Kowai Yume

(Azrael)

 Je něco kolem půlnoci a já i přes mráz obklopující mé tělo sedím nehnutě na lavičce v zahradě a hledím na nesčetné množství hvězd, které na mě z nebe shlíží. Už dlouho nebyly vidět tak jasně jako právě dnes. A to nemluvím o měsíci, tyčícím se nade mnou v úplňku. Když se na něj dívám, připadá mi, jakoby mi odrážející se sluneční světlo hladilo a zahřívalo duši. Duši padlého ale šťastného anděla. Ale jsem opravdu padlý anděl, když mě Kami stále uznává? Asi ano. I přes mír s pánem nebes se tam nemohu vrátit a já vlastně ani nechci. Vše po čem toužím, mám zde, na Ardenu. Mou milovanou matku, bratra, přátele a hlavně je zde osoba, které jsem dal své srdce, Kiriaki. Jediné co mi ke štěstí chybí je konec těchto nesmyslných bojů. Už si ani nevzpomínám, kdy to všechno začalo. Ach no jasně otec, ten to začal. Nebýt jeho, Shiroya by v Narim neprobudil své vědomí. Pak už to šlo jedno po druhém. Akuma proti Shiroye začal zbrojit a navíc nás začal napadat Aoi.

„Nemůžeš spát?“ ozve se vedle mě a na lavičku si přisedne Kay. Líně se na něj podívám a spatřím obrovské černé kruhy pod očima a oči samotné zalité smutkem. To že ho něco trápí neskryje ani profesionálním úsměvem, který mi tu předvádí. Je mi jasné, že nechce svými problémy zatěžovat ostatní, ale někdy je to lepší než dusit to v sobě.

„Jak vidím tak ty taky. Problémy?“ optám se poukazujíc na jeho zjev. Lehce si povzdechne. Tušil, že mě neoblafne a přeci to zkusil. Musí to být velký problém.

„Se Xarim jsme se před pár dny pohádali a on teď se mnou nemluví. Je to poprvé co něco takového prožívám, proto mě to nervuje a nemůžu v klidu spát,“ vydechne zdeptaně a nepřítomně se podívá na oblohu jako předtím já. Přesně jak jsem si myslel. Poslední dobou jsou všichni pod obrovským tlakem, tudíž se často objevují naprosto nesmyslné hádky a to i mezi těmi co se nikdy nehádali.

„Serien?“ nadhodím nejpravděpodobnější důvod hádky.

„Přesně. Pořád se rozčiluje, co se jeho osobních problémů týče. Nadává na Naramiena, že je úplně tupej. Nemůže mu zapomenout to jeho zmizení a na druhou stranu se o něj bojí protože neví kde je. Pak zase Shiroya, že mu ta jeho příprava trvá moc dlouho a Serien s tím prý nic nedělá a jen sedí na zadku. Už mě to jeho žvatlání lezlo krkem a tak jsem mu řekl, aby se do toho nepletl a nechal to na nich, aby si vše srovnali. To rozdmýchalo oheň na střeše a už jsme byli v sobě,“ vyloží mi průběh jejich hádky s takovým zapálením a rozčílením, že se musím držet, abych se nerozesmál. Je nádherné vidět ho jak si na Xariho stěžuje a přitom mu v očích hoří neskonalá láska k němu. Ještě chvíli o tom diskutujeme, ale pak se do mě dá neskutečná zima, a proto se rozhodnu jít na kutě. Musím taky něco naspat, abych byl přes den použitelnej. Ráno mě jako obvykle musí Kiriaki tahat z postele.

„Bože já bych spal,“ zabručím, když se táhnu na snídani jako slimák, kterému zatuhnul sliz.

„Kdybys pořád neponocoval, nechtělo by se ti spát teď,“ zpeskuje mě moje zlatíčko. Vím, že to nemyslí zle, sám moc dobře ví, že mám dost starostí a s těmi se špatně usíná. Jen se na něj omluvně usměju a v jídelně se usadíme na svá místa. Neodpustím si zkoumavý pohled na Seriena, který si toho všimne a varovně se zamračí. Ví, že se pídím po detailech, které zatajil a očividně se mu to ani v nejmenším nelíbí. Od chvíle co se vrátil ze Sironu mi přijde, že se změnil. Vlastně nezměnil, je opět takový, jaký kdysi býval než poznal Naramiena. Znovu z něj čiší temná démonická aura. Má to i v očích, moc schopnou ničit. Je to jako kdyby v sobě cosi probudil, něco co celou tu dobu ukrýval. Nechám toho nesmyslného uvažování a pustím se do lahodné snídaně. I přes napětí posledních dní se jídelnou rozléhá živá konverzace. Když všichni dojí rozprchnou se všude možně po domě a i Kiriaki si někam odběhne. Já se rozhodnu, že si udělám kafe. V klidu si kafe připravuju, abych se kompletně probral, když se začne celý dům třást. Sklo se tříští ať už o sebe nebo o zem, na kterou dopadá a o chvilku později do domu narazí něco ohromného a mě zasypou trosky. Zaslechnu ještě několik výkřiků z ostatních částí domu. Zdá se, že se řítí postupně a u mě to očividně začalo. Naštěstí jsem si uchránil vědomí a rychle se hrabu z trosek, abych se podíval po ostatních a také po nepříteli.

„Azraeli, jsi v pořádku?“ zaslechnu Kiriakiho vyděšený hlas a pak spatřím jak se ke mně spolu s Mirou a Layem snaží dostat.

„Nic mi není. Co vy a kde jsou ostatní?“ vydechnu a snažím se zorientovat.

