Jdi na obsah Jdi na menu
 


Souruzu

3. 11. 2011

Ráno strávím v Ikkiho příjemné společnosti, kdy si povídáme o všem možném a dokonce padne i téma dnešních dušiček.

„Na kterém hřbitově jsou pochovaní tvoji rodiče?“ optá se mě Ikki.

„Na okraji vesnice Temná propast. Ten hřbitov je odtud nejblíže a navíc tam jsou pochováváni převážně lidé s polozvířecí krví,“ odpovím.

„To je dobře alespoň je máme všechny na jednom místě. Naši rodiče tam jsou taky,“ usměje se lehce, ale to už nás přeruší Leila s tím, že máme návštěvu. Oba se hned zvedneme a zvědaví, kdo nás to přišel navštívit, se vydáme do obývacího pokoje, kam byl náš nečekaný host uveden.

„Doufám, že nejdu nevhod,“ ozve se hned, jakmile vejdeme do místnosti.

„Nagini, co ty tady?“ vyhrknu a přátelsky se s ním obejmu. Ikki mu podá ruku na pozdrav a společně se usadíme.

„Ty sám jsi mě pozval, nevzpomínáš si?“ připomene mi a já jeho slova potvrdím.

„To ano, ale nečekal jsem, že se tak rychle uvolníš,“ zdůvodním své překvapení.

„Teď mi odpadly povinnosti, co se týče boje smrti, takže mám konečně nějaký čas pro sebe a hlavně už jsem potřeboval vypadnout. Jak se hojí zranění?“ odpoví a při posledních slovech se mu zvláštně zablýskne v očích a ještě se optá na Ikkiho zranění.

„Jde to, ale stále mě to hodně vyčerpává. Předpokládám, že sis chtěl odpočinout od Sika,“ vloží se do hovoru svou odpovědí Ikki a Nagini se smutně usměje.

„Trefa. Dělá čím dál víc prohřešků a já už vážně nevím co s ním. Včera jsem ho nechal zavřít do vězení, a bude tam tak dlouho, dokud mi neodpoví na pár otázek,“ pronese a prozradí nám současný stav. To je hodně vážné, když ho dal zavřít do vězení a mluví o tom s ledově klidným hlasem. Tentokrát to už Siko přepískl.

„Na jaký?“ vyptávám se. Tohle mě zajímá.

„No jde o to, že Rei k jeho jezeru přišel náhodou, tudíž měl zraněnou duši, kterou měl Siko osvobodit smrtí, ale neudělal to, což mu není podobné,“ začne a mě při jeho slovech naskočí husí kůže.

„Řekl, že se do mě zamiloval,“ ozve se namáhavě ode dveří. Hodím tam pohledem a spatřím vyčerpaného Reie jak se skoro celou vahou opírá o Momo.

„Sakra Rei proč neležíš, když je ti zle?“ zpeskuju ho okamžitě a pak pomůžu Momo dostat ho na pohovku.

„Když jsem se probudil, měl jsem strašné nutkání jít sem. I přes Momovi protesty jsem vylezl z postele a vydal se sem, prostě mi to nedalo,“ osvětlí svou přítomnost, když se usadí a znaveně vydechne.

„Omlouvám se, ale nedokázal jsem ho udržet v posteli,“ omluví se Momo a v jeho očích je vidět jak moc se o Reie bojí.

„Neomlouvej se. Reie bych tam neudržel ani já, prostě když si něco usmyslí tak musí být po jeho,“ řeknu hned a po Reiovi střelím vražedným pohledem. Ten pitomec si ani neuvědomuje, jak je Momo z něj na prášky.

„Takže v tomhle mi nelhal, ale stejně v tom bude něco víc,“ vrátí se Nagini k předešlému tématu a zamyslí se.

„Proč by v tom mělo být něco víc?“optám se nechápavě.

„Siko neumí milovat, jen si ostatní přivlastňuje. Sám si to zažil,“ připomene mi dobu kdy si mě Siko snažil přivlastnit. Nad tou vzpomínkou se jen oklepu a přikývnu v souhlas.

„O co myslíš, že se snažil?“ optá se Rei, kterému Momo došel pro vodu, protože měl sucho v ústech. Spolu s vodou mu také hned strčí prášek a Rei ho k mému údivu bez protestů spolkne.

