Kowai Yume

 (Azrael)

Ráno se probudím, s pocitem, že je něco špatně. Podívám se vedle sebe a Kiriaki nikde. Zvednu se a vlezu do koupelny. Tam taky není, podívám se do zrcadla a zjistím, kde je problém. Mé oči i vlasy mají jinou barvu než normálně. Už nevypadám jako starší a mohutnější kopie Nariho, teď vypadám jako někdo jiný. Vlasy mám tmavě hnědé a oči tmavě fialové. Vyletím z pokoje rychlostí blesku a vtrhnu ke Gabrielovi.

 „Co se to se mnou sakra stalo?“ štěknu na skoro nahého Gabriela.

„Příště zaklepej, než k někomu vtrhneš. Takhle vypadáš, protože už nejsi anděl,“ odpoví mi klidně a začne se oblékat.

„Cože? Jak to, že už nejsem anděl?“ vyhrknu nechápavě.

„Naramien z tebe udělal člověka, dočasně,“ odpoví klidně a prohlédne si mě.

„Jak? A co myslíš tím dočasně?“ jsem takový magor nebo ho ze mě jen dělá?

„Dokud bude Serien a Kiriaki v očistci, tak člověkem zůstaneš, jednoduché,“ řekne stále klidně a ve mě vře krev. Pak mi dojdou jeho slova.

„Oni jsou v očistci? Jak se tam sakra dostali?“ štěknu rozzuřeně a chytnu Gabriela za již oblečenou košili.

„Naramien je tam odvedl,“ odpoví a máchnutím ruky mě odhodí na vedlejší zeď. Sesunu se po zdi na zem a nechápavě se na Gabriela podívám. To by přece Nari neudělal. Seriena miluje a Kiriaki je jeho nejlepší kamarád.

„Proč?“ dostanu ze sebe a Gabriel si ke mně dřepne.

„Je to součást jeho plánu, neublíží jim, věř mu,“ řekne a odejde z pokoje. Zničeně se zvednu a jdu k sobě. Zamířím znovu do koupelny a dám si sprchu. Poté se obléknu a učešu si své nové vlasy. Stáhnu si je do vysokého culíku a seběhnu dolů do jídelny. Všichni přítomní se na mě podívají a z jejich pohledů vyčtu, že ví co se tu děje. Sednu si na své místo a služebná mi přinese snídani. Po celou dobu je zde ticho jako na hřbitově což mě přivádí k šílenství.

„Může to kouzlo někdo zrušit?“ optám se naštvaně Gabriela a tím na sebe strhnu veškerou pozornost.

„Ano, může,“ odpoví stručně a dál se věnuje jídlu.

„Kdo?“ štěknu a praštím do stolu, až všechno nadskočí včetně rodiny.

„Tvá matka neboli Kira, ale ten je stále v bezvědomí,“ odpoví stále klidně. Zničeně si povzdechnu a s omluvou, že už nemám hlad, se vydám do Kirova pokoje. Kira leží na posteli a trochu ztěžka oddychuje. Sednu si k němu a vybavím si, jak jsem skrz něj mluvil s matkou.

„Doufám, že se brzy vzbudíš a pomůžeš mi zachránit tvého otce a strýčka,“ řeknu tiše a odejdu.

„Nepomůžu, nechci,“ řekne Kira, když už ho nemohu slyšet a otevře oči.

**************

(Naramien)

Ráno neodolám a jdu se podívat na Azraela. Jsem zvědavý, jak bude reagovat na svůj nový vzhled. Samozřejmě vyšiluje a lítá po baráku, na chvíli vlítne ke Gabrielovi a dožaduje se vysvětlení. Z něj pochopitelně nic nedostane a uraženě se jde do svého pokoje upravit. Pak zajde na snídani, kde znovu vyjede na Gabriela a nakonec se jde podívat na Kiru. Toho nabádá k tomu, aby se vzbudil a pomohl mu a pak odejde. Když už je pryč tak Kira řekne, že mu nepomůže a otevře oči. Dívám se na něj a přemýšlím, proč mu nechce pomoc.

„Naramiene,“ řekne a podívá se na mě.

„Jak to, že mě vidíš?“ optám se nechápavě. Kira jen pokrčí rameny a posadí se. Posadím se vedle něj a povzdechnu si.

„Věřím ti a tvá matka taky, nezklam nás,“řekne a usměje se na mě. Úsměv mu oplatím a zmizím. Vrátím se do očistce a hned se ke mně přiřítí můj kamarád Aoi. Oznámí mi, že se mí zajatci vzbudili. Okamžitě zamířím do prostoru, kde jsou vězněni a jakmile mě spatří, oba ztuhnou a dívají se na mě s otazníky v očích. Aoi mě popadne kolem pasu a položí si hlavu na mé rameno.

„Tak co s nimi chceš dělat?“ optá se mě.

