Kowai Yume

(Shiroya)

Velmi mě překvapilo, když se u mě objevil Mamonův posel. No spíš podivné zjevení, tvořené ze stínů. Shrbená postava s nemotornými pohyby, ale i přesto ostražitost neztrácím. Vím, že i tyto bytosti dokáží být na pokyn nebezpečné. Ovšem tento mi pouze předá dopis a rukou mě vyzve, abych se dal do čtení. Tam mě čekalo další překvapení. Chce dohodnout předání rukojmích. Dokonce i termín navrhuje. Ten se mi zdá rozumný, stihnu i všechny o nastalé situaci informovat. Proto poslovi sdělím svůj verdikt a ten okamžitě na to zmizí. Jsem za to rád, ale i tak se nemůžu zbavit dojmu, že na tom něco není v pořádku. Určitě to nepůjde tak hladce, jak se to jeví. Jsem ale rozhodnutý je přivést zpátky i za cenu něčího života. Je to naše největší slabina a ničí to postupně celou rodinu. Nenajde se nikdo, kdo by si na ně alespoň jednou denně nevzpomněl. Nejvíc to nervově postihuje Seriena. Ztrácí kontrolu nad svými činy a smrt bývalého člena rady to jen dokazuje. K tomu mu situace se Sakumi moc nepřidává a já se každý den obávám nových problémů. Snad se mi i tohle podaří v nejbližší době vyřešit. Musím vyčkat na správný okamžik. Nemám už moc času, protože hned jak nám Serien představí jejich dílo, odeberou se do svých domovů. Tato událost se ale trochu posunula s tím, že nejdřív dostaneme zpět holky. Díky tomu se tu parta zdrží ještě týden. Domů jsme se vrátili hned ráno po slavnostech a v domě panuje trochu zvláštní nálada. Všichni jsou obeznámeni s plánovaným setkáním s Mamonem, ale pocity jsou rozdílné. Někteří kypí radostí a jiní obavami. Není divu. Takový náhlý zvrat je velmi podezřelý a ani já z toho nemám dobrý pocit. Ještě musíme tři dny vydržet a pak se uvidí, jak to dopadne.

„Chci u toho být,“ ozve se za mnou Naramien. Překvapeně se na něj podívám a už se nadechuji k protestu, ale není mi přáno.

„Tohle na mě nezkoušej! Jsem si jistý, že Yamiho s sebou bereš, takže nevidím jediný důvod, proč bych tam neměl být taky. Jsme tvou součástí, a když se něco podělá, budeme v plné síle,“ vysype své argumenty a ještě mě stihne nepřímo obvinit, že ho skoro ze všeho vynechávám, kdežto Yamiho ne.

„Fajn, nebudu ti bránit, ale pokud vše půjde hladce, nic na Mamona zkoušet nebudeš. Chci to vyřešit bez konfliktu. Na boje bude času a příležitostí jistě požehnaně,“ upozorním ho. To se mu sice nezamlouvá, ale slíbí mi poslušnost. S tím jsem spokojený.

„Kde vůbec Yami je?“ zeptám se, když si uvědomím, že od chvíle co jsme se vrátili, není po něm ani stopa.

„Netuším, ale někde tu bude. Zkus to v zahradě, často ho tam vídám,“ odpoví a nasměruje mě na pravděpodobné místo. Jen přikývnu a vydám se tam. Potřebuju s ním něco probrat a to co možná nejdřív. Hned jak vylezu ven, oslepí mě na vteřinu ostré sluneční paprsky. Za pár dní bude konec května a tak si slunce užívá vládu na nebi plnými doušky. Jen co si zvyknu na tolik světla, rozejdu se po cestě do útrob zahrady. Ani mě nepřekvapí, když tu potkám skoro celou rodinu. Teplota se drží lehce nad dvaceti stupni a díky bezvětří je okolní vzduch příjemně teplý. Trvá mi celkem dlouho, než ho najdu, ale to co spatřím, mi vůbec na náladě nepřidá. Yami se rozvaluje na mohutné větvi stromu a jen pár centimetrů od něj sedí Sakumi. Zdá se, že to už zkouší i na téhle frontě. Zůstanu trochu bokem a z bezpečné vzdálenosti je pozoruji. K tomu se víc napojím na Yamiho mysl a stanu se tak součástí jejich rozhovoru.

