Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co mám dělat?

25. 2. 2014

 (Shiroya)

Když konečně dorazíme domů, jsme všichni uvězněni v obýváku a musíme jim vyprávět, jak to probíhalo a hlavně jaké to na té Zemi vlastně je. Popis světa přenecháme Arami, protože nikdo jiný to nepopíše tak barvitě jako právě ona. Nejvíc se samozřejmě chlubí svou panenkou a mě vychvaluje do nebes. Já si pro sebe ukradnu Miru a dám jí věci pro Nanami a vysvětlím jí co a jak se používá. Tady u nás takové věci nemáme anebo mají úplně jiný vzhled. Neujdu ani zpovědi o přímém kontaktu s nepřítelem. Samozřejmě jim povyprávím tu upravenou verzi a za to si vysloužím Yamiho zamračený pohled. Moc dobře ví, že je to jinak a pokud mu to tajím, jde o hodně vážnou věc. Mohl bych mu to říct, ale proč ho zatěžovat svými osobními problémy. Teď už je určitým způsobem svobodný a má svých starostí dost. Hanako se pak ještě zmíní o Anori s Trenem a je o zábavu postaráno. Je až neuvěřitelné jak jim ti dva přirostli k srdcím a abych pravdu řekl, jsem na tom stejně. Možná je to tím, že znám Anoriny rodiče a celou dobu jsem o její existenci věděl. Hodně mě zajímalo, jaká bude, protože vyrůstala jako obyčejný člověk. Vím, jak je obtížné připustit si, že jste bytostí, o které jste si mysleli, že existuje jen ve fantasy filmech a pohádkách pro děti. Přiznávám, že předčila mé očekávání. To s jakou vervou přijala svůj původ a zodpovědnost bylo fascinující. Je mi jasné, že ze začátku musela být zmatená, taky jsem si to přečetl v jejích a Trenových vzpomínkách a dovedu si představit, že bez jeho podpory by už dávno přišla o rozum. Ale i tak. Málokdo se s tím duševně smíří. Anori je naštěstí velmi silná žena, která svou povahou hodně změní.

„Myslím, že jí dlužím omluvu,“ pronese najednou Akuma se zachmuřeným obličejem. Ostatní se na něj podívají trochu nechápavě, ale pak si vzpomenou na tu scénu, co se odehrála chvíli potom co Dante a jeho svěřenci opustili Arden. Tenkrát, vypustil z pusy hodně hnusných slov a je jen štěstí, že to ani jeden neslyšel. Nejvíc by to nejspíš ranilo Danteho, protože to byl vždy on, kdo chtěl, aby se všichni vládci v rámci možností snášeli. Moc dobře si totiž uvědomujeme, jaké by mohla válka mezi vládci mít následky. Vtáhli bychom do obrovského nebezpečí nevinné bytosti, které by pro naši hloupost platili svými cennými životy. Já už jednou tuhle věc provedl a zaplatil jsem za to nenávistí k mé osobě. S tím bych se docela dobře smířil, ale mé tíživé svědomí mě ubíjelo každým dnem víc. Můj osud se mnou má naštěstí jiné plány a seslal mi několik spřízněných duší, které mě z mého úpadku vytáhli.

„To určitě dlužíš. Sice u toho nebyli, ale i tak si omluvu zaslouží,“ přikývnu a necháme tohle minulost přinášející téma být. Nikdy se nevyplácí hrabat se v minulosti, a proto se dalšího setkání tolik bojím. Budu muset všem říct pravdu o mé osobě a hlavně o Seijim. Jak se k tomu postaví? Co když už mi potom nebudou chtít věřit, přeci jen jsem jim zatajil tak důležitou informaci jako je má žena a syn. Serien to ještě možná rozdýchá, o Leiko už díky Mamonovi ví, ale co Mie. Na podobné věci je dost háklivý. Určitě to bude brát jako zradu.

