Kowai Yume

 (Azrael)

Jsem ještě v polospánku, když mě Kiriaki táhne do jídelny. Jaké to překvapení, když zjistíme, že jsme poslední. Uleví se mi, když se pohledem zastavím na Anori, která vypadá jakoby, co chvíli usnula. Popřeji všem dobré ráno a společně s Kiriakim se usadím na své místo.

„Spali jste dobře?“ optám se naší návštěvy a Anori se konečně probudí.

„Výborně,“ odpoví s úsměvem. To by mě tedy zajímalo, co jí po ránu tak unavilo, že zase usíná.

„Doufám, že jsi naše hosty řádně uvítal, Akuma,“ pronesu jedovatě směrem k jeho osobě.

„Jo uvítal, ale to bys věděl, kdybys přišel včas,“ utrousí suše a dál mě okázale ignoruje.

„Nebojte, dlouho tu překážet nebudeme,“ snaží se nás urovnat Tren.

„To je v pořádku, nejste to vy, kdo tu překáží,“ odpovím s pohledem zabodnutým do Akumy.

„Klidni hormony Azraeli, nezapomínej, koho tu urážíš,“ zavrčí na mě Gabriel.

„To vím moc dobře,“ odseknu, ale dál je už neprovokuju. Po snídani, která už proběhne v klidu, se vydáme k Serienovi do pokoje, kde budeme mít klid na rozhovor. Bohužel, úplně zapomeneme na Lenu, která svým zjevem naše hosty vyděsí, tedy hlavně Anori. Taky jsem jim o nich mohl říct včera, nevadí. Vysvětlování se ujme Serien a Anori si ji opatrně pohladí. Rozhodnu se jí usadit do jediného volného křesla, aby tu nemusela stát, přeci jenom je to žena a není správné jí nechat stát. Tren se okamžitě postaví vedle ní a zamyšleně se podívá na Lenu.

„Asi vás teď zklamu, ale i když se také potřebuji do temnoty dostat, stále jsem nepřišel na způsob jak to provést,“ pronese zničeně Serien a já se musím hodně ovládat, aby tu nevybouchl smíchy. Je vážně tupej.

„Ehm, a zkoušel jsi tu kočku?“ zeptá se Tren vážně. Serien se zatváří jako naprostý dement a já silně pochybuji o tom, že mu Trenova slova došla.

„Jak jako vyzkoušel?“ optá se nechápavě a já už to nevydržím a rozesměju se.

„No, říkal jsi, že je z temnoty. Zkoušel si ji požádat, aby tě tam dostala?“ vysvětlí Tren a věnuje Serienovi nechápavý pohled. Trenovi to došlo po pár minutách a Serienovi to nedošlo za celou tu dlouhou dobu.

„Tys o tom věděl,“ obviní mě Serien, když se smíchy válím na zemi.

„Jo, věděl a nemohl uvěřit tomu, jak jsi tupej, že ti to nedošlo,“ odpovím, hned jak se dostatečně uklidním. Serien se mě snaží zavraždit pohledem, když v tom se začne dům třást a zeď i s oknem zmizí a na jejím místě teď stojí Démon světla. Tupě na něj zíráme a vzpamatujeme se až ve chvíli, kdy zaútočí na Anori. Jediné štěstí, že Tren pohotově zareaguje a Anori včas odstrčí. Démon už se připravuje na další útok, když se mu do cesty postaví Shiroya s Naramienem.

„Dlouho jsme se neviděli,“ pronese Shiroya suše.

„Čekal jsem na vhodnou chvíli, kdy zabít co nejvíc potížistů,“ ušklíbne se slizce.

„Odstupte, nepleťte se do toho a ty si jí pořádně hlídej,“ zavelí Shiroya a my ho bez řečí poslechneme. Démon se jen ušklíbne a hned začne útočit. Shiroya nemá žádný problém krýt jeho přímý útok, proto se Démon rozhodne útočit i na nás. Pohne se směrem k Serienovi, Shiroya ho však hned následuje a zablokuje mu tak výhled na naprosto ztuhlého Seriena. Démon však na nic nečeká a už se ohání po Anori. Tren je zdá se na takové krizové situace zvyklý, protože na nic nečeká a okamžitě začne bránit jak sebe, tak ji. Shiroya s Naramienem jsou mu okamžitě nápomocni a Démon se tak dostane do problémů. Chvilka nepozornosti, když se věnuje jen těm dvěma a Tren mu bleskově strhne kápi z hlavy. Chce vědět kdo to je stejně, jako my.

