Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak dlouho vydržíme?

8. 3. 2015

(Serien)

S neskutečnou hrůzou se probudím do hluboké noci a hned jak se trochu zklidním, zjišťuji, zda jsem někoho nevzbudil. Nechci, aby věděli o mých nočních můrách, které mě provází od chvíle, co mi Mamon unesl dcery. Zbytečně si budou dělat starosti. Naramien spí jako zabitý a v náruči si syslí celou peřinu. Ne že by mi to v tuhle chvíli vadilo, vzhledem k tomu jak jsem propocený. Oproti tomu Shiroya tu není vůbec a v koupelně se taky nesvítí. Kde může být takhle pozdě v noci? Pohledem zavadím o hodiny, které ukazují pár minut po půl třetí. Rozhodnu se ho najít a cestou ke dveřím na sebe natáhnu župan. Je už sice duben, ale noci stále zůstávají chladné. Na mysl mi přijde pár míst, kde by mohl být a začnu je obcházet. Nikde není a jako poslední možnost zvolím střechu. Bingo! Jen co vejdu, postřehnu dvě postavy. Shiroyu sedícího na kamenném výběžku a Yamiho stojícího mu po boku. Oba jsou ke mně zády a nepřijde mi, že mě zaregistrovali, proto se otočím k odchodu. Stačí mi vědomí, kde je a že je v pořádku. Už chci zalézt zpět do domu, když mě zastaví tichý jemný hlas Shiroyi.

„Proč nespíš?“ optá se a zjistím, že na mě oba upírají svůj zrak.

„Něco mě vzbudilo a zjistil, že nejsi v pokoji, tak jsem se šel podívat,“ odpovím a o noční můře pomlčím. Shiroye se v očích mihne obava, nebo snad starostlivost. Nedokážu to přesně určit, nato se tam neudržela dostatečně dlouho.

„Tak pojďme zpátky. Pokud se Naramien vzbudí, bude jančit, kde jsme,“ usměje se a nechá Yamiho napospas temné noci. Vrátíme se do pokoje a najdeme Nariho rozvalovat se po celé posteli a peřinu schmoustanou na zemi.

„Nechápu, jak se na tu postel můžeme všichni vejít, když se tak neskutečně roztahuje,“ zakroutí s lehkým úsměvem hlavou a peřinu přes něj přehodí, aby mu nebyla zima. Sám se vydá do koupelny, kam ho následuju a navrhnu společnou vanu. Takovou nabídku neodmítne a začne ji napouštět. Vlezeme si do horké lázně, která pouští ohromné množství páry, ale tentokrát se já ocitám v objetí a je mi dopřán luxus opřít se o Shiroyi pevné a přesto měkoučké tělo. Chvíli si užíváme teplo prostupující nám kůží a pak mi je nabídnuta masáž. Tu rozhodně neodmítnu a skoro vrním blahem, když mi krouživými pohyby masíruje ztuhlá ramena a záda. Když je hotov, silně mě obejme a zasype mi rameno polibky. Přijde mi jeho chování trochu podivné, ale rozhodně nechci tuhle chvilku zničit, tak se neptám. Když začne voda chladnout, umyjeme se a vylezeme. Nerad bych se nastydnul. Není nic horšího, než když chlap chytí rýmu. V tichosti se vrátíme do pokoje a zjistíme, že se Nari trochu uskromnil a tak nemáme problém si lehnout. Jako vždy spím uprostřed a jakmile ten medvěd zaznamená mou přítomnost, vtěsná se mi do náruče. Zachytím Shiroyi pobavený úsměv a pak usnu, jako když mě do vody hodí.

 

(Shiroya)

