dotklo,“ vyštěknu nazpět a už se hrnu na otevření rakve. Jakmile je rakev otevřená zabodnu svůj pohled do těla v ní a nemůžu z něj spustit oči.

„Na co sakra čekáš? Až vykvetu?“ ozve se značně naštvaný Shiroya, když už to mé zírání trvá několik minut. Rychle popadnu klíč od Leny a odemknu poslední zámek.

 

(Shiroya)

Netrpělivě sleduji jak Serien odemyká poslední zámek a ve chvíli kdy zaslechnu cvaknutí zámku, mám sto chutí proskočit tím zrcadlem a vrhnout se tam. Vím, že to nemůžu, a tak jen sleduji, jak Serien zvedá moje tělo do náručí a nese ho sem k nám. Přijde mi, že každý jeho krok trvá snad hodinu. Jsem tak netrpělivý, jen malý kousek mě dělí od mého těla a moci, tak proč se tak strašně táhne? Ve chvíli, kdy překročí rám zrcadla, se pokoj vrátí do původní podoby, a tak mé tělo může položit na postel.

„Konečně,“ vydechnu s úlevou. Rozhodnu se pro chvíli samoty, abych se se svým tělem mohl snadno synchronizovat, a proto všechny vyhodím za dveře. Tolik let uběhlo, co jsem mohl být v tomto těle a konečně nastal čas se do něj opět vrátit a mít tak zpět veškerou svou moc.

„Je až neuvěřitelné jak moc jsi mi byl nablízku a já tě přesto nemohl mít ani vidět,“ pronesu směrem ke svému tělu a začnu s procesem sloučení. Během odříkávání složitých veršů mrtvého jazyka si lehnu na okraj postele. Jak se proces chýlí ke konci, začnu pociťovat jistou slabost a začnu splývat s tělem vedle sebe. S pronesením posledního verše se plně spojím s tělem a poručím mu, aby zapojil veškeré základní životní funkce. To se mi naštěstí podaří, ale s pohybem je to horší. Úplně si odvyklo na pohyb a bojím se, abych byl schopný se vůbec posadit. Teď mě tak napadá, že Akuma to tělo vůbec nezapečetil. To si asi hodně věřil, že se k němu nikdy nebudu moci dostat. Z mého přemýšlení mě vytrhne zaklepání, ale já nejsem schopen ovládat mimické svaly a proto mu nemohu odpovědět. Naštěstí je to někdo, kdo je tak oprsklý, že vejde i bez výzvy. Naramien, jak jinak.

„Tak jak to jde?“ optá se. Blbější otázku jsem vážně nečekal. K mému nevyslovenému přání pozná, co mám za problém a hned to oznámí ostatním. Krátce na to se do pokoje všichni opět nahrnou a snaží se vymyslet, jak mě co nejrychleji zprovoznit.

„Anori, zvládla bys mu vrátit tu moc, co ti půjčil?“ ozve se Tren zamyšleně. Anori k němu zvedne unavený pohled, ale nakonec krátce přikývne. Ten kluk občas nemá špatné nápady. Anori si přisedne ke mně na postel a stejně, jako jsem to udělal já dnes dopoledne, mi vrátí moji moc. Hned na to se úplně zhroutí a Tren ji s tichou omluvou odnese k nim na pokoj. Okamžitě pocítím jisté uvolnění mých svalů a dokonce už dokážu mluvit.

„Ten Tren je poklad. Bez jeho nápadů bych tu ležel jako prkno,“ vydechnu a pokusím se posadit. Serien mi hned přiběhne na pomoc a v jeho mysli čtu, jak moc ho těší, že se mě může dotýkat. No ono je to vlastně poprvé co se dotýká přímo mě a ne Naramienova těla.

„Jestli nejste proti, rád bych se vykoupal, ale bez vaší pomoci to nezvládnu,“ poprosím je o pomoc. Se Serienovou pomocí se mi podaří spustit nohy z postele a následně opatrně vstát. Popravdě si na nohách nejsem vůbec jistý, ale díky němu se mi podaří dojít až do koupelny, kde mi už Naramien napouští vanu. Když je vše připraveno, za jisté pomoci se svléknu a posadím se do příjemně teplé vody. Po chvíli pocítím, jak mé svaly povolují a já se dokážu lépe pohybovat. Začnu procvičovat prsty na rukou a nohou a pak se postupně dostanu i k ostatním částem svého těla. Ještě chvíli a budu schopen se pochybovat bez pomoci. Mezitím mi Nari pomůže s umýváním a pak se pokusím sám vylézt z vany. To se mi nakonec podaří a zvládnu se i sám osušit a obléknout.

„Povíš nám, proč nemůžeme být spolu?“ optá se mě se zájmem Serien a mě tím úplně zaskočí. Pravdou je, že když mám své vlastí tělo, tak našemu vztahu nic nebrání, ale něco uvnitř mě, mi stále říká, že to nemám dělat. Nemám právo být milován, mi říká ta část mého já, která před mnoha lety zničila Serienův svět.

„To je jedno. Teď máme důležitější věci na práci,“ uhnu od tématu a vydám se podívat jak je na tom Anori. S menšími obtížemi se dostanu až k jejich pokoji a jako slušný muž zaklepu a vyčkám, až mě vyzvou ke vstupu. Otevřít mi přijde Tren a vezme mě dovnitř. Pohled hned stočím k posteli, kde leží Anori a díky bohu při vědomí.

„Jak ti je?“ optám se zdvořile.

„Upřímně, bylo mi i líp,“ zamumlá a posadí se.

„Ptám se proto, že bych ti chtěl nabídnout setkání s tvými rodiči,“ osvětlím tím svou přítomnost. Všimnu se, jak se jí rozzáří oči.

„Vážně by to šlo?“ vyhrkne šokovaně.

„Samozřejmě, nezapomínej, že právě sem tví rodiče po smrti šli,“ odpovím. Hned na to jí pokynu, aby mě následovala, a vydám se do jednoho ze salonků, kde budou mít dost soukromí na setkání. V salonku ji usadím do křesla a poprosím ji o chvilku strpení. Anori mi vyhoví a já za pomoci pentagramu přivolám její rodiče.

„Nemusíš se bát žádného zohavení. Oba byli zabiti kouzlem, a proto nemají žádná vnější zranění,“ uklidním ji, protože v jejích myšlenkách jsem zachytil obavy. Pak už je nechám o samotě, mají si toho asi dost, co říct.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ked netrucuje jeden...

Haku,8. 10. 2011 20:02

...tak trucuje druhý!..Mňa s nich švihne....Shiroya ja tvrdohlavý,,,vysvetlite mu niekto,že aj on má právo byť šťastný..

:)

Lafix,3. 10. 2011 16:11

jůůůůůůů, já toho seriena snad praštím kladivem po palici, jinak nádherný dílek :) moc se těším na další :)

Juchů

Myticia-sama,1. 10. 2011 21:02

Shiroya má koenčně svoje těělo jucháchá... Doufám, že se to vyjasní a bude se Serienem... Těším se na pokráčko, moc hezký