„To snad ne? Ty?“ vydechneme s Naramienem současně.

„Ano já. Myslel jsem si, že vás tím překvapím,“ ušklíbne se Aoi, anděl, který byl Naramienovým přítelem snad už od malička.

„Jak je to možné, vždyť jsem tě zabil!“ zvolá Naramien.

„Jak vidíš, tak ne a navíc to ty jsi ze mě udělal to, co jsem teď,“ odsekne Aoi.

„Nechce mi tím ta nicka naznačit, že má část mé moci, že ne?“ ozve se nabroušeně Shiroya.

„Přesně. Když mě Naramien zasáhl bičem nasáklým tvou mocí, část se spojila s tou mojí a já se stal Démonem světla. Jediné, co na tom všem nechápu, je to, proč mě se nerozdvojila osobnost a Naramienovi jo,“ zamyslí se.

„Můžu tě ujistit, že s tebou bych zbytek svýho života strávit nechtěl. A nevím jestli to tvému malinkatému mozečku došlo, ale s Naramienem jsme naprosto stejní a to žiju o několik miliard let dýl,“ utahuje si z něj Shiroya a Aoi začíná pěnit. Nesnáší, když si z něj někdo utahuje, a proto na Shiroyu znovu zaútočí. Ten se jeho útoku ladně vyhne a vzápětí ho drží pod krkem.

„Není moudré, aby si slaboch jako ty vyplácal všechny možnosti v situaci, ve které nemůžeš vyhrát,“ informuje ho o naší přesile a pustí ho. Aoi si trochu zděšeně promne krk a s výhrůžkou brzkého shledání zmizí. Namísto očekávaného uvolnění se atmosféra v místnosti zhustí ve chvíli, kdy Shiroya zabodne svůj pohled do Anori s Trenem.

„Rád tě konečně poznávám Anori Leono Hokaido,“ pronese po chvilce napětí. Všechny přítomné pohledy se na něj nechápavě stočí. Odkud jí sakra zná, když ani my neznáme její celé jméno.

„Odkud mě znáte?“ optá se ho nechápavě Anori.

„Z vyprávění tvých rodičů,“ odpoví trpělivě.

„Odkud znáte moje rodiče?“ ptá se čím dál nechápavěji.

„Odkud asi,“ protočí očima Tren. Anori dál těká pohledem z Trena na Shiroyu a čeká, kdo z nich jí konečně odpoví.

„Z temnoty, zlato,“ odpoví nakonec Tren. Nechci být hnusný, ale zdá se mi, že je Anori lehce nechápavá. Má toho se Serienem tolik společného.

(Shiroya)

„Zpět k tématu,“ ozvu se netrpělivě.

„Přišli jsme za vámi…,“ začne se svým projevem ten míšenec.

„Klid, nemusíš se namáhat mi to vysvětlovat. Vím, proč tu jste,“ skočím mu hrubě do řeči.

„Fajn to nám ušetří vysvětlování. Ale příště by to šlo trochu mileji, nemyslíte?“ opře se do mě naštvaně Anori. Zdá se mi to nebo neví s kým mluví? No nic, přeci jenom vyrůstala na Zemi a tam jsou ty poměry jinačí, ale chtěl bych vidět Danteho, když na něj mluví tímto tónem.

„Já myslím, že to bylo milé až až. A podle mého, tyhle záležitosti bychom mohli řešit v temnotě,“ znovu se vrátím k tématu. Postřehnu, že se Anori nadechuje k další peprné odpovědi, ale ten míšenec ji zadrží. Aspoň k něčemu tu je. Otevřu pentagram a naznačím jim, aby následovali Naramiena, který půjde jako první. Nechápavě se podívám na Seriena, který zamířil k pentagramu.

„Ty s námi ale nejdeš,“ pronesu relativně klidně.

„Musí jít,“ ozve se míšenec.

„A to jako proč?“ obuju se do něj.

„Prostě ho tam potřebujeme a tečka,“ vyštěkne a to mě napruží.

„Uvědomuješ si ty vůbec s kým to mluvíš?“ zavrčím temně a pocítím jak začínám ztrácet kontrolu nad aurou, která se mi dere na povrch. Ten zmetek by měl okamžitě hodit zpátečku, jinak ho tu zabiju.