Jen co se Serien dotkne hlavou polštáře, je tuhý a já si smutně povzdechnu. Zase měl noční můru a opět v nich figurovaly jeho milované dcery, které čelí krutému mučení a nakonec smrti. Hrozně rád bych ho toho strachu zbavil, ale popravdě netuším jak. Jedinou možností by bylo dočasné zablokování vzpomínek, ale jsem si jistý, že by to akorát vyvolalo chaos jinde. Hlavně on sám by mi to pak nikdy neodpustil. Gabrielovi jsem sice udělal něco podobného, ale tam šlo o vzpomínky na partnera ne na vlastní děti. Sám bych nedokázal žít s pocitem, že jsem byť dočasně ale přeci zapomněl na Seijiho. Ovšem na Leiko zapomenout chci a hlavně proto nemůžu. Mám hlavu plnou myšlenek a kvůli tomu nemůžu spát. Vstanu z postele a nechám ty dva se v klidu vyspat. Vím, že se Serienovi už nezdá žádná noční můra a Naramien na to podle uvolněné tváře taky nevypadá. Sám si sednu do okenního výklenku jak mi je zvykem a sleduju okolí zalité nepropustnou tmou. S blížící se šestou hodinou zalezu do koupelny a dám se po další probdělé noci dohromady. Zatím se na mě únava tolik nepodepisuje, ale pokud s tím něco neudělám, brzy si toho někdo všimne. Zatím o mém problému ví jen Yami a doufám, že to tak i zůstane. Serien se vzbudí jen malou chvíli potom, co se usadím již oblečený do křesla a Naramiena o něco později musíme budit, abychom stihli snídani včas.

„Proč máme snídaně tak brzy? Na sedmou je to vražedné,“ fňuká, když vcházíme do jídelny, kde už chybí jen Azrael s Kikiakim, avšak ti nám jsou v patách.

„Navrhuju zřídit snídaně až po osmé,“ zabručí Azrael ještě v polospánku a zřítí se na židli. Nejsou ti dva náhodou sourozenci? Ale po kom to mají, je mi záhadou. Nikdo z jejich rodičů netrpí problémy ohledně brzkého vstávání.

„Jen ty a Naramien s tím máte věčně problém. Zbytku to tak vyhovuje, tak se přizpůsobte,“ sejme ho podrážděně Kiriaki. Přijde mi, že až moc, vzhledem k tomu, že je tohle na denním pořádku. Nejsem jediný, komu se to zdá nepřiměřené, a proto se ti dva stávají středem pozornosti. Mám silnou chuť se mu podívat do hlavy, ale zároveň si to zakazuju. Sice se tomu z nějakého důvodu občas neubráním, ale snažím se ctít jejich soukromí. Azrael ho jen propálí pohledem, ale poznámku nekomentuje. Snídaně proběhne za občasné a nezávazné konverzace a já vím, že všichni přemýšlejí nad tím, co si ti dva udělali. Už dlouho mezi sebou neměli takovou atmosféru jako teď. Jen co Kiriaki dojí, vezme čáru a to samé udělá i Azrael, ovšem předpokládám, že šli každý jinam. Já si to namířím do kapličky, kde se mi doufám dostane trocha klidu a já si utřídím myšlenky. Bohužel mi není přáno, protože tam narazím na Azraela. Zaskočí mě, když ho uvidím se modlit. To asi bude závažný problém, když se i modlí.

„Měl jsem si na Zemi pořídit foťák,“ pronesu a tím na sebe upozorním.

„Opravdu vtipné,“ vrátí mi to nabručeně a sedne si do lavice.

„To víš, není zvykem vidět vás takhle na nože. Kiriaki je dost napružený,“ připomenu mu jejich chování u snídaně.

„Jediný kdo tu má právo být naštvaný, jsem já. V jednom kuse někoho kritizuje a já to jeho věčné remcání už nemohl poslouchat. Jen jsem řekl, co si myslím,“ prohlásí a cítím, jak se do něj znovu dává vztek, jen si na to vzpomene. Radši se neptám na detaily, jen bych ho tím kompletně rozpálil a ještě se nakonec mohl pohádat i se mnou. Netrvá dlouho a zvedne se s tím, že si jde provětrat hlavu ven. Uznám to za vhodné, neboť on to opravdu potřebuje jako sůl.

„Kiriaki občas dokáže být jako osina v zadku, co?“ vyruší mě z nově nastalého klidu Tsuchi. Udiví mě, že se po domě pohybuje sama. Většinou zůstává v zemi, a když už vyleze napovrch tak jedině po boku Seriena, ale toho tu teď nevidím.

„To jo, ale rozhodně není tak hrozný, jako býval v pubertě. Serien si s ním užil pár těžkých hádek,“ přitakám a vzpomenu si na pár Serienových vzpomínek z jejich dětství. Tsuchi už tenkrát byla s ním spojená, takže ty hádky prožívala s ním.

„S tím nemůžu nesouhlasit. Ale udivuje mě, že to s ním Azrael až doteď vydržel bez konfliktu. Musí mít velkou trpělivost,“ uzná jeho nervy a určitě mu je tiše závidí. To já ovšem taky.

