Kowai Yume

 (Azrael)

Ráno se sejdeme v jídelně na snídani, která už na pohled vypadá lahodně. Mira se pochopitelně nedostaví, je stále v bezvědomí, ale stabilizovaná a Lay, jí bedlivě střeží. Všichni jsou zamlklí a nenápadně sledují Shiroyu, Ten je úplně klidný až chladný, vůbec nelze poznat, zda ho včerejší události trápí nebo mu jsou ukradené. Potom co se dostal z krystalu, mi přijde jako někdo jiný. Osobně si myslím, že mu ukradené nejsou, vztahy k ostatním se mu nijak nezměnily. Právě teď pohodlně sedí na židli, rukou, kterou má položenou na opěradle, si podpírá hlavu a se zavřenýma očima nad něčím přemýšlí. Takhle z něj autorita přímo čiší a to navíc umocňují Nari s Yami, kteří sedí po stranách. Ti tři dohromady dávají neuvěřitelné množství ničivé síly a jen děkuju bohu, že jsou rozdělení. Když naštvete jednoho, máte šanci se bránit, ale být tomu jinak, jsem na místě mrtvý. Je tu ještě jedna věc, která mi nejde do hlavy. Prostory paláce jsou úplně jiné než je znám a taky je celkově větší. Při procházení chodbou je poznat asi ztrojnásobené množství pokojů a pokoje samotné jsou prostornější a jinak vybavené. I jídelna je jinak. Největší a nejcitelnější rozdíl je v jejím položení. Dříve při příchodu byla okna po levé ruce, teď jsou po pravé a i ta samotná okna jsou jiná, mnohem větší a tak propouští více světla. Podlahy a zdi také neunikly změně. Nemůžu si pomoct, ale největší změnu stále cítím na Shiroye.

„Zdá se mi to, nebo je jiný?“ nakloním se k Serienovi, který mi to ztrápeně odkývne. Je na něm vidět, že v sobě dusí tuny otázek, které se bojí říct nahlas. Nevím proč, ale myslím si, že některé otázky se týkají věcí co Serien prožil v Sironu a se kterými se ostatním nesvěřil. Pořád mě to žere. Zkoušel jsem to dostat z Yamiho, ale ten mě odbyl tím, že je to jeho soukromá věc a tudíž se nemusí nikomu svěřovat.

„To se ti nezdá. Teď jsem přesně takový, jako jsem býval kdysi. I když to se vlastně ještě říct nedá, musel bych v sobě mít vlastnosti Mie a Yamiho abych byl jako před mnoha lety,“ pronese náhle Shiroya a já se málem udusím kávou. Sakra ten taky musí slyšet všechno.

"I kdybych to neslyšel, tvoje myšlenky jsou jako billboard na dálnici,“ vydechne a konečně otevře oči. Jeho pohled je teď temný bez známky nějakého cítění. Docela mi to nahání strach a už se vůbec nedivím, proč je tím neobávanějším. Stačí jeden jediný pohled a už si rozmýšlíš, zda opravdu půjdeš proti němu.

„Vždyť si říkal, že nám myšlenky číst nebudeš,“ chytí se toho Kiriaki. Vím, že tuhle schopnost nemá rád a je rázně proti tomu, aby ji na nás používal.

„V tuhle chvíli s tím nic nenadělám. Jsou to vedlejší účinky krystalu, takže chvíli potrvá, než to budu schopen ovládat a nezasahovat tak do vašeho soukromí. Do té doby bych uvítal, kdybyste nad ničím příliš nepřemýšleli,“ řekne a pustí se do své snídaně, která před ním nedotčena ležela a přitom ještě hodí významný pohled na Seriena. Chápu jeho význam, ví o všem co Seriena trápí, proto je tak unavený. Musí ho vyčerpávat poslouchat naše myšlenky. Hlavně když Serien přemýšlí tak horlivě. Ten jeho pohled taky pochopí a je vidět jak se snaží své myšlenky zredukovat.

„Je dost těžké nad ničím nepřemýšlet. Vzpomeň si na to, co jsme si včera prožili,“ brání naše horlivé přemýšlení Kay a dá se říct, že Shiroyu nevraživě sleduje. Asi uvažuje nad tím samým co já.