„Co jsi vlastně zač? Izaya nebyl dvakrát konkrétní a mě hodně zajímáš,“ zeptá se a přitom se smyslně usmívá. Úplně se oklepu, jak mi naskočí husí kůže. Něco takového se mi už roky nestalo.

„Jsem označován jako černá moc, vyznačující se krutostí a brutalitou. V jiném slova smyslu jsem útočná moc. Shiroya má ještě červenou, obrannou moc. Ta je velmi poddajná, proto s jejím užíváním nemá tolik práce co se mnou. Tím, že se u mě projevila inteligence a vlastní uvažování, začal jsem si nárokovat jeho tělo. Šlo to velmi lehce obzvlášť v případech, kdy byl rozrušený nebo rozčílený. Proto mi dopřál tělo vlastní. Zprvu jsem vlastnil pouze to monstrózní a poté mi umožnil měnit se do podoby více podobné jemu samému. Tedy tomuhle. Ovšem absolutní svobodu mi nedopřál. Jsem pod mocnou přísahou a její porušení pro mě znamená absolutní zánik vlastního uvažování. Byl bych jen bezduchá moc,“ vysvětlí mu jeho původ. To mi nijak nevadí. Není to nic tajného a on ani takovou informaci nemá jak dál použít. Ale zaráží mě, s jakou ochotou mu odpověděl. Popravdě to zaráží i jeho, jak jsem dokázal vyčíst z jeho myšlenek. Nedá mi to a zkusím se víc zaměřit na Sakumi. Je z něj cítit zvláštní energie. Nejspíš vím, o co se jedná, ale potřebuji si to ověřit. S jeho druhem jsem se setkal jen párkrát, a proto si nejsem jistý.

„Jestli to tedy chápu dobře, byl jsi to ty, koho Akuma zapečetil. Pak ale nechápu proč i Shiroya přišel o tělo, když jste byli oddělení,“ zajímá se dál. Je o mé osobě slušně informovaný, což mi už tolik nevoní. Přímo tohle mi nevadí, ale kdo ví, co si o mě ještě zjistil.

„V té době tady zuřila krutá válka. Zatracení se pokoušeli tuto zemi si podrobit a Shiroya byl požádán o aktivní účast. Nechtěl nic riskovat, proto mě opět pohltil, aby byl v plné síle. Jenže ten proces má jednu silnou slabinu. Nějaký čas trvá, než si mě v těle úplně podrobí a tak stačí sebemenší vytáčka a já si podrobím jeho. To se stalo i tehdy a za mého silného přičinění srovnal Arden se zemí. Po tomhle incidentu Akumu posedla představa, že se ho Shiroya pokusí sesadit z pekelného trůnu a tak se uchýlil k zapečetění. Sebral Shiroye tělo obsahující mou maličkost a také část červené moci, aby tak značně snížil jeho sílu,“ prozradí a hned si začne nadávat, proč mu to vůbec vypráví. Ví, že tu není něco v pořádku, ale nedokáže se tomu ubránit. To je další věc, která mě utvrzuje v domněnce o jeho původu.

„Když jsi jeho útočná moc, znamená to tedy, že jsi i ta silnější část a on je v tuhle chvíli slabší?“ položí mu další otázku, která už se mi nelíbí vůbec. Zjišťuje si mou sílu, což nikdy nevěstí nic dobrého.