„Ty jsi za mnou ale určitě nepřišla, abys vychvalovala Azraela. O co jde?“ udeřím na ní. Její doteď uvolněná tvář se stáhne a pohlédne na mě s vážnýma očima.

„Neskutečně se vyznáš v lidech a to jim ani nemusí číst myšlenky. Jde o Mamona. Absolutně nechápu, co provádí,“ začne a to mě postaví na nohy.

„Co tím myslíš?“ vydechnu v obavě, že se stalo něco hrozného.

„Svým způsobem nic, ale asi před dvěma týdny jsem náhle ucítila Clarisinu moc, kterou doteď Mamon blokoval. Je to divné. Dokonce jsem dokázala dohledat i Fóxu,“ svěří se mi se svým trápením.

„On jim uvolnil moc? To přeci nedává smysl, takhle se můžou pokusit o útěk a věřím, že v jejich případě by mohl být zdařilý,“ řeknu překvapeně. To mu úplně přeskočilo? Ne že bych z toho vlastně neměl radost, ale co když je to jen začátek nějaké katastrofy?

„Právě nedává to smysl. Můžu Clarisu kontaktovat, ale nejdřív jsem to chtěla probrat s tebou,“ seznámí mě s jejím nápadem. To by mohlo pomoc. Clarisa nám bude moci říct co se děje na druhé straně zdi.

„To určitě udělej, zjisti od ní co se tam děje a jak jsou na tom. Nemyslím si, že by jim Mamon záměrně ublížil, ale jistotu nikdy mít nemůžu. A Serienovi o tom zatím nic neříkej, zbytečně by nad tím přemýšlel. Stačí, co se mu honí hlavou teď, nechci přilévat olej do ohně,“ požádám jí o laskavost a pak osamotním. Konečně trocha klidu. Avšak potom co mi Tsuchi právě řekla, pochybuju, že své myšlenky dokážu ukočírovat natolik, abych byl schopný usnout. Rozhodně mě čeká nejméně jedna probdělá noc. Hlavní prioritou ale teď je aby klidně spal Serien a to jestli jsou holky v pořádku. Nemám z toho vůbec dobrý pocit a navíc nevím, jak to půjde dál tady. Zatím vypěnil jen Kiriaki, který tím s sebou vzal i Azraela, ale nemůžu čekat, že jimi to skončí. Ačkoliv to nevypadá, všichni mají nervy na pochodu a je jen otázkou času, než vyletí někdo další. Rozhodnu se vrátit do pokoje, kde najdu i svá zlatíčka. Sedí naproti sobě na posteli a hrají dámu. Chvíli je jen tak pozoruji ode dveří a s úsměvem je pozoruji. Jsou do té hry tak zabraní, že si mě ani nevšimnout a já se toho rozhodnu využít. Nepozorovaně se vkradu za Seriena a v pravý okamžik se mu přilepím na záda a přehodím mu ruce kolem krku.

„Tuhle hru máš prohranou Nari,“ řeknu a oba svým počínáním vyděsím.

„Bože Shiroya, neděj nás tak. Málem jsem z tebe měl infarkt!“ pokárá mě Serien ale vzápětí se natočí tak aby mi mohl věnovat polibek.

„To je trest za to, že si ani nevšimnete, když přijdu,“ nafouknu se hraně a to už dostane Nari finální tah, který ho prohlásí za poraženého.

„Tak od nás nemáš mizet, navíc jsem teď kvůli tobě prohrál,“ založí si ruce na prsou a obviní mě z toho, že jsem mu zkazil hru. Se smíchem se rozvalím po volném kusu postele a sleduju, jak nafukuje tváře.

„Prohrál jsi, protože je Serien prostě lepší. Smiř se s tím lásko,“ provokuju ho a to mi je náležitě oplaceno. Ani nemrknu a už na mě obkročmo sedí a vítězně se šklebí.

„Tak se předveď ty,“ vyzve mě. Já si to pochopitelně přeberu po svém a už se k němu natahuju pro polibek.

„Věř, že dámu zvládám perfektně, ale radši se specializuju v jiné oblasti,“ přisaju se mu na rty a rukou mu zajedu pod kalhoty, kde pevně stisknu jeho svůdný zadeček. Odpovědí mi je přidušený sten a to už přiláká do hry i Seriena, který nás doteď sledoval. Vybere si velmi strategickou polohy, kdy se mi vklíní mezi nohy a má tak přístup k nám oběma.

