Kowai Yume

 Dnes poprvé po dlouhé době opustím tento pokoj a nasnídám se společně se svou rodinou v jídelně. Tak jak to má být. Ale teď je otázkou jestli budu schopen se vůbec z té postele zvednout, protože nohy mám jako ze dřeva. Vší silou se vzepřu na rukou a přidržujíc se stále postele se snažím na těch dřevech udržet. Yoru mě bedlivě pozoruje pro případ, že bych se začal kácet, což se hned stane. Naštěstí má opravdu výborné reflexy a zachytí mě včas a posadí zpět na postel.

„Jestli se na to necítíš, donesu ti snídani zase sem,“ pronese nic neříkajícím tónem a mě je jasné co znamená. Má zlost. A to jak na mě tak na sebe. V jeho pohledu se tyčí vina, za to, že si nevšiml, jak na tom jsem.

„Ne chci se nasnídat s vámi. Nechci tu už být zavřený,“ kniknu. Yoru kývne ve srozumění hlavou a natáhne ke mně ruce, abych se vytáhnul na nohy. S díky se ho pevně zachytím a pomalu se vytáhnu na nohy. Chvíli mi trvá, než si udržím rovnováhu, ale jeho silné paže mi velmi pomáhají, protože vím, že tyto paže mě nikdy nenechají spadnout. Oblékl jsem se už v posteli, takže můžeme rovnou vyrazit a Yoru mě přitom chytí kolem pasu, abych neztratil balanc. Do jídelny k mému úžasu dojdeme včas, jak poznám, z toho, že si Rei právě sedá na své místo.

„Dobré ráno,“ pozdravím stále slabým hlasem a tím na sebe uvrhnu veškerou pozornost.

„Dobré, ale měl bys ještě ležet. Jsi stále slabý. Proč jsi ho sem dovedl?“ chytne se slova Kara a trochu Yoru pokárá.

„Yoru za nic nemůže, chtěl jsem sem jít a on by mi v tom nezabránil,“ zastanu se ho, ale na jeho tváři je nepohne jediný sval. Kara si jen povzdechne a nechá Yoru, aby mě usadil na židli. Pak se posadí i on a s popřáním dobré chuti se pustíme do jídla.

„Onii-sama, zahrál by sis se mnou po snídani dámu? Rei ani Yoru ji neumí a já mám strašnou chuť si ji zahrát,“ udělá na mě Momo psí očka. V duchu zvážím svou momentální energii a pak usoudím, že pár her zvládnu.

„Dobře, taky mi to chybí,“ odsouhlasím jeho návrh a koutkem oka se podívám na Yoru. Ten náš rozhovor plně ignoruje a do jídla se vysloveně nutí.

„Nešťourej se v tom jídle a jez,“ zpeskuje ho Kra, když si všimne jeho počínání.

„Nemám hlad,“ zavrčí a začne rozpitvávat další rajče.

„Nepovídej mi tu takový nesmysly, jsi úplně vychrtlý. Ty se odtud nehneš, dokud to nesníš,“ nařídí mu nakvašeně a to už Yoru vybouchne.

„Přestaň mě už konečně v jednom kuse komandovat. Nejsem malé děcko, abys mi nařizovala, co mám a nemám dělat. Víte co? Dejte mi už všichni pokoj!“ vyštěkne, rukou shodí svůj talíř na zem a s třísknutím dveří zmizí z místnosti.

„Co to do něj krucinál vjelo?“ zahromuje Kara a začne uklízet spoušť, kterou tu nadělal.

„Obviňuje se z toho, co se mi stalo. Ani se nedivím, že je na nervy,“ bráním ho.

„A obviňuje se oprávněně, vždyť byl stále u tebe a to si nevšiml, že tě to bolí. Tohle já nepochopím,“ obrátí se na mě.

„Nemohl si toho všimnout, protože jsem to nechtěl. A nezapomínej, že on nebyl jediný, kdo byl v mé blízkosti a nevšiml si toho. Nikdo z vás to nevěděl. Tak ho přestaň obviňovat, je to má chyba,“ vyjedu na ní už značně podrážděně. Nedovolím, aby všechnu chybu házeli na mého miláčka, který se tím i bez toho trápí dost.

„Ale u nás je to něco jiného, on je tvůj manžel,“ vrátí mi to a to mě nadzvedne ještě víc.

„A co že je to můj manžel? To z něj snad činí supermana nebo co? Něco ti řeknu, už jako malý jsem skrýval veškeré nemoci či zranění a ani mí vlastní rodiče neměli šanci na to přijít,“ vykřiknu se zlostí v hlase. Bohužel se mi nad mé síly zvýšil tlak, takže si mi udělá zle. Rychle sáhnu po sklenici vody a malými doušky se napiju.

„Jsi v pořádku? Úplně jsi zrudnul,“ přičapne si ke mně Rei a zkoumá mou tvář.

„Jsem v pořádku, jen se mi zvýšil tlak. Už ho prosím přestaňte obviňovat,“ vydechnu. Kara se mi omluví a slíbí, že se omluví i Yoru. Rei s Momo mi poví, že ho nikdy neobviňovali a ví v jaké je právě pozici. Když se mi udělá dostatečně dobře, s Reiovou pomocí se přesuneme do knihovny, kde mají i společenské hry. Momo nedočkavě vytáhne dámu a rozmístí žetony po desce. Pohodlně se usadím v křesle a Momo započne hru. Abych pravdu řekl, moc se na hru nesoustředím, protože myšlenkami jsem stále u Yoru.