„Yami, potřebuju s tebou mluvit, hned,“ zasáhnu, když se začne nadechovat pro odpověď. Doteď to byly v zásadě neškodné informace, ale tohle už je něco jiného. Yami se mě upřímně lekne a kouká zmateným podhledem. Zato Sakumi mě opět propaluje pohledem. Netuším, o co mu přesně jde, ale zatím mě jen utvrzuje v přesvědčení, že je mým nepřítelem. Nebo možná Serienovým. To může být ono. Vůbec nemusím být terčem, ale prostředkem jak ublížit Serienovi. Ale proč by to dělal? Je to jeho dlouholetý přítel.

„Rušíte nás od důležitého rozhovoru,“ zaútočí na mě Sakumi. Zarazí mě to, protože doteď se nikdy neozval.

„Všiml jsem si, ale máš smůlu, ten můj je důležitější,“ odseknu mu. K tomu už se nevyjádří, seskočí kousek ode mě a uraženě se odklidí. Je z něj cítit tolik nevraživosti, že by mohl konkurovat i Serienovi, když vidí Aoie.

„Mám pocit, že se mnou není něco v pořádku. Odpovídal jsem mu na jeho otázky jako poslušný pes,“ nechápe své vlastní jednání a drží se za hlavu.

„Nejsi jediný. Už dřív to zkusil na Naramiena a to co jsem viděl, mi dost hnulo žlučí. Musím zjistit, o co mu opravdu jde a vyřadit ho ze hry,“ informuju ho.

„Chceš se ho zbavit? Vždyť je to Serienův přítel,“ zaskočí ho má slova a valí na mě oči.

„To snad nebude potřeba, jen chci být vítěz. Posílím tvou přísahu, abys nemohl prozradit nic zásadního ani pod jeho vlivem. Po tobě ale chci, aby ses u něj držel a zkusil zjistit, kam se upírají jeho zájmy,“ vysvětlím mu jeho úkol. Nic nenamítá, ale je na něm poznat, že z toho nemá dobrý pocit. To ani já ne, proto se to musí vyřešit dřív než se něco stane.

(Aoi)

Je ještě hluboká noc, když mě vzbudí šílená noční můra. Snažím se zklidnit dech a přitom vytěsňuji všechny vzpomínky na tu hrůzu. Zase. Od chvíle kdy jsem přišel velmi nechutným způsobem o pravé oko, zdají se mi takové sny, které mě děsí i v bdělém stavu. Nejhorší na tom všem je skutečnost, že hlavní roli zastává Yami. Nepochybně je v tom souvislost, ale otázkou je, proč mi tohle způsobil. Nevidím žádnou logiku. Pohledem na hodiny zjistím, že jsou necelé tři hodiny ráno. Nemá cenu pokoušet se usnout, jen ten sen bude pokračovat, anebo se vynoří jiný a ještě horší. Namáhavě se vyhrabu z postele a ztěžka se opřu o berle, které se staly prakticky mou součástí. Na nohu zasaženou trýznivkou stále nemůžu stoupnout a i celkově jsem slabý. Ovšem ani chůze o berlích není nejsnazší vzhledem k tomu, že i jednu ruku nemám úplně v pořádku. Kvůli téhle válce se ze mě stal mrzák, ale ani to mě neodradí on mého cíle. Dosáhnu Serienovi smrti i kdyby to měla být poslední věc, kterou ve svém životě udělám. Pokud mám zemřít já, tak ho stáhnu s sebou. Dobelhám se do koupelny, pustím vodu naplno, aby byla vana co nejdřív připravená, a pak ze sebe začnu shazovat propocené oblečení. Opatrně se naložím do horké lázně a přetrpím prvotní bolesti. Musím se co nejrychleji dostat po provozu schopného stavu. Každý den, co strávím v posteli, mi utíkají příležitosti ke splnění svého cíle a zároveň snu. Cesta do vany mě natolik vyčerpala, že netrvá dlouho a v objetí horké vody usnu a tím začne další noční můra. Ocitnu se ve velmi starém a částečně rozpadlém domě, který ovšem má několik obyvatelných místností. Stejně jako v každém snu, jsou má zranění minimalizována, takže se můžu pochybovat bez větších obtíží. Se silnou nedůvěrou procházím domem, až se dostanu do přepychově zdobené jídelny. Té dominuje mahagonový jídelní stůl nejméně pro třicet lidí. Je pokrytý bílým ubrusem a zdobený třemi vázami s čerstvými květinami. Užasle to pozoruji, když si všimnu prostřeného jídla v čele stolu a na jeho druhé straně stejně tak, jen s tím rozdílem, že tam už někdo hoduje. Yami. Jen při pomyšlení na něj mi naskočí husí kůže a obavy z toho, co přijde.