„Jako vítěz si rozhodně zasloužím náležitou odměnu,“ pronese zhrublým hlasem, který nám dává jasně najevo, jak po nás touží. Netrvá dlouho a jsme všichni nazí a všemožně se o sebe třeme a zahrnujeme se polibky a doteky. Serien se ujme naší přípravy a když do nás vnikne svými hbitými prsty, donutí to Nariho si na mě lehnout a vystavit se mu se vší parádou. Toho využiju i já a přivlastním si jeho napuchlé rty. Po chvíli mi Serien dá znamení, že je svou prací hotov a konečně začne ta pravá sranda. Trochu se nadzvednu, aby měl ke mně lepší přístup, a následně ho pocítím v sobě. Ten pocit plnosti je nezapomenutelný a než se začne pohybovat, pomůže Narimu nasednout na mě. Myslím, že jsem dnešním výhercem, protože mi je dopřáno dvojího potěšení. Jakmile jsme vzájemně propojeni, začneme se pohybovat a já zjistím, že mám díky té neskutečné rozkoši v hlavě úplně vymeteno. Snažím se natlačit se co nejvíc na Seriena a proto se vzepřu, chytnu se ho za rameno a silou se vyhoupnu do sedu. Tím se dostanu nad něj a můžu si ho do sebe vnořit víc. Navíc tím Nariho přimáčknu mezi naše těla a jeho penis se mi teď hrubě tře o břicho. Díky tomuto pohybu zintenzivním naše hrátky a mám takové tušení, že naše výkřiky slasti nezůstávají pouze uvnitř těchto zdí. S blížícím se vrcholem všichni zrychlíme naše pohyby a dostaneme se tak kraj slasti doprovázeným úžasným orgasmem. V ten okamžik se přestaneme hýbat a já se zaposlouchám do rychlého bušení srdcí a dechu. Je to jako rajská hudba a mě to ukolíbá ke spánku.

(Naramien)

Snažím se zkrotit svůj dech a silně bušící srdce když si uvědomím, že Shiroya spí. Opravdu zvláštní příležitost ke spánku.

„Konečně usnul,“ pronesu a opatrně se s ním položím na postel. Oba se od něj odsuneme a já doběhnu do koupelny pro lavórek s vodou a žínku.

„Ty jsi věděl, že v noci nespí?“ uvědomí si Serien, když mi ho pomáhá umýt.

„Je sice pravda, že dokážu spát jako medvěd, ale poznám, když někdo není v posteli. Každou noc se s tím pocitem budím a vždycky je pryč. Někdy jenom vysedává v okně, ale stává se, že není vůbec v pokoji. Jako třeba dneska v noci. Vím i o tvých nočních můrách,“ vysvětlím mu, a když jsme s mytím hotoví, natáhneme mu kalhoty a přikryjeme. Doufám, že bude spát dlouho. Mou poznámku o jeho problému nekomentuje a dělá, jako že nic neslyšel. Vystřídáme se ve sprše a pak opustíme pokoj, abychom ho zbytečně nebudili naší přítomností. Projdeme domem a zjistíme, že tu nikdo není. Seriena napadne zajít na zahradu a bingo. Dneska je opravdu hezky a slunce žhne, jak jen nejvíc v polovině dubna dokáže. Dobrá příležitost na to se vyvětrat. I když tu nepanuje úplně ideální atmosféra. Kiriaki bratra okázale ignoruje a ten ho na oplátku propaluje vražedným pohledem. Nikdo z nás netuší co je příčinou jejich vzájemné nevraživosti a hlavně je to poprvé co se tohle děje.

„Kde jste nechali Shiroyu?“ objeví se u nás Yami, který má na zádech přilepenou Arami jako batoh. Opravdu zvláštní dvojka. Sám jsem si na něj docela zvyknul a dopomohla mi k tomu hlavně tahle mladá slečna, která mi vyprávěla, jak se o ni v temnotě staral. Sice nedokážu zapomenout, co mi provedl, ale upřímně jsem si to zasloužil a navíc mi na druhou stranu zachránil život. Hlavně od Shiroyi pochytil cit pro rodinu, za kterou je ochoten položit život.

„Spí,“ oznámím mu a jasně mu naznačím, že o jeho probdělých nocích vím.