„Ti jsou támhle. Serien jim pomáhá z trosek,“ odpoví Lay a společně se vydáme za nimi. Když tam dorazíme, šokovaně pohlédnu na část domu, která je úplně nepoškozená. K tomu všemu je to Yamiho pokoj.

„Má vztyčenou ochrannou bariéru,“ pronese Gabriel, když zachytí můj pohled. Tím se to vysvětluje, ale ještě že tak. Je ve stavu, kdy se nemůže bránit.

„Kde je Clarisa s Fóxou?“ vyhrkne zděšeně Mira a zběsile se rozhlíží kolem sebe.

„O ně si starost dělat nemusíte. Jsou v bezpečí,“ ozve se nad námi mě a několika dalším známí hlas.

„Kde jsou? Okamžitě to vyklop ty hajzle!“ rozkřičí se Mira nepříčetně. Ještě nikdy jsem jí neviděl tak rozzuřenou, ale to se také nikdy nebála o své děti, jako právě teď.

„Jak jsem řekl, jsou v bezpečí. Spíš by ses měla starat o sebe, pronese s ledovým klidem a ve mně zatrne.

„Mira!!“ zaslechnu Seriena a ve stejnou chvíli se kolem Miry objeví dvě ohnivé obruče, které jí okamžitě začnou obepínat. Jednu má kolem krku a tu druhou přímo kolem břicha. Rychle vyrazíme na pomoc, ale v tom nám zabrání další plameny, které jí obhánějí kolem dokola.

(Serien)

Když vidím, jak Mira trpí příšernými bolestmi, na nic nečekám a půjčím si moc od Tsuchi. Pravou ruku proměním ve šlahoun a zaútočím na Mamona. Ten je až moc zabraný do mučení, že si mě nevšimne a tak ho jsem schopen uvěznit ve svém sevření. Vrhne po mě vražedný pohled, ale vzápětí zahlédnu děs, když mu dojde o, co se snažím. Levou rukou vsadím do šlahounu kouzlo paralyzující nepřítelovo tělo a pošlu ho na něj. Jenže se k němu kouzlo nedostane, protože je šlahoun obehnán plameny a já se musí stáhnout. Stejně zranění neuniknu. Mám silné popáleniny. Ruku proměním zpět a Tsuchi se zjeví po mém boku. Tentokrát má i lidské nohy a dokonce i vlasy jsou normální.

„Já věděla, že jsi na jeho straně. Ukaž se Kasai!“ vykřikne Tsuchi rozzlobeně a vedle Mamona se ukáže naprosto identická žena jako Tsuchi jen s rozdílem barvy. Kasai je Bohyně ohně a tudíž je rudá jako její plameny a také oblečení má odlišné. Upnutý vyzývavý korzet s ornamenty a krátká nabíraná sukně. Upřímně nechápu, proč se oblékají tak střídmě a vyzývavě. Čtyři sestry představující čtyři živly. Když jsem byl malý, tak jsem se setkal se všemi, ale nyní udržuji kontakt jen s Tsuchi.

„Ale, ale nevztekej se sestřičko. A nemrač se, budeš mít vrásky,“ vysmívá se jí a majetnicky se pověsí Mamonovi za paži. Ten nad tím jen pozvedne obočí ale jinak to nekomentuje. Pak se na chvíli zamyslí a hned na to se za ním otevře průchod do světla a z něj vyjde Aoi a spolu s ním několik tvorů, kteří okamžitě zaútočí na ostatní. Dokonce se objeví i Kiku. Ten se nerozmýšlí a s Kasai zaútočí na mě a Tsuchi. Aoi se postaví Azraelovi, kterému v očích hoří nenávist. Jsme v hrozné situaci. Mamon tu přímo před námi mučí Miru a navíc, se co chvíli dívá po pokoji, ve kterém leží Yami. Všichni jsme napadáni nepřáteli, kteří stále přibývají a já se marně snažím přijít na to jak zachránit Miru. Z mého přemýšlení mě vytrhne Mirin bolestný výkřik a já zjistím, že Mamon přitvrdil. Uvěznil jí v bariéře, která jí odsává kyslík. Jakoby nestačilo, že jí škrtí. Chce jí zabít rychleji. Bohužel mě má nepozornost k nepříteli stojí hlubokou ránu na rameni a mé sevření meče značně povolí. Ještě stihnu zachytit Laye, který se prodral k Miře, ale bariéra ho okamžitě odhodí a uštědří vyražení dechu. V tom mu pomůže Kay, který mu pomůže dech popadnout. Sakra vůbec netuším, co mám dělat. Kdyby tu jen byl Shiroya. Ve chvíli kdy si na něj vzpomenu, mnou projede pocit smrti a já se opět podívám na Miru, která se už bezvládně vznáší v bariéře.

„Mira! Mira sakra vzbuď se. Nemůžeš to teď zdát,“ rozkřikne se Lay s beznadějí v očích i hlase. To všechny vyvede z míry a nepřátelé toho využijí. Jenže ne na dlouho protože se najednou Mirino tělo rozzáří a já jasně vidím, jak nějaká záhadná síla roztahuje ohnivé obruče. Nikdo netuší co se děje a to ani Mamon, který na to zírá neschopen cokoliv udělat. Jenže se rychle vzpamatuje a na Miru znovu zaútočí. Tentokrát je to proud husté energie, ale ta se ke svému cíli nedostane, protože je Mira náhle uvězněna v kleci nasycené černou aurou. Nejen že klec odrazí Mamonův útok, ale zničí i bariéru a obruče a tu neznámou sílu zatlačí zpět do Mirina těla, která hned na to začne trhaně dýchat.

„Co se to sakra děje?“ křikne na Mamona Aoi a já si pokládám tu samou otázku.