„Onii-sama ty se na to vůbec nesoustředíš,“ obviní mě Momo, když už poněkolikáté prohraju, což u mě není zvykem. V dámě jsem mistr a Momo mě vždy porazil jen výjimečně.

„Omlouvám se, ale pořád musím myslet na Yoru,“ povzdechnu si a mrknu na hru. Zase jsem prohrál.

„Jdi za ním. Myslím, že si máte co povídat,“ navrhne mi Rei a hned se nabídne, že mi pomůže do pokoje. Bez problémů se dostaneme až ke dveřím, kde mu poděkuju a už sám vejdu do tichého, ale ne prázdného pokoje. Yoru najdu stát u okna a i když jistě zaregistroval mou přítomnost, neotočil se ani nepromluvil.

„Nechci, aby ses za to, co se stalo, obviňoval. Byla to má chyba,“ promluvím do ticha a Yoru se pod mými slovy napne jako struna.

„Ano byla to tvá chyba, ale já si nikdy neodpustím, že jsem na to nepřišel,“ zašeptá, ale stále zůstane hledět do okna.

„Ale na to jsi přijít nemohl, prosím věř mi. Nikdo z domu to nevěděl,“ snažím se ho přesvědčit.

„Ty to nechápeš, já nezklamal jako kdokoliv z rodiny, ale jako někdo kdo tě miluje celým svým srdcem a i tak jsem nic netušil a nechal tě vedle sebe trpět. A to je neodpustitelné,“ vykřikne a tentokrát se na mě i otočí a z jeho očí čiří zloba na svou osobu.

„Yoru proboha uvědomuješ si ty vůbec, co se ti tu snažím říct? Já nikdy nebyl zvyklí říkat druhým o svých problémech, a abych nebyl neobtíž naučil jsem se to dokonale skrývat. Ani svým rodičům jsem to neříkal a oni pak šíleli, když jsem to nezvládnul a zkolaboval. Já jako Smrt byl vždy ostatními nenáviděn a tudíž mi nikdo nepomohl, proto jsem se se vším pral sám. Tak to bylo i v tomto případě. Tolik jsem se bál, že ti budu na obtíž, že jsem se prostě rozhodl jednat jako vždy a dokonale svou bolest skryl. Proto jsou tvé výčitky zbytečné, protože ses o mě celou tu dobu staral, byl jsi stále u mě, cítil jsem to. A cítil jsem to jen proto, že pouto, které nás dva spojuje, už nemůže být silnější než je teď,“ dokončím svůj proslov a doufám, že ho konečně přesvědčím. Yoru se tváří naprosto zmateně a snaží se vše pobrat. Když si to srovná, přejde ke mně a zhluboka se mi podá do očí.

„Jak ti je?“ optá se. Docela mě tato otázka zaskočí, takže mi chvilku trvá, než mu odpovím.

„Už dobře. Rána se už zahojila jen jsem stále oslabený kvůli té ztrátě krve,“ pousměju se. Yoru zamyšleně přikývne, chytne mě za ruku a silou mě hodí na postel tak, že nohy mám stále na zemi a zadek vytrčený. Hned pochopím, co plánuje provést a chci se postavit, ale v tom mi Yoru zabrání a jednou rukou mi chytne ruce a zamáčkne je do postele. Druhou mi stáhne kalhoty až ke kolenům a pak mi naloží pěkných dvacet ran na holou. Pořádně to štípe, to vám řeknu a to nepoužil všechnu svou sílu. V tom případě bych měl ze zadku mletou.

„Ještě jednou udělej něco takového a je konec,“ pronese, když je s prací hotov a já si mnu červený zadek.

„Slibuju, že už ti nic nezatajím, byla blbost neříct ti to,“ kuňknu a opatrně se na něj podívám.

„To ano byla to blbost. Nedokážeš si ani představit jaký strach jsem o tebe měl,“ řekne tiše a pak mě sevře v naléhavém objetí. S radostí se k němu přimknu a zmocním se jeho rtů. Připadá mi to jako věčnost co jsem okusil tyto rty. Yoru mi polibky hladově oplácí a oba se musíme hodně ovládat, abychom po sobě neskočili jako nadržení králíčci.

„Jako usmíření to myslím zatím stačí. Dokud se úplně neuzdravíš, nic nebude,“ odtrhne se ode mě s pevným rozhodnutím.

„To se mi nelíbí, vždyť jsem teoreticky naprosto zdravý,“ zavrním mu nesouhlasně do ucha a doufám, že to na něj zabere. Přeci jenom je to víc jak měsíc co jsme spolu naposledy spali, takže by mohl být povolnější.

„Právě. Jen teoreticky, nemám v plánu tě mít znovu na svědomí,“ zavrhne a v jeho očích vyčtu, že s ním už nic nehne. Škoda.

„Jako ledovec,“ utrousím spíše pro sebe ale Yoru to zaslechne.

„A to jsem chtěl navrhnout společnou koupel a pak válení se v posteli, ale když ty takhle, tak to z toho nic nebude,“ ozve se z koupelny, kam před chvilkou zamířil.

„Dobře, dobře odvolávám, co jsem řekl. Jsi můj miláček a dáme si spolu vaničku,“ vyhrknu rychle a ve vteřině jsem u něj. Yoru mě lípne na rty a začne napouštět vanu. Jeho vítězný úsměv už, ale nespatřím protože je sehnutý ke kohoutku, aby nastavit tu správnou teplotu.