„To je dobře,“ vydechne úlevně a upraví si Arami na zádech. Společně si sedneme k ostatním a užíváme si slunce. Příjemně se bavíme a i oběd uskutečníme venku. Byla by škoda zavírat se uvnitř. Odpoledne si mě odchytí Kira, abych s ním trénoval. Je to už doba co jsme naposledy trénovali. Nejprve mi ukáže své pokroky a pak mu ukážu nové věci, kterých by ve svém věku měl být schopen.

„Jak poznám, že je moje aura vyspělá?“ zeptá se a já se na něj s údivem podívám. Pak si ale vzpomenu na naše první tréninky. Tenkrát po mě chtěl naučit tlakové vlny. Je pravda, že je již ve věku, kdy by mu mohla vyspět. Sjedu ho zkoumavým pohledem a usoudím, že k tomu opravdu nemá daleko.

„Nevím jak to vysvětlit, ale jsem si jistý, že až se tak stane, poznáš to. Pokud by sis nebyl jistý, kdokoli je dokáže vidět, ti řekne, jak na tom jsi,“ odpovím mu a mrzí mě, že mu nedokážu dát jasnější odpověď. Já si na to vzpomínám jen matně, ale i přesto vím, že se aura projevila velmi jasně.

„Doufám, že to bude brzy. Určitě je toho hodně co se pak budu schopen naučit,“ motivuje se a mě to nutí k úsměvu. Vyzařuje z něj tak bojovný duch, že by mu ho mohl leckdo závidět. Z mého zamyšlení mě vytrhne silný vítr. Otočím se směrem, ze kterého přichází a spadne mi brada. O kus dál stojí Arami a právě vytváří ohromné tornádo. To směřuje na Yamiho, který to ohromné větrné monstrum drží na uzdě jen zdviženou dlaní.

„Nemůžeš na chvíli předstírat, že se musíš aspoň trochu snažit, abys mé útoky zdolal? Takhle si připadám naprosto neužitečná,“ čílí se Arami a její vztek se projevuje v síle větru. Všichni ty dva pozorujeme s ústy do kořán. Je sice pravda že proti Yamimu nemá nejmenší šanci ale i tak je její síla neskutečná. Vždyť jí je teprve jedenáct. Nechci ani pomyslet jaká bude její síla v patnácti.

„Kdyby tak učinil, zapříčinilo by to tvé přecenění vlastní moci. Proti pravému nepříteli by se ti to vymstilo. Můžu tě ale uklidnit, že úplně lhostejně se nebrání,“ ozve se od cesty Shiroya, kterému na tváři hraje nádherný úsměv. Je na něm poznat i ten spánek.

„Jak to myslíš? Vždyť je úplně uvolněný,“ přidá se do konverzace Serien, kterému se to nechce věřit a není jediný.

„To ano, ale všimněte si, že ji a její útoky bedlivě sleduje. Navíc se tornádo nedotýká přímo jeho dlaně, nýbrž ochranné bariéry, kterou si vytváří. Neriskuje přímý kontakt, protože si je vědom síly, která před ním stojí. Kdyby byla opravdu slabá, nenamáhal by se s bariérou a znuděně sledoval okolí,“ vysvětluje Shiroya a Yami se šklebí ve znamení, že je to pravda. Tohle pochopitelně nejvíc potěší Arami, která znenadání tornádo rozpustí a skočí Yamimu do náruče. Teď když nad tím přemýšlím, nikdy jsem neviděl zbytek Serienových dětí při boji. Xari většinou bojuje mečem a magii nepoužívá a Ziki se jako prckové neúčastní. Když vezmu v úvahu Kiru a Arami tak je možná i dobře, že jsem zbylé čtyři neviděl v plné síle. Ještě bych z toho mohl mít komplexy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Trápení

Yui-chan,9. 3. 2015 20:55

Zajímalo by mě, co všechno chudáka Shiroyu trápí. Asi nejen děvčata a nespící Serien...a copak přelétlo přes nos Kiriakimu? Doufám že je nehodláš příliš rozhádat. Znáš se :-D umíš to tak dobře, že máš pak problém je usmířit. Doufám, že se věci dají brzy do pohybu, aby tím nečiným posedáváním všichni nepřišli o rozum. A docela se mi líbí přestava Shiroyi jako starostlivého otce :3. Doufám, že se brzy dočkám dalšího tvého úžasného dílu :-*

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA