Kowai Yume

„Já tvého bratra znal,“ ozvu se po krátkém tichu a svalím se do křesla.

„Vážně a víš kde teď je?“ rozzáří se mu oči jako žárovky a netrpělivě čeká na mou odpověď.

„Bohužel nevím, před časem jsme se přestali stýkat,“ srazím jeho radost a tím i úsměv, který se mu před chvílí vyrýsoval na rtech.

„Byli jste dobří přátelé?“ začne se vyptávat, i když je zjevné, že ho mluvení unavuje.

„Milovali jsme se. Tedy já ho miloval, ale Ikki mě nejspíš ne,“ promluvím tiše a pokojem se rozhostí tísnivé ticho. Momo si to nejspíš všechno srovnává v hlavě, a pak se na mě podívá.

„Co se stalo? Proč jste se rozešli?“ vysloví svou otázku, na kterou se mi rozhodně nebude dobře odpovídat.

„Jednou v noci kdy jsme se opět sešli, mi řekl, že již patří někomu jinému. V tu chvíli jsem měl strašnou zlost a nehezky ho otituloval a poté silně uhodil. Věř mi, že to činu nikdy nepřestanu litovat,“ vydechnu smutně a podívám se na Moma. Ten mě chvíli zkoumá pohledem a poté zavře oči.

„Věřím ti. Máš to napsané v očích, ale teď věř ty mě, že on tě miloval a to možná víc než by sis myslel,“ řekne tiše, ale mě tím dost zaskočí.

„Jak tohle můžeš vědět? Ikkiho jsi už dva roky neviděl,“ odporuju mu i když bych tomu rád věřil.

„Ano bratra jsem už dva roky neviděl, ale znám ho. Kdyby tě nemiloval, nepřišel by a neřekl ti pravdu. Ale jak jsi řekl, on přišel a řekl ti to, i když věděl, že tě to zraní,“ zašeptá a vzápětí vyčerpaně usne. Já na něj chvíli zmateně hledím a poté sáhnu do baru a tentokrát vytáhnu vodku a naliju si do sklenky, kterou do sebe ihned hodím. Mezitím co do sebe házím jednu sklenku za druhou, tak přemýšlím nad tím, co mi řekl Momo. To že mě Ikki doopravdy miloval, ale kdyby to tak bylo, tak by mě přeci neopustil kvůli jinému. Zase je pravda, že když mi to oznamoval, tak byl smutný a to hodně. Co když ho k tomu někdo donutil? Ale kdo? Neznám nikoho kdo by mě nenáviděl a u Ikkiho taky ne. Vlastě já ani nevěděl, že má bratra, natož abych věděl, jestli má nějaké nepřátele. Když to vezmu kolem a kolem tak Ikkiho vůbec neznám, nevím o něm nic. Z mého přemýšlení mě vytrhne zaťukání.

„Dál,“ zavolám a do pokoje vejde Kara.

„Tak co, nějaká změna?“ optá se s úsměvem, který jí, ale zmizí v okamžiku, kdy uvidí z poloviny vypitou lahev vodky na stolku vedle mě.

„Před chvílí byl vzhůru. Jmenuje se Momo a říká, že ho asi před dvěma lety unesli,“ shrnu jí to do jedné věty a znovu do sebe naliju vodku, ale tentokrát se neobtěžuju se skleničkou a napiju se rovnou z flašky, kterou mi vzápětí Kara vezme z ruky.

„Přestaň. Nesnáším, když piješ,“ okřikne mě tak hlasitě až se Momo znovu probudí.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Jmenuju se Kara, starám se o tenhle dům a o tohohle ožralu,“ představí se mu a pak ukáže na mě. Já si jen odfrknu a zalezu do koupelny a opláchnu si obličej studenou vodou, protože mám pocit, že jsem to s tím pitím opravdu trochu přehnal. Chvíli rozdýchávám ten šok ze studené vody a pak se podívám do zrcadla. No paráda, jsem bledej jako stěna a pod očima se mi rýsují černý kruhy. Ani se nedivím, co jsem tady tak jsem se pořádně nevyspal. Buď jsem nemohl spát vůbec, nebo se mi zdálo o Ikkim, takže jsem se v noci vždycky s hrůzou vzbudil anebo jsem se zlil. To jsem pak spal jako zabitej, ale na energii mi to vůbec nepřidalo, spíš jsem se cítil unavenější než předtím. Nakonec si jen povzdechnu a vrátím se do pokoje.

„Měl bys ležet,“ zavrčím jemně na Momo, který teď sedí na kraji postele a snaží se vstát.

„Já neumím jen tak ležet, po chvíli mě bolí záda a strašně se nudím,“ odporuje mi a já se pousměju, je jak malej.

„Kolik ti je?“ napadne mě se ho zeptat.

„14,“ odpoví a já se na něj nechápavě podívám. Tolik bych mu nikdy neřekl. Možná to bude tím, že vypadá jako panenka, teď sice pomlácená, ale i tak krásná.

„Mám nápad. Asi tak za dvě hodiny bude večeře, takže když nechceš ležet tak se půjdeš najíst do jídelny. A ty Rei, ty mu pomůžeš po schodech, nechci, aby si namlátil,“ promluví na nás oba a také oba souhlasíme. Poté ho ale donutí si lehnout s tím, aby se teď nevyčerpával. Po několika marných protestech si sehne a já si sednu ke stolu u okna a začtu se do dokumentů týkajících se tohohle panství, abych zjistil, jak jsme na tom. Celou dobu co se topím v té hromadě dokumentů, cítím na zádech Momův pohled, ale nenechám se tím znervóznit a pokračuju v práci. Po nekonečně dlouhé době nás Kara zavolá na večeři. Sbalím dokumenty a přejdu k Momovi, kterému se moc nedaří postavit.

„Jestli ti není dobře, tak ti jídlo přinesu sem,“ navrhnu mu, ale on po mě hodí zlý pohled a nasupeně vyrazí ke dveřím. Opatrně ho podepřu, tak abych se nedotkl nějaké větší rány, a pomůžu mu ze schodů. Naštěstí se bez zranění dostaneme dolů a pak i do jídelny. Tam posadím Momo na židli a já sám si sednu na své místo ve chvíli kdy nám Kara přinese večeři. Ta se skládá z kusu hovězího masa, brambor a zeleninové oblohy. Momo to chvíli hypnotizuje a pustí se do toho až potom, co mu pokynu, že může klidně jíst. Pousměju se a pustím se do své porce. Během jídla začneme soupeřit, o to kdo to sní jako první. Samozřejmě uděláme pořádnej bordel, protože to po sobě začneme i házet. Nakonec se raduju z vítězství. Bohužel tu radost mi zkazí Kara, která mi nasupeně nařídí, že za odměnu to tu všechno uklidím a pak se mám dostavit ve stájích a udělat takzvanou inventuru koní a kočáru ve kterém se za týden a něco dostavíme na svatbu. Momo se hned nabízí, že je mu docela dobře, takže mi pomůže, ale to mu Kara zatrhne a odvede do mého pokoje s tím, že se už kvůli mně unavil až moc. No jo za všechno můžu já.