„Vítej. Jistě máš hlad,“ promluví, upře na mě své černé oči a rukou ukáže na jídlo na druhé straně stolu.

„Nic si od tebe nevezmu, strč si to někam,“ prsknu podrážděně. Vůbec nechápu o co tu kráčí. Mluví se mnou jako se starým známým, kterého si po letech pozval na večeři.

„Ale vezmeš. Celé dny skoro nic nejíš, takže si sedni a jez!“ poručí mi popuzeně a v tom se stane něco nečekaného. Mé tělo se samo začne hýbat a i přes mé protesty skončím přišpendlený na židli a už si strkám první sousto do pusy.

„Co jsi to se mnou udělal? Počkat, jak to myslíš, že celé dny nejím?“ dojde mi, co řekl.

„Dejme tomu, že tě mám pořád na očích. V celku jsem ti zatím nic neudělal, jen nedovolil tvému mozku, aby upíral potřeby těla. Přiznej si, že ať se snažíš sebe víc, tělo si o své potřeby hlasitě řekne,“ vysvětlí mi mé podivné chování těla a i jeho předešlá slova. Bezva, on mě sleduje. To mi ještě scházelo. Kontrolu opět získám až ve chvíli, kdy ve mně zmizí poslední sousto. Musím uznat, že jsem si pochutnal, ale nikdy to nepřiznám nahlas. Takovou radost mu neudělám.

„Nechápu, co to má za smysl, nacpat mě ve snu. Nic z toho se neděje ve skutečnosti, takže stále hladovím,“ pronesu a napiju se červeného vína, které je součástí hostiny. Vkus nemá špatný.

„Ve snu. Taky si přeji prožít alespoň jeden jediný sen, pochopitelně krásný. Noční můry vám nezávidím. Však těch ty máš požehnaně,“ řekne s lehkým úsměvem.

„Čí je to asi tak zásluha, co? Co tím sleduješ?“ uhodím na něj přímo. Chci vědět, proč mi tohle dělá.

„Moje a taky si to patřičně užívám, ale věřím, že se dopracujeme i k příjemnějším věcem. Co tím sleduju? Prosté. Zbývají ti poslední dva pokusy a já se rozhodl, že ti jejich uskutečnění ztížím. Ber to jako způsob mučení a taky trest za vztáhnutí ruky na Arami. S tím jsi šlápnul sakra vedle a taky si už nějaké následky neseš, ale to mi nestačí,“ odpoví mi a přitom se mu v očích leskne krutost a nenávist. To bych měl brát jako lichotku. Právě mi přiznal, že jsem mu šlápnul na kuří oko a to mě neskutečně těší. Ponořen do své radosti si ani neuvědomím, že jsem se ocitl v jiném pokoji. Pro změnu v ložnici a to už mě radost přejde. Jsem na posteli a ruce mám přivázané k čelu postele. Jediné pozitivum je, že jsem stále oblečený, ale ani to mě neodradí od hrůzných myšlenek.