„Neříkám, abyste přestali přemýšlet úplně, ale upřímně na zešílení mi stačí rychlost Serienových myšlenek a to ještě musím zvládat vás ostatní,“ povzdechne si a přitom Kaye pohledem upozorní, aby dal zpátečku. Serien při jeho slovech slušně zčervená, ale nikdo se k tomu nevyjadřuje. Nechceme ho přivést ještě do trapnější situace.

„Co kdybychom se po snídani vypravili do horkých pramenů? Jistě tam přijdeme na jiné myšlenky a všichni si celkově odpočineme,“ nahodí Nikolaj a všichni až na Shiroyu na něj vyvalíme oči.

„Cože? Tady něco takového je?“ vydechne s nevírou Kiriaki.

„Ano je. Nyní je temnota úplně jiná než jí znáte. Najdete tu džungli, poušť, oceán, rybníky, řeky, skály, blata i stepy no prostě všechno nač si vzpomenete. Jsem si jistý, že jste si mnozí z vás všimli jiného rozpoložení tohoto sídla,“ vysvětluje Shiroya a já nestačím žasnout. Netušil jsem, že když ovládne svou moc, změní se i rozpoložení celé temnoty. Po vyjasnění si těchto nesrovnalostí souhlasíme s návrhem a hned jak se nasnídáme, jdeme balit. Nějakým zázrakem máme skoro veškeré osobní věci nezničené, takže není problém si vzít vlastní ručník a další potřebné věci. Je až k nevíře jak moc se těším a to nemluvím o Kiriakim, který přímo radostí září.

******

(Serien)

„Shiroya, můžu s tebou na moment mluvit?“ optám se hned, jak se všichni odejdou balit.

„Klidně,“ řekne neutrálně a opře se o okraj okna. Docela znervózním, bojím se, že akorát vyvolám hádku a nic se stejně nevyřeší. Nerad bych ho zbytečně naštval, ale zeptat se musím.

„Jak můžeme Mamonovi věřit, že je nezabije?“ vyřknu to a Shiroya se podívá z okna ven. Ta jeho reakce mě vyděsí a ani bych se nedivil, kdyby se rozhodl mi vůbec neodpovědět.

„Mamona znám od jeho osmnácti. Víš přeci, jak jsou osmnáctiny pro démony významné. I přesto, že má údajně neupřesněný původ, je jeho matka velmi vážená démonka a proto byly jeho narozeniny velikou událostí. Tehdy jsem byl i já pozván. Mnoho démonů ze mě mělo strach a Akuma se taky zrovna příjemně netvářil, ale s Lamiou jsem vždy vycházel dobře a tak mi byli ostatní ukradení. Mamon byl tehdy zapšklý, kvůli Akumě a jeho ignoraci. Lamia z toho byla taky nešťastná a snažila se ho přimět k rozumu. Nejlepší na tom všem bylo, s jakou neuctivostí ke mně poprvé promluvil. Bylo mu jedno, kdo jsem, prostě mi narovinu řekl, že temnota musí být hodně ubohá, když jí vládne takový slaboch. V ten moment mě to hrozně rozesmálo a nabídl jsem mu tedy přátelský souboj, aby zjistil, zda jsem opravdu takový slaboch, jak si myslí. Od té doby jsme se často vídali a jen tak z nudy spolu bojovali. Během nich jsem se o něm mnohé dozvěděl. Nedělá nic, z čeho by neměl prospěch a také drží slovo a to v každém případě. Řekni, co by měl z jejich smrti?“ povypráví mi svůj příběh a zakončí to jednoduchou otázkou.

„Ublížil by mi tím. Věřím, že to by ho velmi potěšilo,“ nadhodím první co mě napadne. Nechce se mi věřit, že by je jen tak pustil.

„Ano to určitě, ale jemu nejde o tebe. Když se to tak vezme, ani tobě se od Akumy nedostalo rodičovské péče. Stejně jako u Mamona tě nikdy neoznačil za syna. Mamon prahne jen po zabití Akumy, nestačí, aby mu ublížil citově, chce ho zabít, a proto nemá smysl zabíjet tvé dcery. Věř mi, když říká, že je pustí, tak to taky udělá,“ přesvědčuje mě dál a já si přiznám, že má nejspíš pravdu.