„Nad čím pořád přemýšlíš? Navíc s takovým pohledem,“ vytrhne mě z myšlenek Serien a prohlíží si mě rentgenovým pohledem. Tenhle barák se hemží až moc všímavýma očima. Rychle ovládnu svůj výraz a zavrtím hlavou ve znamení, že o nic nejde. Ještě vážně nejsem připraven na zpověď.

„Musím se teď vrátit do temnoty a urovnat to tam. Po vyhlášení stavu ohrožení se vždycky situace špatně uklidňuje. Yami, Ravene, jdete taky, aspoň to budeme mít hotové rychleji,“ obeznámím je s mojí aktuální činností a všichni tři se přesuneme do temnoty, kde jak jinak vládne chaos. Mezitím co já navracím krystal zpět na jeho místo a aktivuju ho pro skenování světa, Yami s Ravenem šiří informace o posledních událostech všem obyvatelům. Potom co se situace vyjasní, temnota se vrátí opět do normálu a její obyvatelé si dál spokojeně žijí své druhé životy. K mé radosti se tu informace šíří opravdu rychle a všem stačí jen vědět, že je hrozba zažehnána a nepídí se po podrobnostech. Abych si trochu pročistil hlavu, zajdu do klavírního sálu a usednu ke svému milovanému klavíru. Chvilku jen tak sedím a prsty jemně přejíždím po klávesách a pak na ně přitlačím a místností se začne rozléhat jedna z mých nejoblíbenějších melodií. Je sice moje nejoblíbenější, ale hraju ji ze všech nejméně. Budí ve mně hodně vzpomínek, ať už těch krásných nebo smutných. Dante jí neměl nikdy rád, protože podle jeho slov útočí tíživým a svíravým pocitem na srdce a duši. Několikrát mě i prosil, abych jí už nikdy nehrál, že prý to ničí i mě. Jenže já na ni prostě nemůžu jen tak zapomenout. Už proto, že v sobě má i ty dobré vzpomínky. Na ty já nechci zapomenout.

„Tuhle jsem neslyšel už pěknou řádku let. Myslel jsem, že už jí nikdy hrát nebudeš,“ pronese ode dveří Yami a prohlíží si mě zkoumavým pohledem. Posledních pár hodin to dělají snad všichni. Avšak jemu to nemůžu mít za zlé. Doteď jsem před ním nic neukrýval a najednou tu je něco co mu nechci ukázat. Vím, že ho to hodně znervózňuje a přemýšlí jak to ze mě dostat. Bohužel pro něj, je tohle tak moc vážná věc, že mu nic nepomůže. Prostě jsem se rozhodl, že mu to neřeknu a hotovo.

„Prostě jsem měl chuť si jí připomenout, je to snad zločin?“ řeknu a poslední slova nepatrně zasyčím. Je mi jasné, na co tím naráží. Už se chová jako Azrael a překvapuje mě, že to není on, kdo se neúnavně domáhá čisté pravdy. Yami vycítí, že vážně nejsem v dobré náladě a radši ustoupí. Jen mi oznámí, že už se můžeme vrátit. To vezmu na vědomí a pošlu ho za Ravenem, aby tam na mě počkali. Neodporuje mi a s mírným úklonem odejde. Tím mi nenápadně naznačí, že ani on není dobře naladěn a je na mě za mé tajnosti naštvaný. To klidně může být, má na to právo. Nadále se věnuji klavíru a s přibývající intenzitou skladby se místnost naplňuje temnou aurou, až se nakonec vedle mě objeví velmi stará ale i přesto půvabná žena s do půli zad modrými vlnitými vlasy. Říkáte si, že stejné vlasy má i Leiko? Ano, tohle je její matka, Rin a nyní zároveň součást temnoty samotné. Stala se jakýmsi médiem, které mi umožňuje komunikovat s duší téhle země.