„Nevím sice proč, ale prostě jde po vás čtyřech. S tím souvisí i to, že koupil Momo. Právě na tohle chci vysvětlení, ale rozhodl se, že bude mlčet,“ vydechne ztrhaně a promne si kořen nosu. Je na něm vidět jak ho to ničí, ale v tomhle mu bohužel nemůžeme pomoct.

„Je možné, že proto i naši rodiče?“ optá se zděšeně Momo se slzami v očích. Jakmile Rei zpozoruje u Momo slzy, přitáhne si ho k sobě a konejšivě ho obejme. Momo se k němu s brekem přitiskne a Ikki se jen tak tak drží, aby si Sika nešel podat sám.

„Co s tím mají společného vaši rodiče?“ zeptá se nechápavě Nagini a nám hned dojde, že o tomhle se Siko nezmínil.

„Siko poslal na jejich rodiče lovce, aby je zabili, je to už deset let,“ odpovím za Ikkiho a Nagini si s tichým „pane bože“ skryje obličej v dlaních.

„Tak tohle jsem netušil. Myslel jsem si, že s tím začal až po rozchodu s tebou,“ vyřkne svou mylnou myšlenku.

„Co když jde prostě jen po Smrti z temna a jeho blízkých?“ zamyslí se Ikki.

„To je dost možné, ale před deseti lety jsi ještě nebyl Smrt z temna,“ uvažuje s ním Nagini.

„Ale naše matka byla. Jistě si pamatuješ na Tsukasa Chiaki,“ upozorní ho a Nagini vyvalí oči v úžasu.

„Teď už se nedivím, že jsi tak dobrý. Chiaki je legenda, za jejího působení se rapidně snížil počet hříšníků. Možná i proto se Siko zaměřil na ní a její rodinu,“ vydechne nevěřícně a promne si nejspíš ztuhlé rameno. Pak nastane chvíli ticho, kdy nám Leila donese čaj na zahřátí, protože je tu docela zima a pak se začneme bavit o příjemnějších tématech. Nagini u nás zůstane až do pěti hodin odpoledne a vyprávíme si všelijaké zážitky z dětství. Dokonce i Reiovi se uleví a občas se zapojí do konverzace.

„No už asi budu muset jít. Chtěl jsem se ještě stavit na hřbitově,“ pronese najednou Nagini a zvedne se k odchodu.

„My bychom tam taky mohli zajít a zapálit aspoň svíčky,“ chytne se toho Ikki.

„Já nevím. Tvé zranění ještě není zcela zahojené a Rei je nemocný,“ nedá mi to, abych se tomu nebránil.

„Mě už je docela dobře, a když se pořádně nabalím tak se mi nic nemůže stát,“ ohradí se Rei. Ikki mě taky ujistí, že to zvládne a já nakonec nemám na výběr a kývnu v souhlas.

„To je skvělé, aspoň nepůjdu sám. Jdete taky do Temné propasti?“ vypískne nadšeně Nagini a jeho nadšení ještě stoupne, když mu odsouhlasíme stejný hřbitov. Leila s Karou se k nám přidají a my se jdeme rychle převléknout. Já dohlédnu, aby se Ikki pořádně oblékl a Momo jistě to samé udělá s Reiem. Jakmile jsme všichni připraveni, Leila vezme několik svíček, které měla na tuhle příležitost schované a společně se vydáme do Temné propasti. Pomalou chůzí nám cesta trvá asi půl hodinky, a když dorazíme na hřbitov, je už tma a všude svítí svícny, rozmístěné po hřbitově tak abychom viděli na cestu. Jako první narazíme na hrob Reiových rodičů.

„Je mi smutno, když si pomyslím, že si je skoro vůbec nevybavuju,“ pronese tiše, když si od Leily převezme dvě svíčky, které zapálí a vloží do prosklených schránek po stranách náhrobku. Momo, který Reie drží kolem pasu pro případ, že by se mu udělalo zle, se k němu ještě víc přitiskne a v jeho očích se zalesknou slzy. Rei se po chvíli s rodiči rozloučí a my se přesuneme k dalšímu páru a to mým rodičům.

************

Dívám se na hrob lidí, kterým vděčím za Yoru. Nebýt jich, nikdy bych nemohl být šťastnější, než jsem teď. Yoru se s nimi pozdraví a také jim zapálí dvě svíčky, které vloží do schránek.