„Dobře, sice Mamonovi nevěřím, ale tobě ano. Jen jsem si to potřeboval vyslechnout, abych si v tom udělal jasno,“ ukončím to a pak se jdu sbalit, abych nezdržoval. Jakmile jsme všichni sbaleni, sejdeme se v hlavní hale, kde nás Shiroya už čeká. Zajímalo by mě, jak to dělá, že je všude první.

„Jsme tu už všichni? Musíme ještě vyřešit dopravu, je to celkem daleko. Máme tu pár možností. Buď každý poletí na svých křídlech, nebo můžeme služeb létavých tvorů,“ začne s organizací Nikolaj a já se nad tím zamyslím.

„Myslím, že asi jak kdo. Někteří jsou ještě zesláblí z boje a větší vzdálenost by je jen zbytečně vyčerpala,“ podá Azrael návrh, který se ukáže jako dobrá možnost. Ti co využijí služeb, se Nikolaji nahlásí a ten pak obstará dostatečné množství tvorů. Když jsou připraveni, vyjdeme před palác a já nestačím žasnout. Palác je totiž vsazený do ohromné skály a i on sám je neskutečně velký. Navíc jsou i dálce vidět lesy, čemuž tak nebývalo.

„Yami ty vezmeš Arami s Kirou a taky Seriena,“ zavelí Shiroya a roztáhne svá rudá křídla.

„Já umím létat,“ ohradím se proti rozhodnutí. Ne že bych nechtěl, aby mě Yami vzal, spíš mě to uvádí do rozpaků.

„To vím, ale jsi zraněný a věř, že takovou vzdálenost bys nezvládl,“ odpoví mi a Yami se vzápětí promění do své obří podoby. Někteří ho tak vidí poprvé a proto je to dost vykolejí, ale nijak necítím z jejich pohledů strach. A to ani nejde, když si k němu nakráčí Arami a začne ho svou malou ručkou hladit po tlamě. Zajímavá podívaná. Nakonec přijmu Shiroyi rozhodnutí a společně se svými dětmi stoupnu do Yamiho připravené pařáty. Na to někteří roztáhnou svá křídla a jiný nasednou na hřbety pterodaktylů. Teď už nic nebrání odpoutání se od země a Yami se Shiroyou letí úplně včele. Za letu všichni obdivujeme pestrobarevnou temnotu. Dokonce v dálce zahlédnu ten oceán, o kterém mluvil Nikolaj. Trvá asi půl hodiny, než dorazíme na místo určení a opět nestíháme žasnout.

„Jsou tu zařízené pokoje, proto tu můžeme i přespat,“ vysvětluje Nikolaj, když posílá pterodaktyly zpět. Shiroya bez váhání jde do nízkopodlažní haly, jak poznám hned, jak také vstoupím. Z té pak vedou dvě chodby dál do domu.

„Shiroya-sama, vítejte. Je vám k dispozici šest služebných, které se o vás zde postarají. Chodbou po levé straně se dostanete k pramenům, jsou tam jak oddělené tak společné. Záleží na vaší volbě. Druhá chodba vede do pokojů, proto vás prosím, abyste mne následovali,“ přicupitá k nám pohledná mladá dívka ve světlounce růžovém kimonu. Pozdravíme se s ní a pak jí následujeme. U pokojů se setkáme s těmi dalšími, které se nám ladně ukloní na výraz oddanosti. Rozdělení si, kdo s kým bude spát, je velmi jednoduché, ale překvapí mě, když Shiroya navrhne, abychom on, já a Nari sdíleli jeden pokoj. To že se Arami nakvartýruje k Yamimu bylo všem od začátku jasné.

