Kowai Yume

 „Arami, nechceš se už vrátit sem? Přeci jenom není v temnotě moc bezpečno. Byl bych nerad, kdyby se ti tam něco stalo,“ozve se najednou Naramien a Arami se ode mě trochu odtáhne, aby se k němu mohla otočit. I já k němu stočím svůj pohled a hned mi je jasné, že tato konverzace opět nedopadne dobře.

„Ne já zůstanu v temnotě. A o mé bezpečí se bát nemusíte. Yami je stále se mnou takže se mi nic stát nemůže,“ prohlásí Arami bez sebemenšího zaváhání a přitom mě chytí za ruku. Nesmírně mě potěší fakt, že ke mně chová takovou důvěru a já si přísahám, že ji nikdy nezklamu.

„Právě proto se strachuju. Nelíbí se mi vědomí, že trávíš čas s někým, kdo se vyžívá v týrání a zabíjení,“ nenechá se odradit a ve mně to začne vřít, když pochopím, co má na mysli.

„Chceš tím snad říct, že bych jí ublížil?“ vyštěknu rozhořčeně a přitom se postavím z dřepu, ve kterém jsem až doteď byl.

„Jo přesně to si myslím. Vzpomeň si, co si udělal posledně,“ vpálí mi do obličeje můj poslední násilný útok na jeho osobu.

„Tenkrát to bylo něco úplně jiného! Když nebudu počítat Shiroyu tak je Arami jediná osoba na světě, která mě dokáže pochopit a nevidí ve mně jen tu zrůdu, za kterou jsem považován. A ty mi tu teď klidně řekneš, že bych jí mohl ublížit? Něco ti řeknu Naramiene. Jediný kdo dokáže ublížit svému milovanému, jsi ty. Tak mě tu nesuď, když mě ani trochu neznáš,“ rozkřičím se, až mi přeskakuje hlas a když už se nadechuji, abych mu řekl ještě něco peprného, bolestně mě bodne v zádech a v hlavě se mi rozezní Shiroyi hlas.

„To už stačí. Nechci, abys řekl něco, co by tě v budoucnu mrzelo, i když jsi toho řekl už dost,“ pronese a v jeho hlase poznám smutek. A ani se tomu nedivím, když se tu takhle nesmyslně hádáme. Shiroya hádky k smrti nenávidí a proto ho tolik zraňuje, když se hádají jeho nejbližší.

„Yami co je ti? Mluv se mnou,“ vrátí mě Azrael zpět do reality a já si uvědomím, že klečím. Asi jsem se při té bolesti musel skácet.

„Už nic,“ řeknu jen a snažím se potlačit pulzování přísahy.

„Zastavil tě, že jo?“ optá se Nikolaj. Přikývnu a bolestně zkřivím tvář při dalším bodnutí. Jen doufám, že si toho nikdo nevšiml.

„Sundej triko!“ přikáže mi Nikolaj.

„Už jsem řekl, že mi nic není,“ odmlouvám. Nechci, aby všichni viděli tu spoušť, kterou pod trikem schovávám.

„Jo jasně to jsem teď viděl. Dělej, sundej to,“ zahřmí nade mnou a mě je jasné, že jemu ten výraz neunikl. Poraženě si povzdechnu a opatrně se vyprostím z trika.

„Azraeli přines obvaz,“ vydá příkaz, ale já ho zastavím a začnu protestovat. Nechci obvaz. Už teď si dokážu představit tu bolest při stahování.

„Yami minule jsi mi to rozmluvil a já ti řekl, že pokud to opět začne krvácet, obvazu se nevyhneš. S tím jsi souhlasil, tak teď toho nech,“ zavrčí na mě a já si odevzdaně sednu do tureckého sedu a čekám, až se Azrael vrátí i s obvazem. Ten pak předá Nikolaji a začne mučení. Nikolaj se sice snaží, aby mě to bolelo co nejméně, ale i přes to se neubráním několika bolestným syknutím. Navíc mi vše ještě znepříjemňují pohledy těch, co o tomto zranění neví. Jsou to hlavně zděšené nebo nechápavé výrazy, ale je zde i úplně jiný pohled. Přející mi tohle utrpení a nepatří nikomu jinému než Naramienovi. A vlastně se tomu ani nedivím. Proč by mě taky měl litovat, když já mu způsobil muka mnohem větší.

„Doufám, že to bolí hodně,“ protne ticho Naramien a všichni se na něj nevěřícně podívají až na mě. Já mu nevěnuji ani pohled. Dokonce i Nikolaj je jeho slovy šokován a ten ví, co jsem mu provedl. Nejspíš si nemyslel, že by mohl být tak neštěstí přející a pomstychtivý.

„Jak tohle můžeš říct? Copak nevidíš, jak trpí?“ vydechne Azrael a v očích se mu odráží šokování. Takhle svého bratříčka asi nezná.