„Jistěže ano. Jenže vy potřebujete naši pomoc stejně tak, jako my tu vaši. A on je nesdílná součást celé téhle…transakce,“ odpoví už o poznání klidněji, nejspíš poznal, že mě opravdu rozčílil. Neochotně přiznám, že možná mají pravdu a souhlasím s tím, aby nás Serien doprovodil. Bezpečně projdeme pentagramem, ale Serienovi s Anori se trochu motá hlava a proto je hned usadíme na pohovku, aby nám tu nezkolabovali. Na to vážně nemáme čas. Hned k nám přijde Nikolaj, který se s úsměvem seznámí jak s Anori, tak s tím otravou. Naramien nám všem objedná kafe a Nikolaj nám ho ochotně udělá a do minuty ho přinese. V překvapivém klidu popíjíme kafe, když mě napadne docela podstatná otázka.

„K čemu přesně potřebujeme Seriena?“ zeptám se a v místnosti nastane ticho. Všimnu si, jak se Anori prosebně zadívá na toho míšence, který si povzdechne a zadívá se mi přímo do očí.

„No, on má být ten, kdo se dokáže dostat k vašemu tělu,“ oznámí opatrně.

„A na to jste přišli jak?“ zeptám se klidným hlasem, ale ve skutečnosti to ve mně vře. Rozhodně si nemyslím, že Serien je ta pravá osoba.

„Viděla jsem to ve snu,“ odpoví Anori a já vyprsknu smíchy.

„Jak přesvědčivé,“ ušklíbnu se. Mohl jsem si myslet, že to bude nějaká ptákovina.

„Má jakýsi dar jasnozřivosti. Ve snu vidí, co se nakonec ve skutečnosti stane. Máme to ověřené,“ řekne ten pobuda na její obranu.

„A co jsi tedy viděla ve svém jasném snu?“ zeptám se posměšně a ona mi na oplátku velmi podrobně vylíčí svůj sen. Teď když se nad tím zamyslím, už dřív jsem měl pocit, že se někomu o mě zdá. Dnes už podruhé musím přiznat, že možná mají pravdu a to se mi nelíbí.

„Nevím jestli to s tím nějak souvisí, ale mě se zdálo to samé,“ vtrhne do našeho rozhovoru Serien a já se na něj nechápavě podívám.

„A to se tím chlubíš až teď?“ vyhrknu.

„A kdy ti to asi tak měl říct, když jste ho nikdo nepustil ke slovu?“ vyštěkne Naramien nabroušeně. No, to je poprvé, co nevím, co říct. Sakra s tím budu muset něco udělat a za všechno může ten míšenec. Kdyby mě tak nedráždil, proběhlo by to v klidu a bez dohadů.

„Dobře omlouvám se, asi jsem se nechal trochu unést. Budu se snažit krotit,“ povzdechnu si poraženě a ozve se několikeré lapání po dechu.

„No ne, to by se mělo nahrát. Shiroya snad poprvé v životě přiznal chybu a ještě ke všemu se omluvil. Dámo a pánové, toto je jedinečný okamžik, dobře si ho zapamatujte,“ vydechne ohromeně Azrael. Na ten jeho projev radši nic neřeknu a jen ho propálím pohledem. Věřte, že kdyby můj pohled uměl zabíjet, byla by to tu samá mrtvola. Nejvíc mě dožere, že dokonce i ten zatracený míšenec se tiše pochechtává. Jak si to vůbec může dovolit, zmetek. Ale možná vím, jak mu to oplatit.

„Myslím, že toho bylo pro dnešek dost,“ zasáhne Naramien a tím celou naší debatu bez milosti ukončí.

„Dobře. Nikolaj vám připraví pokoje. Jo a Anori, chci tě poprosit, aby ses ode mě nevzdalovala, mohla by ses ocitnout v nebezpečí,“ informuju je a započnu svou pomstu.

„To nebude třeba, já ji dokážu dostatečně ochránit. Je to přeci jenom má práce,“ odporuje mi hned míšenec. Teď mě tak napadlo, že ani nevím, jak se jmenuje.

„Jo vážně? Bych tě chtěl vidět, jak ji chráníš před drakem nebo Tyranosaurem,“ vysměju se mu do obličeje. Míšenec na mě chvíli udiveně kouká a pak se zamyslí.

„Netušil jsem, že tu máte takové potvory, ale já bych si nějak poradil,“ řekne nakonec.

„Nechci se do toho motat, ale teď si ho urazil,“ ozve se tiše Naramien. To má sakra pravdu, nejradši bych mu na místě zakroutil krkem. Urážet mou rodinu, jak mohl.