„V jídelně tě něco velmi potěšilo. Vím, o co šlo a proto si i já velmi rád udělám radost. Opět to ale bude radostné pouze pro jednu stranu,“ pronese a silou se mi vklíní mezi nohy a roztrhne mi triko na cáry. V ten moment zkamením, že bych mohl soupeřit se sochou. Nedokážu se bránit, jen upřeně sledovat jeho počínání. Zprvu mi jen rukama přejíždí po hrudníku a břiše. Občas zavadí o bradavku a tak se u ní chvilku zdrží. Když už to nějakou dobu trvá, prostě začnou reagovat. Při pohledu na zarudlé a ztvrdlé bradavky se cítím tak poníženě, že radši zavřu oči. Nechci vidět, jak mé tělo na něj smyslně reaguje.

„Je znát, že tohle tělo už hodně dlouho neokusilo milování a slast. Tak ladně se mi poddává. Jen škoda, že tady musíme skončit. Přeci tě nenecháme utopit,“ protáhne smyslně, ale já jeho slovům moc nerozumím. Utopit? Vždyť jsem přeci v posteli, ale jako lusknutím prstu si uvědomím, kde doopravdy jsem a s leknutím se ocitnu ve vaně a vykašlávám vodu.

„Sakra, tohle mu jednou vrátím!“ vykřiknu nahlas, když v tom si všimnu Mamona stojícího vedle vany.

„Už jsem se pro tebe chystal sáhnout, ale jak vidím, poradil sis sám. Příště si rozmysli, kde spíš a až se o tohle postaráš, čekám tě v pokoji,“ řekne nezaujatě, pokyne hlavou do vany a odejde. Nechápu, co má na mysli, ale pak si uvědomím nepříjemný tlak v rozkroku. Pohoršeně se tam podívám a prokleju Yamiho do desátého kolene. Mám kvůli němu tak natlakovanou erekci, že stačí jen pár pohybů a dostaví se toužebný pocit blaha. Už je to se mnou hodně špatné, když mě udělal nepřítel. Měl jsem si najít nějakou náhradu, ale copak jsem mohl něco takového tušit? S hlubokým povzdechem se vyhrabu z vany a v županu se dobelhám do pokoje.

„To byla rychlost. Evidentně se zanedbáváš,“ popíchne mě s tím svým nezaujatým výrazem.

„To sis mohl odpustit. Co mi vůbec chceš?“ zavrčím podrážděně. Jakoby nestačilo, že mě deptá Yami.

„Nemůžu se snad přijít podívat, jak se daří mému příteli? Taky jsem ti přinesl snídani,“ odvětí a ukáže na tác s vydatnou snídaní. Chvíli na to jen nepřítomně zírám, když mi dojde, co je špatně. Nemám vůbec hlad. Cítím se najedený, ale to přeci není možné. Byl to jen sen, nebylo to skutečné.

„Nemám hlad,“ řeknu a snad poprvé to myslím vážně. Doteď jsem spíš trucoval a jen uzobával, abych se přeci jen trochu nasytil.

„Už mě s tím začínáš štvát. Není možné, abys neměl hlad, když od chvíle co se zotavuješ nic pořádně nesníš. Jestli to má být nějaký způsob vzdoru, upozorňuji tě, že ubližuješ pouze sobě. Myslel jsem, že se chceš co nejdřív vrátit do akce, ale takhle toho určitě nedosáhneš,“ vyštěkne na mě a já zvažuji, zda se mu svěřit. Uvěří mi vůbec? Byl náš vztah vůbec někdy založen na důvěře?

„Každou noc se budím úplně propocený a bledý hrůzou. Jsem prostě ve stresu, tak se nediv, že do sebe nic nedostanu,“ zaobalím to a přiznám mu pouze noční můry. O tom posledním snu se mu vážně svěřovat nebudu. Je moc osobní a taky pěkně postavený na hlavu.

„Má v tom prsty Yami? O čem jsou?“ projeví nečekaný zájem.