„Právě že vidím. Jen ať pozná, jakým utrpením si museli projít jeho oběti,“ prohlásí. To už se mu do očí podívám a v nich spatřím poukázání na jeho bolest.

„To snad ani nemůžeš myslet vážně,“ pokračuje Azrael, ale já ho zastavím.

„Nech ho. Vždyť má pravdu. Celý svůj dlouhý život jsem nedělal nic jiného, než ubližoval a zabíjel. Neměl jsem výčitky svědomí a užíval si to a to jen protože jsem sám bolest nikdy nepocítil. Teď jí cítím a musím si to pěkně vyžrat,“ pronesu a syknu pod dalším návalem bolesti. Když je Nikolaj hotov, postavím se, ale vzápětí se mi silně zatočí hlava a já se skácím v bezvědomí na zem.

********

Zkoprněle pozoruji, jak se z této příjemné návštěvy vyklubala hádka, která úplně změnila dřívější atmosféru. Nejvíc mě zaráží fakt, že to celé začal Nari. Ano také souhlasím, že je Yami nebezpečný, ale s Arami k sobě mají silné pouto a proto věřím, že je u něj v naprostém bezpečí. Navíc je tam i Shiroya, který by nikdy nedopustil, aby se jí něco stalo. Ve chvíli kdy se Yami skácí k zemi, Arami zděšeně vykřikne a ihned zjišťuje, co se stalo.

„Ještě není úplně v pořádku a navíc ho stále silně oslabuje přísaha. Říkal jsem mu, že se musí šetřit a nepředpokládal, že se tu vystaví takové hádce,“ povzdechne si Nikolaj a kontroluje mu životní funkce.

„Přenesu ho do pokoje pro hosty,“ řekne Azrael a opatrně ho vezme do náruče. Serien mu s ním pomůže a snaží se vyhýbat se zádům, aby mu nezpůsobili větší zranění. Nari si jen něco pro sebe zamumlá a odkráčí do svého pokoje. Mira s Layem se omluví, že jsou unavení, Nikolaj odvede Arami do jejího pokoje, aby odpočinula a pro Kiriakiho si přijde Azrael s tím, že Serien šel za Narim. Takže tu nakonec zůstanu jen já a Raven, který nad něčím přemýšlí. Jsem docela nervózní, protože si čím dál víc uvědomuji, že mi tenhle mladík není lhostejný a připomíná mi to doby, kdy jsem pokukovala po Gabrielovi.

„Nad čím dumáš?“ optám se s úsměvem.

„Ale nevím, zda zůstat tady nebo se vrátit do temnoty. Přemýšlím, že zajdu k Shiroye pro nové rozkazy,“ oplatí mi úsměv a když si všimne, že jsme tu sami, trochu zčervená. Zdá se, že je svému pánovi plně oddán. Je to dost nezvyklé aby někdo měl Shiroyu tolik v úctě, ale možná to má něco společného s Ravenovou minulostí.

„Myslím, že to je dobrý nápad. Pak dej vědět, jak to dopadlo. Budu čekat,“ řeknu a Raven zčervená ještě víc, přikývne a urychleně zmizí v temnotě. Je tak rozkošný, když se červená. Já se mezitím vydám do pokoje pro hosty s úmyslem zjistit si o Yamim něco víc. Teď mám výbornou příležitost, protože na to abych se mohla dostat do jeho minulosti, potřebuji se ho držet alespoň tři minuty a to za normálních okolností nelze. Vkradu se do pokoje a děkuji bohu, že ho nikdo nehlídá. Přejdu k posteli a opatrně se dlaní přibližuji k jeho paži.

„To ani nezkoušej, Shika,“ ozve se najednou a má ruka je bolestně sevřena v té jeho.

„Css. Měla jsem se nejdřív ujistit, jestli spíš,“ prsknu a vykroutím se z jeho sevření.

„To si měla. Tohle tě taky mohlo stát druhý život a ujišťuji tě, že tenhle je poslední. Nikdy tě nenapadlo proč tě Shiroya nenechá na sebe takto sáhnout?“ zavrčí temně a přitom mě propaluje chladným pohledem. Je vidět, že se skoro přemáhá, aby zůstal při vědomí.

„Myslela jsem, že skrývá něco, co nechce, aby věděl někdo jiný,“ odpovím na jeho otázku a trochu mi uniká pointa rozhovoru.

