Kowai Yume

 (Anori)

Po večeři se omluvím a odeberu se do pokoje za Trenem. Ten stojí u okna a dívá se na černé nebe poseté zářivě bílými hvězdami.

„Jak sis užila večer?“ zeptá se mě, aniž by se ke mně otočil.

„Shiroya mě provedl po domě, všechno mi tu ukázal. A u večeře jsme se příjemně bavili,“ odpovím a obejmu ho kolem pasu.

„To jsem rád, aspoň se tu neztratíš,“ usměje se a konečně se ke mně otočí čelem. Domem se rozezní tóny smutné písničky, můžu jen odhadovat, komu patří.

„Tu večeři ti nechal poslat Shiroya, možná na tebe není tak vysazený, jak se tváří,“ pousměji se.

„Uvidíme,“ pokrčí rameny.

„Zkus ho zbytečně neprovokovat,“ poprosím ho a on, i když nerad, souhlasně kývne. Ozve se zaklepání a vejde Nikolaj.

„Nebudu vás dlouho rušit. Jdu si jen pro talíř, doufám, že ti chutnalo,“ osvětlí svou přítomnost a převezme si od Trena talíř.

„Bylo to výborné, děkuji,“ pousměje se Tren.

„To jsem rád. Jo a ze Shiroyi si nic nedělej. Je to dobrý chlap, jen občas má náladu, že bych ho nakopal do patřičných míst,“ oplatí mu úsměv a s popřáním dobré noci odejde. Uvědomím si, jak moc jsem unavená. Rychle se vystřídáme v koupelně a společně zapadneme do prostorné manželské postele. Tren si mě přitáhne do náručí a já přemýšlím, co nás zítra ještě čeká.

(Shiroya)

Kolem páté hodiny ráno se zpocený a s hrůzou ve tváři probudím z noční můry a doplazím se do sprchy, kde na sebe pustím vlažnou vodu, abych se zchladil. Vůbec se nezaobírám faktem, že mám na sobě kalhoty na spaní a dál si užívám příjemnou sprchu. Asi po půl hodině nečinného postávání pod proudem vody si sundám kalhoty, odhodím je do vany a začnu se umývat. Při té příležitosti si umyji i vlasy, které jsem měl úplně nasáklé potem. Když jsem hotov, vylezu ze sprchy a osuším se. Druhým ručníkem si trochu vysuším vlasy, aby mi z nich nekapala voda a vrátím se do pokoje. Tam si otevřu skříň a přemýšlím, co si vzít na sebe. Nakonec se rozhodnu pro volné plátěné kraťasy tmavě modré barvy a bílé tílko. Podívám se na hodiny a zjistím, že je na snídani moc brzy a proto se vydám na procházku po domě. Dojdu až na terasu, kde nasaju čerstvý ranní vzduch a pohodlně se opřu o zábradlí. Rozhlédnu se po krajině a pak mi pohled padne na Trena, který nejspíš trénuje svou techniku meče. Chvíli ho pozoruji a musím uznat, že je velmi dobrý. Jeho pohyby jsou dokonalé a provádí je bez váhání. Napadne mě si ho trochu vyzkoušet a tak jednoduše přeskočím zábradlí, přeci je to jenom první patro a vydám se k němu.

„Tvé zacházení s mečem je dokonalé, vsadím se, že tě učil Dante,“ polichotím mu. Stojí přede mnou jako tvrdý y a nevěřícně si mě prohlíží. Asi ho mé chování dost překvapilo, jak se zdá.

„Ano,“ dostane ze sebe nakonec. To se teda překonal s jedním slovem.

„Zajímalo by mě, jestli máš stejně nepřekonatelnou obranu jako tvůj učitel. Co bys řekl na menší přátelský souboj?“ Trochu zmateně přikývne a postaví se obrané pozice. Přivolám si svou kosu a postavím se proti němu. Ani se moc nerozmýšlím a hned na něj zaútočím. Tren se mému útoku obratně ubrání a útok mi oplatí.

„Trochu polevuješ, co se útoků týče. Ty jsi asi spíš obranný typ, co?“ optám se a Tren znovu přikývne. To je mi teda konverzace, to je jako si to číst v jeho hlavě a nemusel bych se namáhat s otázkami.

„Mojí prioritou je obrana mých svěřenců, nespoléhám se na silný útok,“ odpoví. To je celkem logické. Nechám už mluvení a plně se soustředím na boj. Už je to dlouho co jsem bojoval s někým tak dobrým.

„Shiroya jdi od něj. Co si myslíš, že děláš?“ uslyším z dálky Naramienův nasraný hlas a podívám se směrem, odkud vychází. Upřímně se zděsím, když spatřím Nariho a Anorin obličej.

„Zdá se mi to nebo si myslí, že tu spolu válčíme?“ optá se mě Tren.

„Jo, přesně to si myslí. Ale neboj, bit na tom budu jen já,“ vydechnu a to se k nám už oba přiřítí.

„Můžeš mi vysvětlit, o co ses tu snažil?“ odsekává Nari a přitom mě mlátí do hrudníku. Rychle se mu přitisknu na rty, aby přestal vyvádět a naštěstí to zabere.