„Měl by ses svěřit. Jistě se ti tak uleví a budeš díky tomu mít někoho, kdo ti bude moct pomoci, když budeš ztracený. Společně pak snáz najdete cestu ke světlu,“ pronese s jemností, kterou používají matky na své děti, když je utěšují. Je pravda, že pro mě je temnota mou matkou a díky Rin to můžu i prožívat, jako kdybych matku opravdu měl.

„Ach matko, nevím komu se svěřit. Mám strach, že ať si vyberu kohokoliv bude mě pak nenávidět. Nesnesu další nenávist, ne od někoho z nich. Společně mi vrátili chuť žít a milovat. Nechci to znovu ztratit,“ vydechnu plačky. Abych vysvětlil to oslovení. Ve chvíli kdy ke mně temnota promlouvá skrz Rin, nazývám ji matkou. Ji samotnou to těší a snaží se svou roli matky co nejdůsledněji plnit.

„Jsem si jistá, že jedna osoba je schopna ti porozumět. Je to hlavně boj vás dvou a to díky záhadně propletené minulosti o níž sami nemáte ponětí. Jste spojeni osudem, který už se vám i několikrát ukázal. Je to někdo, kdo by za tebe bez váhání položil život a tak je to i naopak,“ řekne, aniž by zmínila jméno, ale i tak vím, o kom mluví.

„Vím, že bych neměl pochybovat, ale opravdu mě pochopí? Je vůbec možné mě i potom milovat?“ naléhám na její přesnou odpověď, ale té se už nedočkám. Nikdy se od ní nedočkám jasné odpovědi.

„Věř v osud, můj drahý. Vše je vepsáno v osudu,“ to mi je odpovědí a poté se matka rozplyne stejně, jako se tu objevila. Tak osud jo? Velmi nevypočitatelná věc. Asi mi už nic jiného nezbývá. Po tomhle setkání se trochu uklidním a jdu do haly, kde už mě čeká můj doprovod. Ti na mě nepoznají změnu a to jsem rád. Vrátíme se na Arden a já se omluvím, že jsem unavený a uklidím se do pokoje. Tam se posadím do okenního výklenku. Je dost široké na to, abych si natáhl nohy, a zády se opřu o jeho svislou hranu. Skrz sklo pozoruji krajinu a netrvá ani dvacet minut a nebe se naplní černými mraky a ty uvolní hustý déšť. Jak příhodné k mému duševnímu rozpoložení. Stále se mi hlavou honí matčina slova. Je to opravdu možné? Existuje vůbec bytost, která mě bude milovat i když pozná mou minulost?

„Můžeme ti dělat společnost?“ vytrhne mě v myšlenek Serienův hlas a podívám se, koho myslí tím my. Překvapí mě, kdy mu v náruči spatřím Nanami. Je to vážně krásný pohled. Serienovi zkušenosti s miminky jsou zřejmé a já bych se takhle na něj mohl dívat hodiny. Všimnu si, že dumlá jeden z dudlíků, co jsem jí koupil a neubráním se úsměvu.

„Samozřejmě. Jak to, že ti jí svěřili?“ optám se zaujat tímto nečekaným výjevem. Abyste mi rozuměli, Mira ji od té doby, co se vzpamatovala nerada pouští z ruky a musíte hodně naléhat, aby vám ji aspoň na chvilku půjčila. Snaží se jí tím odčinit své opovrženíhodné chování a já jsem jen rád, že k tomu tak přistupuje. Nějakým zázrakem jí bez protestů půjčuje jen mě. Asi protože mě vděčí za její vyléčení.