„Tak moc bych si přál, abyste teď mohli být semnou,“ šeptne a na chvíli zavře oči. Pak je znovu otevře a stoupne ve znamení, že se rozloučil. Leila tiše pronese krátkou modlitbu a vydáme se skoro na druhý konec hřbitova, kde jsou pochovaní naši rodiče. Když přijdeme k hrobu, zjistíme, že už tam někdo byl, protože je krásně ozdoben věncem ze sušených květin a na matčině straně je v malé vázičce rozkvetlá žlutá růže. Pamatuji si, že mamka žluté růže milovala.

„Kdo to sem dal?“ optá se zaraženě Momo.

„Vy jste nikdy nezapomněli a za to vám děkuju,“ usměju se do tmy kousek od nás.

„Jak bychom mohli?“ ozve se mě tolik známý hlas a ze tmy vyjde muž se ženou.

„Už je to doba co jsme se neviděli,“ pronesu a s oběma se přátelsky obejmu.

„To jo. Představíš nás?“ ozve se nazpět.

„Samozřejmě. Lidi, tohle jsou Daichi a Moe. Nejlepší přátelé rodičů a také matčini členové týmu,“ představím je a pak těm dvěma představím můj doprovod. Momo je zprvu odtažitý, ale pak si vzpomene, že ho několikrát Moe hlídala, když byl mimino a změní k nim přístup.

„No my už nebudeme rušit, máme ještě plno práce. Doufám, že se zase někdy setkáme Ikki-chan,“ osloví mě touto zdrobnělinou Daichi a má jediné štěstí, že se ode mě vzdálil, jinak bych mu dal. Nesnáším, když mi tak říká. Pro tentokrát to nechám být a spolu s Momo rodičům zapálíme svíčky a dodáme tak místu atmosféru. Ještě se společně za ně pomodlíme a pak už se necháme vést Naginim k velké hrobce stojící uprostřed hřbitova.

„Páni, to je obrovské,“ vydechne ohromeně Momo s pohledem upřeným na velkého kamenného anděla střežícího těla pod ním.

 

„To ano. Taky je zde pochováno šest generací naší rodiny, což činí myslím dvanáct lidí. Je to hodně hluboká hrobka, určitě se tam ještě vejdu. Bude to smutné, až s mou smrtí vymře náš rod,“ vysvětlí Nagini a přejde k půlkruhovému žlábku u andělových nohou. Z kapsy vytáhne malou lahvičku a její obsah vylije do žlábku. Podle pachu poznám, že je to olej, který následně Nagini zapálí. To je velmi šikovné, vzhledem k tomu kolik svíček by zde musel zapálit. Naší návštěvu zakončíme pomodlením se za Naginiho rodinu a krásným pocitem, že jsme znovu mohli být se svými rodinami, se vydáme domů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

****

Haku,30. 11. 2011 19:09

Krásna kapitolka,taká nestresujúca.

= ^.^ =

Soubi,9. 11. 2011 19:33

Konečně po dlouhé době krásný odpočinkový díl. Docela dobrá náhoda, že mají všichni hroby na jednom hřbitově - dost praktický. Ale asi nejvíc mě překvapil Nagini a ta jeho hrobka. Doufám ale, že nenecháš jeho rod tak tragicky vymřít a něco pro něj vymyslíš ;). Jinak je mi naprosto jasný, že tohle je klid před bouří vzhledem k tomu, že se Nagini vrací domů..... Těším se na pokráčko :)

Úžasný

Mysticia-sama,5. 11. 2011 7:28

Dušičkový dílek se ti opravdu moc povedl. Těším se na pokráčování a Sukův osud...

;)

evulienka,4. 11. 2011 19:27

pekný diel ceď od teba už ani iné neočakávam....som rada že sú už všetci v poriadku.....rýchlo pokračovanie poprosím....:P :D

krásné...

Yui-chan,4. 11. 2011 7:01

Opět nádherný dílek, ty ani jiné psát neumíš. Byl takový spíše klidnější, žádné velké zvraty ani rozvraty. Je hezké, jak si všichn našli čas a zašli společně na hřbitov. Doufám, že v příštím díle se konečně budeš věnova tomu prevítovi Sikovi, zasloužil by pořádnou, zvlášť když na ně Nagini odhalil další tajemství, které nejspíš mělo zůstat utajeno.
A co se týče Reie s Momo....že by se mezi nimi něco konečně klubalo?? Mě to nepřipadá jako nevinné ošetřování či utěšování ;). Těším se na pokračování, doufám, že mě neudeš dlouho napínat.