„Nic se nestalo. Trénoval jsem a Shiroya se ke mně přidal,“ zastane se mě Tren, který mezitím v náručí uklidňuje Anori.

„Tren mluví pravdu, tak se zklidni a jestli budu mít modřiny, tak si to v noci slízneš,“ pronesu s ďábelským úsměvem.

„Promiň já to tak nemyslel. Víš, já se bál, že mu chceš ublížit, vzhledem k tomu jak jste se včera rafli,“ brání se hned. Stejně bych to asi neudělal. V domě je teď moc rušno a zdi jsou tenký.

„Nechme toho a pojďme na snídani, už je čas,“ zakončím tuto nesmyslnou debatu a vydám se do domu. Do jídelny přijdeme jako poslední a Nikolaj nám hned přinese jídlo. Po jídle se rozhodnu nahnat je do obýváku, abychom vymysleli, jak budeme pokračovat.

„Asi bych měl začít tím, že vám řeknu, že celá tato situace je složitější, než si myslíte,“ zahájím debatu a odmlčím se.

„Z toho tedy usuzuji, že nám Anorinu moc jen tak nedáte, že?“ zamyslí se Tren.

„Nejde o to, že bych vám ji dát nechtěl. Já nemůžu,“ pokračuji.

„Jak nemůžete? Proč?“ ozve se Anori.

„Jistě všichni víte o mém těle, které je uvězněno v hlubinách tohoto světa. Je vám taky jistě známo, že moci se navzájem přitahují. Tak se stalo i s Anorinou mocí. Prostě se sloučila s mým tělem a tudíž je v těch hlubinách, kam nemám přístup. Proto vám tu moc nemůžu vydat. Já ani nevím, kde přesně je,“ odpovím beznadějným hlasem. V místnosti zavládne nervózní ticho.

„Já možná vím, jak se dostat alespoň do té místnosti. Dál už je to na Serienovi,“ prolomí Anori ticho jako první. Všechny pohledy se k ní v tu chvíli obrátí.

„Když mě Shiroya včera prováděl domem, v oblasti jeho pokoje jsem cítila zvláštní auru, která nepatří nikomu z nás. Mám takové tušení…myslím si, že tu místnost bych dokázala zviditelnit, kdybych se pokusila využít moc všech živlů najednou. Bohužel jsem to nikdy nezkoušela, pracovala jsem zatím jen s každým živlem zvlášť a nejsem si jistá, jestli bych něco tak náročného zvládla jen s třetinou svojí moci. Takže jsme vlastně zase na začátku,“ vysvětlí Anori své dilema a mě hned něco napadne.

„Možná bych věděl jak ti pomoct. Napadlo mě, že bych ti propůjčil část své moci a tím zvýšil pravděpodobnost úspěchu,“ zamyslím se.

„To je sice hezký, že to máte takhle vymyšlené, ale co uděláte pak, až se do té místnosti dostanete?“ ozve se s obavami v hlase Nari.

„To můžeme řešit, až tam budeme. Je zbytečné se bavit o něčem teoretickém, když ještě ani nevíme, jestli se to povede,“ zavrtí Tren hlavou.

„Dobře tedy, s vaší mocí by to možná šlo. Pak už budu jen potřebovat, aby ve vaší ložnici byly zastoupeny všechny živly,“ vyjmenuje Anori svoje požadavky.

„Dobře, tak se do toho dáme. Naramien, Azrael a Nikolaj zařídí, aby v mém pokoji byly zástupci všech živlů, a já ti propůjčím část moci,“ zavelím a přistoupím k Anori blíž. Přiložím si pravou ruku k srdci a pomocí složitého kouzla si začnu ze svého nitra vytahovat moc viditelnou jako proud energie zbarvené do rudé barvy. Pomalu začnu pravou ruku natahovat k Anori, a když jí přiložím k jejímu srdci, předám ji část své moci. Na konci procesu si všimnu, že je Anori bílá jako stěna a vzápětí se začne kácet k zemi. Rychle ji zachytím a s Trenovou pomocí ji dostaneme do křesla.

„Asi toho na ní bylo moc. Jen doufám, že nenastanou nějaké komplikace,“ osvětlím její stav.

„Neměly by, ona jen špatně reaguje na změny v jejím těle,“ oznámí mi Tren.

„Jo, asi bys měl vědět, jen pro informaci, já umím číst myšlenky a to jak tobě tak Anori. Vím toho o vás víc než vy sami,“ obeznámím ho s faktem, že ho mám doslova přečteného.

„Já si ale svoje myšlenky bráním, jak to, že to dokážete?“ vyvalí na mě nemístně oči.

„Tvé pokusy o obranu proti mně nemají žádnou šanci. Jediný kdo dokáže své myšlenky přede mnou ukrýt je Dante a Naramien, tomu prostě do hlavy nevidím,“ podám mu vysvětlení.

„A co on? Ten si je taky chrání, ne?“ zeptá se a hlavou kývne k Serienovi.

„Co? Já že si chráním myšlenky? Musím tě upozornit, že já nic takového neumím a Shiroya mi vždycky říkal, ať si dávám pozor, na co myslím,“ vyhrkne Serien zmateně.