„Pořád to samé dokola. Jsem buď v nějaké polorozpadlé vile nebo v lese a nahánějí mě stíny s ním v čele. Nejsem tam sice mrzák jako ve skutečnosti, ale nemám žádnou moc. Jsem bezbranný člověk, pronásledovaný jako lovná zvěř. Skoro vždycky mě dostanou a začnou ožírat a trhat na kusy. Ta bolest je neuvěřitelně reálná. V těchto okamžicích se většinou probudím a pak už se bojím znovu usnout. Hlavně mě bolí přesně ta místa, kde mě ožírali, jako kdyby to ani nebyly sny,“ vylíčím mu své noční děsy. Mamon mě mlčky poslouchá a jeho výraz se mi ani trochu nelíbí. Vlastně kdykoliv, když se netváří lhostejně, není to dobré znamení.

„Evidentně se ti mstí a vychutnává si tě. Možná je to odplata za tu Arami tuším. Stihl jsem si zjistit, že s ní má zvláštní vztah, založený hlavně na bezpodmínečné důvěře. Ale nelíbí se mi ta reálnost. Jeho schopnosti jsou mi z většiny neznámé, ale snad nedokáže i něco takového. Pokud opravdu dokáže promítat dění ve snu do reality, jsi v pořádném průseru. Možná se jeho útoky zmírní, jakmile propustím Fóxu s Clarisou, ale to taky není jistota. Tohle je cílený útok na tvou osobu,“ začne nad tím polemizovat a pak prozradí část ze svých plánů a mě naskočí žíla na krku.

„Ty je chceš vrátit? Zbláznil ses? Vždyť jsi z nich ještě nic nedostal a je to naše páka proti Serienovi,“ vyštěknu na něj nepříčetně. To přeci nemůže myslet vážně? Chce mi sebrat to jediné, co proti němu můžu použít.

„Ani z nich nic dostávat nehodlám. Prostě jsem došel k názoru, že je tu držím naprosto zbytečně. A chci, abys pochopil jedno. Serien můj nepřítel není, já jdu výhradně proti Akumě,“ nenechá si můj výlev líbit a obuje se do mě nazpět.

„To ale na věci nic nemění! I Akumu můžeš těmi holkami dostat a jsem si jistý, že obě mají informace, které nám to usnadní. Vůbec jsi je neměl brát do domu, dostaly se ti pod kůži, proto je chceš radši vrátit,“ nedám se jen tak odbít. Úplně ho pobláznily a tím mi kazí všechny plány. Musím se ho pokusit přesvědčit, aby je dál věznil, nebo se budu muset uchýlit k jiným způsobům, jak o tuhle výhodu nepřijít.

„Plácáš nesmysly. Jsem dost starý na to, abych se nechal oblbnout takovými písklaty. Je pravda, že mají co do sebe, což není vůbec divu s jejich původem a taky pomohly matce. Zachránily jí život a bylo by ode mě nefér, kdybych jim nevyhověl nazpět. Navíc jsem Shiroye zaručil jejich bezpečí, ale ukázalo se, že tu jsou tací, co mi plnění tohoto příslibu ztěžují. Jsem zásadový a taky sobecký, takže to dělám i z jisté sobeckosti, abych si nepošpinil svou pověst. Akumu chci dostat přímo, bez použití jeho blízkých, to je pod mou úroveň,“ pokračuje. Tohle je marné. Už se plně rozhodnul a ani bych se nedivil, kdy měl předání už domluvené s druhou stranou a mě to už oznamuje jen jako hotovou věc. Takže mi nezbývá než vymyslet, jak to předání zmařit.

„Fajn, dělej si co chceš! Už ses rozhodl, kdy to uskutečníš?“ snažím se z něj aspoň dostat informace, ať se podle toho můžu zařídit.

„Je to naplánované za tři dny. Už jsem to se Shiroyou domluvil. Předání proběhne tady na mé půdě,“ upřesní mi informace, ze kterých ale nejsem dvakrát nadšený. Nezbývá mi moc času a taky si klidně pustí nepřátelé do domu. Muselo mu úplně přeskočit.