*******

(Shiroya)

„Z temnoty se vážně stal svět k pomilování a popravdě už není tak temný, jako býval. Překvapil jsi mě, když jsi navrhl společný pokoj,“ naruší ticho Serien mezitím co se z terasy dívá na japonskou zahradu. Vždy jsem se zajímal o různé kultury na Zemi a jednou z mých obzvlášť oblíbených je ta japonská. Mám výhodu, že ke mně přicházejí lidé ze všech koutů Země a já mám tak možnost se přiučit jejich kulturám.

„Přeci nebudeme pořád spát odděleně, tak bychom si na sebe zase nezvykli,“ pronesu a i já se pokochám výhledem.

„Zdá se, že ti to změnilo i myšlení. Nemám pravdu?“ zapojí se Mie a zmíní proces, kterým jsem prošel.

„Ano, už nemám tak labilní povahu. Teď jsem mnohem vyrovnanější a už nemusím brát léky. Mám hlavu jasnou jako dnešní obloha,“ usměju se do dálky a uvědomuji si, že i oni se usmívají.

„Tak zajdeme do těch pramenů? Mám úplně ztuhlá ramena,“ nadhodím a k mé radosti ani jeden neprotestuje.

„Umím velmi dobře masírovat, nebudeš pak chtít, abych přestal,“ šeptne mi do ucha Serien a já se zatetelím blahem. Myslím, že stále máme šanci na normální vztah. Je to, jakoby z nás opadla tuna kamení. V šatně ze sebe všechno svlečeme a kolem pasu si uvážeme ručníky. Mie mě ještě poprosí, abych mu vyčesal vlasy do drdolu a tak vyšleme Seriena napřed s tím, že ho hned doženeme. Pořádně mu vlasy rozčešu a pak zamotám do úhledného drdolu. Dá to celkem práci vzhledem k jejich délce, ale ve finále je z toho nádherný účes.

„Sluší ti to,“ polichotím mu a jemně ho pohladím po tváři. Ve chvíli kdy tak učiním, se ve mně vzedme touha po jeho těle, ale ovládnu se a zatím se uspokojím jen s dlouhým vášnivým polibkem. Mie se ochotně přidá a já i přesto, že jeho myšlenky nevidím, cítím, že ta touha je oboustranná.

„Děkuji. Chceš taky něco provést s vlasy?“ vydechne, když se od sebe odtrhneme.

„Ne, nechám si je rozpuštěné,“ usměju se. Mie má krásně načervenalé tváře, je tak strašně roztomilý. Když trochu červeň opadne, vezmu ho za ruku a společně jdeme za Serienem. Ten si hoví u jednoho ze skalisek a my se ho rozhodneme překvapit. Dám tiché znamení Azraelovi s Kiriakim, kteří jsou poblíž, aby nás neprozradili, a už se brouzdáme k němu. Obejdeme skalisko, každý z jedné strany a na určené znamení mu oba lípneme pusu na tvář. Serien se nás pochopitelně lekne a na oplátku za infarkt nás oba vezme kolem pasu a sveze se s námi do větší hloubky a já si díky tomu trochu loknu. Naštěstí to všichni přežijeme bez úhony a se slušným výbuchem smíchu. To že jsem si lokl, mi nijak nevadí, je to čistá voda bohatá na minerály, ale Mie je nešťastný. Chtěl mít drdol, aby si nenamočil vlasy, a teď vypadá jako vodník, protože se mu drdol rozjel a dlouhé prameny se mu lepí na obličej.

„Můj drdol je zničený! To mi budeš muset vynahradit, nechtěl jsem si je namočit,“ brblá si pod noc zoufalý Mie a já mám chuť si ho tu dát přímo přede všemi. Začínám si myslet, že teď jsem mnohem perverznější, než jsem býval. Možná to bude tím dlouhým odloučením a hlavně abstinencí. Holt každý chlap potřebuje uspokojení.

„To víš, že jo, ty brebto,“ směje se Serien a odhrne mu vlasy z obličeje. Pak si nás k sobě přitáhne a my se hlavami uvelebíme na jeho ramenech. Je to nádherný pocit, být pospolu. Vlastně je to poprvé, co jsme takhle všichni tři. Jsem tak rád, že mě Mie donutil si přiznat, že i někdo jako já má právo na lásku. Kdybych ho tehdy neposlechl, byl bych navěky nešťastný.