„To není možný, máš kolem mysli neuvěřitelně silnou bariéru. Nemůžu se přes ni dostat, i kdybych chtěl,“ odporuje mu. Upřímně, ti dva teď na sebe koukají jak na voly.

„Tu bariéru jsem mu vytvořil já. Je to něco podobného, co jsi dělal ty Anori,“ ušklíbnu se a Tren konečně pochopí. Zato Serien nikoliv.

„Já to stále nechápu,“ zavrčí Serien.

„Podívej se na zápěstí a možná pochopíš,“ odpovím mu v hádance. Jen doufám, že to pochopí. Serien mě poslechne a zadívá se na zápěstí, na kterém se mu rýsuje znak hada.

„Už rozumím,“ pokývá hlavou a nechá to být. Naštěstí se Anori probere z bezvědomí celkem rychle a my tak můžeme pokračovat.

„Myslím, že bude nejlepší se teď naobědvat. Anori se alespoň zotaví z bezvědomí,“ rozhodnu a všichni se mnou souhlasí. Tentokrát jako poslední dorazí Azrael a oznámí nám, že v pokoji je vše připraveno.

(Anori)

Během oběda je všude naprosté ticho. Každému nejspíš dochází, že to, co nás čeká, nebude pro nikoho jednoduché. Snažím se nemyslet na to, co mě čeká a zastavit točící se pokoj podlahou dole. Mému tělu se prostě nelíbí fakt, že je teď část Shiroyovi moci mojí součástí. Po obědě sklidíme ze stolu a Shiroya nás dovede ke své ložnici.

„Uvítala bych, kdybych byla sama. Nejsem na tu novou sílu zvyklá a nerada bych někomu omylem ublížila,“ poprosím je a vejdu do pokoje, kde je všechno připraveno tak, jak jsem si řekla. V jednom rohu místnosti stojí velká skleněná mísa plná vody, jako zástupce země vidím malé kaktusy, v další míse plápolá oheň a vzduch je všudypřítomný. Perfektní podmínky pro mojí akci.

„Jdeme na to holka, uklidni se, žádný blbosti. Soustřeď se!“ přikážu sama sobě. Vždycky trpím v krizových situacích samomluvou. Postavím se doprostřed místnosti a zástupce jednotlivých živlů umístím tak, aby byli ode mě stejně vzdálené. Kromě vzduchu, samozřejmě. Zavřu oči a soustředím se nejdřív na vlastní sílu. Potřebuji ji donutit, aby se všechna soustředila jen na jeden jediný úkol. A to žádat živly, aby vyslyšely mojí žádost, a když tak jim trochu pomoct. Je to vlastně jednoduchý rituál, jen malinko náročný. Natáhnu ruku směrem k míse s vodou.

„Žádám tě, Vodo, dárkyně života,“ odříkám slova rituálu a vytáhnu z ní její energetickou složku, tmavě modrou energii, kterou nechám kroužit kolem sebe. Nataženou ruku otočím směrem k zástupci země, malinkým kaktusům.

„Žádám tě, Země, poskytovatelko života,“ pokračuji dál a i z ní vytáhnou energetickou složku, tentokrát zářivě zelenou. Spojím jí s energií vody a dál je nechám kolovat kolem svého těla. Tentokrát ruku natáhnu nad sebe.

„Žádám tě, Vzduchu, umožňovateli života,“ vytáhnu bílou energii a připojím ji k těm dvěma. Naposledy natáhnu ruku k míse s plamenem.

„A žádám i tebe, Ohni, co život bereš i dáváš,“ vezmu si z něj horkou červenou energii, kterou nechám kolovat samostatně, protože ostatní tři složky by ji udusily.

„Žádám vás o pomoc!“ zvolám a vyšlu k nim část svojí vlastní energie, jako dar.

„Žádám vás, abyste ukázaly druhou tvář tohoto pokoje i nám ostatním. Žádám vás, abyste sejmuly kouzlo a odhalily pokoj, který měl zůstat všem očím skrytý. Vyslyšte mou prosbu!“ dokončím svou žádost a předám složkám živlů i zbytek své energie. Nechám si jen tolik, co mě udrží při vědomí. Spoléhám na ně, vyslyší mě. Jsem si tím jistá. Energetické podstaty se kolem rozletí větší rychlostí, zvětší se, až zaplní celou místnost. Zahalí mi výhled, takže se jen modlím, aby to vyšlo. Světlo začne pomalu opadávat, až je tma úplně. Z posledních sil vytvořím malý plamínek, abych se mohla podívat, co se stalo. Kolem mě jsou kamenné zdi, strop i podlaha. Nikde není jediný kus nábytku, který tam byl předtím, místo toho se uprostřed vznáší oválné zrcadlo. Když do něj pohlédnu, nevidím svůj odraz, ale naprostou černotu. A v ní to, co hledáme. Černá rakev, která v sobě ukrývá tělo našeho hostitele a mojí moc. Odvrátím se od zrcadla a doklopýtám ke dveřím, které jen s námahou otevřu.