„Zatím nevím, nejdřív musím vymyslet jak se zbavit otce, je nechám na potom,“ odpovím mu, vytrhnu se mu z obětí a odejdu. Nemůžu se jim dívat do očí, ve kterých vidím zlobu. Vrátím se do otcova paláce následován Aoiem a hned u dveří mi komorný oznámí, že si mě žádá otec. Bez řečí se ihned dostavím do otcovy pracovny, kde mě otec přivítá obětím a milým úsměvem, ze kterého se mi dělá šoufl.

„Synu jak se ti daří? Jak si vedeš se svými vězni?“ optá se mile.

„Jde to, zatím přemýšlím co s nimi,“ odpovím nezaujatě a chystám se k odchodu.

„Naramiene počkej. Jak se daří Azraelovi?“ optá se smutně.

„Teď asi moc dobře ne. Ztratil svou lásku a navíc je teď obyčejným člověkem,“ odpovím opovržlivě.

„Jak se stal člověkem?“ vyhrkne.

„Proměnil jsem ho v něj. Vzal jsem mu jeho andělskou podstatu, aby se sem nemohl dostat. Stejnou moc měla i matka, že?“ optám se a podívám se mu tvrdě do očí.

„Ano, měla. Vidím, že jsem tě podcenil Naramiene,“ usměje se a pokynem ruky mi dovolí konečně odejít. Vletím do své koupelny v pokoji a vyzvracím se do záchodu. Je mi z něj tak zle, že se divím, že jsem se mu nepoblil do xichtu. Vypláchnu si pusu ústní vodou a svalím se na postel. Jestli tohle přežiju ve zdraví, tak si budu gratulovat, doufám, že máš pravdu Gabrieli, a vše zvládnu, protože jestli ne, tak je to vše v háji.

************

(Serien)

Když se proberu z podivného transu, zjistím, že jsem zavřený v cele. Vedle sebe postřehnu pohyb a střetnu se s Kiriakovým ustrašeným pohledem.

„Kde to jsme?“ optá se.

„Nevím,“ řeknu a v zápětí se u nás objeví anděl, kterýmu se na tváři objeví podivný úsměv a než stačím spustit, ať nás pustí, zmizí. Chvíli na to se vrátí, ale s ním i Naramien. Ten druhý ho zezadu obejme kolem pasu a zeptá se ho, co s námi chce dělat. Já i Kiriaki nejsme schopni slova tak ho jenom sledujeme. Dozvíme se, že něco plánuje s jeho otcem Michaelem a nás si nechá na potom. Čekal jsem všechno, ale to, že nás odvede sem, zradí nás, jsem nečekal a nemůžu tomu uvěřit. Naramien aniž by nám něco řekl, odejde a ten druhý anděl ho s úsměvem následuje.

„Tohle plánoval? Zradit nás a vydat na smrt?“ štěkne bratr a z očí se mu začnou koulet slzy. Neodpovím mu, jen ho obejmu a nechám ho se vyplakat mi do ramene. Kiriaki objetí uvítá a přimáčkne se ke mně ještě víc. Po půl hodině je relativně uklidněný ale vzápětí se znovu rozbrečí, protože opět spatří Naramiena.

„Proč jsi to udělal?“ štěknu na něj nenávistně. Naramienovi se v očích blýskne smutek, ale kamennou tvář neodhodí.

„Hra začala a já ji plánuju vyhrát,“ řekne ledově.

„Jak to myslíš?“ křiknu na něj.

„Vítězství přináší své oběti. Na konci téhle hry mě budeš sice nenávidět, ale já splním slib, který jsem dal své matce a to, že jí pomstím,“ odpoví mi v další hádance.

„Azrael nás tu nenechá, zachrání nás a tebe potrestá,“ zavrčí Kiriaki a Naramienovi se na tváři objeví úšklebek.

„Nezachrání, protože jako člověk se sem dostane jedině jako mrtvola,“ ušklíbne se a mi vykulíme oči.

„Jak člověk?“ vyštěkne rozzuřeně Kiriaki.

„Jednoduše, mám moc bytostem sebrat jejich rasové podstaty a udělat z nich někoho jiného,“ odpoví a odejde, protože se začíná stmívat. Kiriaki se na mě podívá s prosbou v očích, ale já si jen povzdechnu, že nevím, co udělat pro to, abychom se odsud dostali. Nechápu, jak to mohl udělat. Myslel jsem, že mě miluje, ale jak vidím, tak to jen hrál, aby mě sem mohl později dostat, ale proč mu v tom otec nezabránil, ten věděl, co plánuje a nechal ho a nám všem vtloukal do hlavy, abychom mu věřili. Nejvíc mě ale zajímá co je zač ten anděl co je mu pořád za zadkem a který si dovoluje ho objímat. Že by jeho milenec, který ho obšťastňuje, když je tady? Jestli je to tak, tak si toho andělíčka naporcuju k obědu a jeho maso zapiju jeho vlastní krví.