Kowai Yume

 (Akuma)

Stojím na střešní terase a pozoruji východ slunce. Pozoruji ho ve stejné poloze, jako jsem ho pozoroval při západu a přemýšlím, jak to teď všechno bude dál. Jak se bude Naramien chovat až zase nabude vědomí? Jak bude reagovat na fakt, že jeho otcem je Gabriel a ne Michael? Jak moc se změní jeho chování k Serienovi, když zjistil, že je to jeho nevlastní bratr? Jak znám Naramiena bude se mu vyhýbat a chovat se k němu jako k bratru ne jako ke své lásce, což oba postupně zničí. Jak příjme svou novou podobu a přímě které nyní bude muset nosit? Zahrnuji se otázkami.

„Měl by sis odpočinout,“ ozve se za mnou a obejmou mě Gabrielovi pevné paže.

„Nejsem unavený,“ protestuji a opřu si hlavu o jeho rameno.

„Anděl temnoty,“ špitnu a povzdechnu si.

„On to zvládne,“ zlehčuje to Gabriel, ale já vím, že to bude mít hodně, hodně těžké. Až se vládnoucí třídy dozví, že se zrodil anděl temnoty, budou se ho snažit co nejdříve odstranit a co se mě týče, jsem sice pánem démonů, ale v téhle situaci je mé rozkazy nezastaví. A Kami, pro něj je anděl temnoty velkou hrozbou, takže se bude ze všech sil snažit, aby byl zlikvidován a hlavně po tom co se dozví, že je to Naramien. Jeden z jeho nejschopnějších andělů.

„Nezapomínej jakou má nyní moc. Moc vládnout temnotě a hlavně tvorům, kteří v temnotě žijí,“ připomene mi Gabriel a to mě trochu uklidní. Vím, že v jeho rukách budou tito tvorové víceméně užiteční.

„A navíc má nás,“ ozve se za námi známý hlas. Oba se trhnutím otočíme a pohled nám spadne na Kiru. Ten se jen usměje a já až teď poznám, že je to Hanako, Naramienova matka.

„Hanako, kéž bys nikdy nezemřela,“ povzdechne si Gabriel.

„I to se dá změnit. Naramien jakožto anděl temnoty mně může oživit,“ řekne a Gabriel je neschopen jediného slova.

„Pravda a ani to není nebezpečný pro ostatní,“ zauvažuji a Hanako se mnou přikyvováním souhlasí.

„Takže to jako, že bys měla své tělo a normálně žila?“ vyhrkne Gabriel překvapeně. Oba souhlasně pokýváme hlavou a Gabrielovi se na tváři usadí spokojený výraz. Vím, co pro něj Hanako znamená. Miloval jí, ale pak potkal mě a zamiloval se do mě. Navíc Hanako už byla vdaná za Michaela a tak se po vzájemné dohodě rozešli a Gabriel se stal mým milencem. Gabriel věděl, že druhé dítě, které Hanako porodila, bylo jeho, ale on chtěl být se mnou a navíc nechtěl zničit jejich manželství, takže souhlasil, aby si Michael myslel, že je jeho. S Naramienem i s Azraelem se vídal často i po tom, co se stal démonem a znepřátelil si tak Michaela, jednoduše Hanako nechtěla, aby se nevídal se svým synem a tak se časem stal jejich strýčkem, u kterého vždy našli pochopení a úkryt, když bylo nejhůř. Z mého přemýšlení mě dostane jemný polibek na krku následovaný krásným úsměvem.

„Pojďme dovnitř, už je docela zima,“ prohlásí Gabriel a začne mě táhnout dovnitř.

„Jsi až moc starostlivý,“ uchychtnu se.

„Jako vždy,“ ozve se hlas naproti nám.

„Naramiene, vidím, že už jsi zpět ve svém těle. Jak se cítíš?“ optám se, se starostlivým úsměvem. Nevypadá dobře a ten ledový pohled mě děsí.

„Jde to, ale stále se mi nedaří schovat křídla,“ odpoví a ohlédne se na svá křídla.

„To bude v pohodě. Až budeš úplně uzdravený tak to půjde,“ povzbudím ho a přistoupím k němu. Pořádně si ho prohlédnu a pokynu mu aby mi ukázal svou auru. Když tak udělá, všichni přítomní se zděsí, protože to vypadá jako by koukali do samotné temnoty. Jen na několika místech se nachází jeho bývalá aura. Když se z toho pohledu trochu vzpamatuju, podívám se na lano lásky a ztuhnu znova. Lano je potrhané, a skoro jako zázrakem drží pohromadě. Když Naramien zaregistruje můj ztuhlý pohled na lano, okamžitě ho skryje a otočí se a odejde. Tupě se za ním dívám, dokud mě neproberou Gabrielovi paže, které mě dotlačí až do pokoje, kde mě zahrabe do peřin, a do pěti minut usnu únavou.

*******

(Naramien)

Odejdu do svého pokoje, kde se zamknu a přejdu k oknu, ze kterého vidím na celé panství. Po chvíli ho otevřu a sednu si do něj. Užívám si slabého větříku, když mě vyruší zaklepání na dveře.

„Kdo je?“ optám se nevrle.

„Mira,“ ozve se. Pomocí magie odemknu dveře a pozvu Miru dál.

„Jak je?“ optá se mě hned, jak mě uvidí.

„Je mi dobře. Doufám, že se na mě nezlobíte,“ řeknu sklesle.

„Proč bychom se na tebe měli zlobit?“ optá se nechápavě.

„Za to jak jsem vás zradil,“ šeptnu.

„My to jako zradu nebereme, víme, že to bylo kvůli Michaelovi, takže se nezlobíme,“ ujistí mě Mira, přejde ke mně a obejme mě.

„Děkuji,“ řeknu, když se znovu ozve zaklepání a do pokoje vejde Serien. Okamžitě ztuhnu a odtáhnu se od Miry.

„Běž pryč,“ zavrčím Serienovým směrem.

„Potřebuji s tebou mluvit,“ osvětlí svou přítomnost.

„Není o čem,“ odbudu ho.

„Moc dobře víš, že je. O tom, jak to teď mezi námi bude,“ vyštěkne a poprosí Miru, aby nás nechala o samotě.

„Miro, zůstaň. Ty odejdi, nechci s tebou mluvit,“ řeknu varovným tónem.

„Ale,“ nestihne to ani dopovědět když se před ním objeví puma, kterou jsem vyslal z temnoty. Serien i Mira vyjeknou strachy a začnou couvat. Ani se jim nedivím, když jsem ty potvory z temnoty viděl poprvé, taky jsem se bál, ale potom jsem zjistil, že mě poslouchají a udělají vše, co jim řeknu. Tyto bytosti z temnoty se skládají převážně z mrtvých zvířat, hlavně z těch, co byli zabiti brutálně, takže taky podle toho vypadají.

„Vypadni,“ vyštěknu a tentokrát mě poslechne a odejde.

„Tímhle chováním vás oba zničíš. To chceš?“ optá se mě Mira a také odejde. To nechci, ale jinak to nepůjde. Serien je můj bratr a také ho tak musím brát. Dříve jsem ho bral jako muže, ale teď ho beru jako bratra a tak to už zůstane. Přestanu se tím zaobírat, zamknu dveře a lehnu si na postel, kam pozvu i pumu a začnu jí jemně pročesávat srst.