„Tak a dost! Už tě mám plný zuby. Ještě chvíli si tu na mě otevírej hubu, urážej mojí rodinu a přinejlepším tě zabiju sám a nepředhodím tě těm venku,“ rozohním se a zapomenu na slušné vychování. V místnosti nastane naprosté ticho a všichni se na mě dívají jako na někoho, kdo právě utopil štěně v záchodě. Mě je to upřímně jedno, a pokud si myslí, že se mu omluvím, tak jsou na omylu.

„Když vám tu tolik vadím, ukažte mi dveře od našeho pokoje a já odejdu,“ přeruší ticho míšenec a Nikolaj ho doprovodí do pokoje. Docela mě zarazí, že Anori zůstane tady, ale z jejich myslí vyčtu, že to je celkem častý případ a že míšenec chce být sám. Nechám to být, už se tím nehodlám víc zabývat.

„Asi by bylo na místě, kdybych ti ukázal dům, abyste se tu neztratili,“ nabídnu Anori.

„To by bylo skvělé,“ kývne s mírným úsměvem, i když očima je stále přišpendlená ke dveřím, kterými on odešel. Během náročné prohlídky se ukáže, že je docela nutné, aby se držela v mé blízkosti, protože některá zvířata nejsou její přítomností zrovna nadšena. Když jí ukazuji poslední pokoj, poprosí mě, jestli bych jí neukázal sklepy. Chvíli váhám, protože z jejích myšlenek poznám, že je klaustrofobička, ale nakonec jí vyhovím. Přeci jenom naše sklepy jsou obrovské a osvětlené. Po podrobné prohlídce si uvědomím, že nikdo z nás několik hodin nejedl, a když se dostavíme do kuchyně, zjistím, že si to uvědomil i Nikolaj a připravuje nám vydatnou večeři.

„Nikolaji, prosím tě dones jednu porci Trenovi. Mám takový pocit, že dnes ho už neuvidíme a byl bych nerad, kdyby tu hladověl,“ poprosím ho a rychle si v Anorině hlavě zjistím, jak se jmenuje. Nikolaj s úsměvem přikývne a Anori mi poděkuje. Večeře proběhne v klidu za přítomnosti přátelské konverzace. Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem toho tolik namluvil jako dnes. Po večeři se Anori omluví a odebere se do pokoje za Trenem. Já se vydám do jednoho ze salónků v zadní části domu, usednu za klavír a začnu hrát. Domem se ihned rozezní tóny smutné písně, které ke mně přitáhnou Seriena s Naramienem.

„Netušil jsem, že umíš hrát na klavír,“ pronese tiše Serien aby nenarušil krásnou atmosféru vytvořenou tóny linoucími se z klavíru.

„Je to už tak dávno, co jsem hrál, až se divím, že jsem to ještě nezapomněl,“ odpovím a nechám doznít poslední tóny písně. Vzpomínám si, jak ke mně dříve často chodil Dante a prosil mě, abych mu něco hrál. Prý ho má hudba uklidňovala.

„Potřebujete něco?“ optám se, když tu jen tak nečinně stojí a pozorují mě.

„Naramien mi řekl, proč jsi se mnou nemluvil. Chci se tě teď zeptat, zda už mám ve svých citech jasno. Já osobně si myslím, že jasno mám,“ řekne a chce po mě, abych se mu podíval do hlavy. Po menším zaváhání tak učiním a zjistím, že má pravdu. I po tak dlouhém odloučení a trápení docílil toho, že nás miluje oba a ani jednoho z nás neupřednostňuje. Chce nám oběma dát všechnu svou lásku, kterou má. Toto zjištění ve mně vyvolá velkou citovou vlnu a po tvářích mi začnou stékat slzy.

„Co se děje? Je něco špatně?“ optá se mě hned Serien a já ho uklidním zakroucením hlavy ve znamení, že je vše v pořádku.

„Znamená to tedy, že už můžeme být konečně spolu?“ vydechne nadšeně Naramien a i Serienovi se oči rozzáří štěstím. O to víc mě bolí, když jim musím odporovat.

„Můžete, ale beze mě,“ zašeptám, přemístím se k oknu a odvrátím od nich tvář.

„Jak bez tebe? Nerozumím tomu,“ vykřikne Serien.

„To je složité a navíc jen má osobní věc. Vám to ve vztahu nebrání a já se s tím vším nějak smířím. Dobrou noc,“ pronesu smutně a uteču před nimi do svého pokoje, kde se zamknu.