„Na nás to nesmíš použít, jinak zemřeš. Jistě jsi už přišla na to, že Naramienovu minulost nejsi schopna přečíst. Stejně jako Shiroya nemůže číst jeho myšlenky. Nevíme čím to je, ale on je prostě před tím vším chráněn. Ale u nás dvou je to jiné. Pokud bys ses o to pokusila to, co bys spatřila, by nebyla naše minulost. Octla by ses v nejtemnějších hlubinách temnoty a přišla o duši,“ osvětlí mi důvod, proč mi musí být jejich minulost zatajena. Podle toho co říká, bych ji stejně nikdy nespatřila. Když nad tím přestanu uvažovat, podívám se na Yamiho, který už znovu spí. Nejspíš to byl instinkt, který ho přinutil se probrat, aby mi v tom zabránil. Povzdechnu si a vrátím se zpět do obýváku, kam se už vrátil i Raven.

„Už jsem se začínal bát, že nikdo nepřijde,“ vydechne úlevně, když mě spatří.

„Byla jsem se podívat na Yamiho. Mohl si tam klidně přijít,“ řeknu upozorňujíc na fakt, že mohl jít za svým pánem.

„Není mi příjemné potulovat se po cizím domě. Nerad bych někoho rušil a navíc nevím ve kterém pokoji Yami-sama leží,“ osvětlí mi důvod, proč zůstal zde. Spíš mi připadá jakoby se bál konfliktů a chová se jako podřadný sluha. Sice nevím, co dělal za svého života, ale očividně se to snaží odčinit.

„Nemusíš mít strach. Tady není nikdo, kdo by tě za malé vyrušení trestal. Můžu se tě na něco zeptat?“ optám se a Raven kývne.

„Bude to osobní otázka, takže pokud nebudeš chtít, nemusíš odpovídat,“ upřesňuji typ otázky.

„Ptejte se,“ vyzve mě a na povzbuzení mi věnuje krásný úsměv. Trochu mě zarazí to vykání, ale to mu zakážu až později.

„Co si provedl, že se to teď snažíš odčinit?“ položím svou otázku a Ravenův úsměv zmizí. Sakra. Asi jsem se zeptala na něco bolestivého. Bože proč já musím být tak zvědavá. Divím se, že mi za to ještě nikdo nedal před hubu.

„P. Promiň, nechtěla jsem ti připomenout něco krutého. Víš co, neříkej mi to a na tohle zapomeneme,“ snažím se mu vrátit krásný úsměv.

„Ne, to je v pořádku. Chci vám to říct,“ zakroutí nesouhlasně hlavou a na chvíli se odmlčí.

„Sloužil jsem Shinigami,“ řekne nakonec a já cítím, jak mi z obličeje vyprchala veškerá barva.

„Ne to není možný. Nemůžeš být takový,“ vydechnu a snažím se najít i sebemenší známku lži či žertu. Bohužel ji nenacházím a to mě děsí.

„Hanako vy jste Shika, že? Jestli nevěříte, podívejte se,“ pronese a natáhne ke mně ruku. Dost zaváhám, zda to chci vidět, ale pak mi to nedá a uchopím jeho dlaň do svých a vyčkávám, až se mi přehraje jeho minulost. Po uplynutí tří minut mě ozáří záblesk a já mám možnost shlédnout celý Ravenův život. Od dětství, které měl krásné, bouřlivé dospívání, založení rodiny až po to jak byl donucen přísahat věrnost Shinigami, kteří jeho rodinu popravili a jeho vlastní popravu. To vše shlédnu během deseti minut a pak se od něj lehce vyčerpaně odpojím. Tak takhle to bylo. Sloužil jim ale ne dobrovolně. A on se i přesto obviňuje.

„Věděla jsem, že nejsi zlý. Byl jsi donucen a tím pádem se tím nemusíš týrat. Nikdo nemá právo ti to zazlívat, když si jen chtěl ochránit rodinu a jsem si jistá, že to tak vidí i Shiroya s Yamim,“ řeknu a tím mu dám najevo, že mu to nevyčítám. Spíš ho lituji, ale nedám to znát. Ze zkušeností vím, že projevení lítosti více ubližuje, než pomáhá.

„Něco podobného mi jednou řekl i Shiroya-sama, ale ani to mě neubrání od nočních mur, ve kterých se mi zjevují zděšené tváře mých obětí, kteří žalostně prosí o milost. Jsem moc rád, že jste mě neodsoudila, děkuji,“ usměje se a děkovně se pokloní.

„A toho taky nech. Připadám si jako stará sešlá babka když mi vykáš,“ našpulím rty a káravě se na něj podívám.

„Promiňte. Tedy promiň. Přišlo mi nezdvořilé ti tykat. Velmi tě obdivuji, že se stále dokážeš smát, i když znáš všechny katastrofy všech světů,“ vysmekne mi poklonu a já nemístně vykulím oči a navíc úplně zčervenám. Ach jak já bych ho ráda objala a dala pusu, jenže se bojím, abych ho tím nevyplašila a on se mi pak nevyhýbal. To ale netuším, že Raven právě myslí úplně na to samé.