„Chtěli mít trochu času jen pro sebe a mě požádali o hlídání. Poslední dobou se od ní nehnou na krok a konečně došlo na to, že chtějí mít taky trochu klidu. Nanami bývá ve tvé přítomnosti klidná, tak jsem jí vzal sem a tohle je učiněný zázrak,“ usměje se, když poukáže na dudlík v její puse a nabídne mi to škvrně na pochování. Neváhám ani vteřinu a už si jí beru k sobě. Zvědavě si mě prohlíží svýma očičkama a drobounké ručičky mi natahuje k obličeji. Je to jako včera, když jsem takhle v náručí držel malého Seijiho a on dělal přesně to samé. Byl naprosto k sežrání a já se s ním dokázal mazlit i celé dny. Když si na to vzpomenu, nahrnou se mi slzy do očí a já je nedokážu zadržet. Seriena to samozřejmě překvapí a i Nanami se přestane smát a vykuleně mě pozoruje.

„Co se děje? Od chvíle kdy jsme se střetli s tím Shinigami jsi celý nesvůj. Prosím svěř se mi,“ začne na mě v panice naléhat a já si znovu vzpomenu na matku. Svěř se tomu, kdo s tebou má propojený osud. Hned jsem věděl, že myslí Seriena. Osud nám sám dal znamení. Poprvé to bylo, když jsem si lehkomyslně sáhl na život. Serien vycítil, že něco není v pořádku a sám se skácel k zemi, aniž by si předem na nevolnost ztěžoval. Potom ta věc s mým tělem. Jen on ho mohl vysvobodit z řetězů. Ale to není všechno. Jeho aura. Už od prvního okamžiku mě k němu táhla jako magnet. Jako kdyby on byl něco, co celý svůj život postrádám a marně hledám. I přesto všechno mám strach, že to nakonec skončí špatně. Avšak dokud to nezkusím, nedozvím se pravdu.

„Asi už je na čase, abych ti řekl o sobě všechno,“ pronesu a i přes slzy mu pohlédnu zpříma do očí. Překvapením na mě vykulí oči a přesvědčuje se, zda to opravdu myslím vážně. Je si vědom, jak nerad vyzrazuju svou minulost. Ano on bude vůbec první, komu se svěřím a nehodlám nic zatajit. Když už s tím začnu tak řeknu vše.

„Myslím to vážně. Už nemůžu déle čekat. Minulost mě dohání rychleji než bych si přál a já věřím, že právě ty jsi ten, kdo o mně má vědět vše. Dobré i zlé,“ ujistím ho, že nežertuju. Serien na to ztěžka polkne a přitáhne si ke mně křeslo, neboť si správně uvědomuje, že ve stoje to těžko zvládne.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

uzasne

kilia ice,20. 3. 2014 20:30

je to skvele!!!!! uz sa nemozem dockat pokracka. dufam ze bude skoro. tento cyklus som zacala citat pred dvomi dnami a ver ze nedockavosti len srsim. ulne ma pohltil a drzimpalce v dalsom psani

0.0

Fusee,1. 3. 2014 14:53

Skoro jsem se nedočkala. Víš jaké to je čekat na další kapitolu tak DLOUHO? Málem jsem umřela zvědavostí! Začínala jsem si myslet,že jsi blog pozastavila. Jinak jsem hrozně ráda ,že vůbec nějaká ta kapitola přibyla.

Jsi skvělá

Yui-chan,26. 2. 2014 9:08

Konečně jsem se dočkala pokračování, na které jsem tak dlouho a netrpělivě čekala. Jupí! Jedno ti povím hned na začátku: Jestli se Serien naštve nějak moc, začne Shiroyu nenávidět nebo tak něco, už s tebou do smrti smrťoucí nepromluvím! Trvalo jim hodně dílů najít si k sobě cestu, tak doufám, že nedovolíš, aby to nějaká pitomá Leiko všechno zničila. Teď trochu odlehčíme, to jak jsi popisovala Anori se mi moc líbilo :3 jsem si jistá, že kdyby mohla promluvit, jistě by se zapýřila a nešetřila chválou i na tebe :D. Jsem ráda, že je máte oba rádi. No, doufám, že dostojíš svým slovům a nebudu muset čekat na další díl roky :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA