Kowai Yume

„Siko,“ řekne krátce.

„Siko, to je krásné jméno,“ polichotím mu a Siko trochu zčervená.

„Rei, chtěl by sis se mnou zaplavat?“ optá se s pohledem zabořeným do hladiny jezera.

„Rád, ale asi tě nebudu stíhat,“ poukážu na jeho ploutev. Siko se zamyslí a pak skočí do vody. Vynoří se a ploutví mi pocáká nohy. Ty se v okamžiku, kdy se namočí, promění v ploutev, která má šupiny zbarvené do gepardí srsti. Podívám se na své ruce, jejichž prsty jsou tak třikrát delší než normálně a mají mezi sebou jemné blány. Podívám se na usměvavého Sika, který mě láká do vody k němu. Nevím jak, ale vymrštím se ze břehu a skočím do vody. Proháníme se pod hladinou jezera a já úplně zapomenu na Ikkiho. Teď je tu jen Siko a nikdo jiný.  Proplouváme jezerem a zkoumáme jeho dno a malé rybky, které se Sikovi klaní. Nechápavě se na něj podívám a on se jen usměje a lehce mě políbí na tvář. Škubnu sebou a Siko posmutní.

„Mohu ti pomoct zapomenout,“ řekne tiše a pohladí mě po tváři.

„Jak to myslíš?“ optám se nechápavě.

„Pomohu ti zapomenout na toho, jehož miluješ, ale on tvou lásku neopětuje,“ docela mě vykolejí a proto se radši vynořím na hladinu. Vynořím se a s hrůzou zjistím, že už je tma.

„Musím jít, doma už mě budou hledat,“ řeknu to ticha a otočím se na Sika. Tomu se znovu z tváře vytratí úsměv a kývne, že rozumí.

„Když budeš úplně na suchu, proměníš se zpět,“ řekne a vymrští se na břeh tak aby měl ploutev stále ve vodě. Po chvíli na suchu se proměním a jako gepard se chystám odejít.

„Přijdeš ještě někdy?“ optá se smutně.

„Přijdu hned zítra, co ty na to?“ optám se a usměju se na něj.

„Už teď se nemůžu dočkat,“ řekne a znovu se na mě královsky usměje. Úsměv mu oplatím a rozeběhnu se zpět na letohrádek. Přiběhnu domů a hned zamířím do kuchyně, protože mám strašný hlad. Tam už na mě čeká rozzlobená Kara.

„Kde se touláš, víš, jakej jsem měla o tebe strach?“ vyjede na mě.

„Promiň, byl jsem se projít po okolí,“ obhájím se, ale jezero zatajím.

„Volala mi Leila, že jsi prý utekl. Je to pravda?“ probodne mě pohledem, kterého jsem se už od mala bál.

„Jo je. Musím si pročistit hlavu,“ řeknu stručně.

„Dobře, dám ti jednu radu, až půjdeš zase ven. Jestli náhodou narazíš na krásné jezero, nepřibližuj se k němu, žije tam siréna královská a ta je velmi nebezpečná. A teď si sedni, přinesu ti večeři,“ řekne a já ztuhnu. Jak to myslí nebezpečná, vždyť je Siko tak milí a přátelský. Jen pokývám hlavou a sednu si ke stolu. Kara mi přinese jídlo, které do sebe naházím a vytratím se z kuchyně. Zalezu do pokoje a svalím se na postel. Zavřu oči a vybavím si Sika. Dlouhé krvavě rudé vlasy, oči stejné barvy, jemný a dívčí obličej, štíhlý krk, vypracovaná postava zakončená rudou ocasní ploutví. Přemýšlím nad tím jak to Kara myslela, že je nebezpečný.

„Přišel jsi sem a našel jsi mě,

udělal jsi mě na chvíli šťastným,

ale pak vypařil ses jak černý dým,

vrať se zpátky a rozesměj mě,

dám ti své srdce a já získám tvé,“

Uslyším v hlavě a vymrštím se do sedu. Ten hlas znám, to je Siko. Píseň mi v hlavě zesílí a já jako omámený vstanu a vydám se k jezeru. Když dorazím k jezeru, spatřím Sika na malém útesu. Hned jak mě spatří, přestane zpívat a ve vteřině je u mě a objímá mě kolem krku.

„Přišel jsi,“ řekne šťastně a přisaje se mi na rty. Rychle se od něj odtrhnu a on spadne zpět do jezera. Vynoří se a v jeho očích je vidět jasná zlost.

„Proč mě odmítáš? To se ti tak hnusím, že se tě nesmím ani dotknou?“ štěkne zlostně a jezero se začne bouřit.

„Odmítám tě, protože miluju někoho jiného a ne že se mi hnusíš,“ štěknu nazpět a vybavím si Ikkiho v cizím náručí.

„Ale on tě opustil, tak proč se bráníš mé lásce?“ vzteká se a jezero se tvoří do víru.

„Jak víš, že mě opustil?“ optám se nechápavě a nabroušeně zároveň.

„Vyčetl jsem to z tvých pocitů, je to má schopnost. Ty ho miluješ, ale on tě zradil, proto jsi utekl a tvá bolest ze ztráty tě přivedla k tomuto jezeru, jezeru smutku. Říká se mu tak, protože přitahuje bytosti plné smutku a já je toho smutku zbavím, smrtí,“ řekne a postupně ubírá na hlasitosti slov. Šokovaně na něj zírám a začínám chápat význam Kariných slov.

„Takže já jsem tvá další oběť? Tak do toho zabij mě, ať mám klid,“ zavrčím s pohledem zabodnutým do jeho rudých očí.

„Ne nezabiju tě,“ skloní tvář a jezero se začne uklidňovat.

„Proč ne? Děláš to všem, co sem přijdou a já nejsem výjimka,“ řeknu tvrdě.

„Protože jsem se do tebe zamiloval, copak to nechápeš?“ vyjekne nešťastně a já mám pocit, že to se mnou švihne. On se do mě zamiloval? Jak vždyť jsme se teprve dneska poznali. To není možné určitě to je jen finta jak mě dostat a zabít.

„Ty mi to nevěříš viď, myslíš si, že to jen hraju, ale tak to není. Zamiloval jsem se do tebe ve chvíli, kdy jsi mi ukázal svou lidskou tvář,“ řekne zlomeně. Beze slova se otočím rozhodnut se vrátit domů a sem se už nikdy ani nepřiblížit. Po třech krocích se rozeběhnu ve zlém tušení, že je to moje poslední šance odejít. Doběhnu domů a vletím pod studenou sprchu. Tohle se mi určitě jenom zdá. Po půl hodině, kdy už jsem celý scvrklí zimou, si přiznám, že to není sen, ale skutečnost. Proč jsem jenom od toho jezera neutekl, už když jsem ho spatřil? Já prostě nemám štěstí, nejdřív Ikki a teď Siko.