Jdi na obsah Jdi na menu
 


Shobatsu

17. 11. 2011

 Na jednom z rozcestí se se všemi rozloučím a vydám se cestou vedoucí k mému jezeru. Upřímně se mi domů vůbec nechce a čím blíž k němu jsem, tím víc zpomaluji. Nakonec se několik metrů od jezera úplně zastavím a pozoruji jeho klidnou hladinu. Zajímalo by mě, proč mě tak strašně nenávidí. Upřímně mě neměl rád už od samého začátku, ale čím dýl jsme spolu byli, tím to bylo horší. Nikdy jsem po něm nechtěl, aby mě taky miloval, chtěl jsem mu být alespoň přítelem, když už nic jiného. Možná bych to mohl nazvat přirozenou nesnášenlivostí. Hlasitě si povzdechnu a s těmito myšlenkami se vydám do jezera. Hned ve dveřích mě přivítá služebnictvo a začne s přípravou večeře. Já zapadnu do pokoje, kde se převléknu a dojdu na večeři. V klidu se najím a pak se rovnou vydám za Sikem, znovu si zkazit náladu.

„Jsem zpět. Chyběl jsem ti?“ optám se s úšklebkem a opřu se do mříže.

„To ani ve snu,“ prskne podrážděně. Když si ho tak prohlížím, je na něm poznat únava z nevyspání a také hladovění. Není to tak, že bych ho týral hlady, ale služebná, která mu nosí jídlo, říká, že nechce jíst. Je to jeho chyba, ale pro mě je to výhoda. Alespoň nebude mít sílu se bránit.

„Věřil bys, že jsi mě stále nepřestal překvapovat? Myslím špatně. Vždy když se setkám se svými přáteli, vypadne z nich nějaká špína, kterou jsi jim provedl,“ probodnu ho pohledem a čekám, jak na to zareaguje.

„Copak jsem provedl tentokrát?“ zeptá se se smíchem v hlase. Bože jak já nenávidím tu jeho aroganci. Nejraději bych k němu přešel a zakroutil mu krkem. To mi k mé smůle nedovoluje ani zákon ani má bezvýznamná láska k němu.

„Chiaki,“ řeknu a na jeho ztuhnutí je vidět že to málo stačilo, aby pochopil, co jsem se na něj dozvěděl.

„To má být kdo?“ začne dělat, že o ní nic neví. Bohužel pro něj jsem viděl, jak sebou trhl a pak ztuhl, když jsem vyslovil to jméno.

„Ty moc dobře víš kdo to je. Legenda mezi Smrtí a taky Ikkiho matka,“ zavrčím a už mám sto chutí začít s trestem, který jsem si pro něj připravil.

„Jo už si vzpomínám. Myslím, že je zabili lovci ne já. Tak proč to sem taháš?“ libuje si v tom, jak mi pokaždé oponuje. Ale za to já toho začínám mít plný zuby. Během sekundy zkrátím vzdálenost mezi námi na minimum a přitáhnu si jeho obličej blíž k tomu mému.

„Ty ses prostě rozhodl, že nedáš pokoj. Nevím, jestli si plně uvědomuješ situaci, ve které jsi, ale být tebou tak už mě neseru, jinak špatně skončíš,“ zavrčím mu do tváře.

„A co mi uděláš? Moc dobře vím, že mi nedokážeš ublížit. Jsi ubožák,“ vmete mi do tváře a to mi dá poslední signál k tomu, abych ho už nešetřil.

„Tentokrát ses šeredně zmýlil miláčku,“ zašeptám mu temně do ucha, které následně olíznu. Cítím, jak se Siko napne a naježí.

„Jdi ode mě ty hnusnej, slizkej hade,“ vyštěkne naježeně. Trochu se od něj odtáhnu, ale jen proto, abych ho silně chytil pod krkem a drsně si přivlastnil jeho rty. Jeho trestem bude to, co nejvíc nesnáší. Já a mé doteky. Hned jak se odtrhnu od jeho rtů, vrazím mu do úst roubík, aby nemohl mluvit. Asi bych po několika minutách zešílel, kdybych mu ho nedal. Na to jak málo se mnou normálně mluví, teď by mu huba jela o sto šest. Samozřejmě by to nebyla slova chvály, ale samé nadávky, které já vážně nemám zapotřebí poslouchat. Jedním silným trhnutím z něj strhnu tričko a pak ho zbavím i kalhot abych si ho mohl pěkně prohlédnout. Abych pravdu řekl, je opravdu k pomilování hodný. Světlá a na dotek hebká pokožka, lehce vypracované břišní svaly a dlouhé štíhlé nohy. Chtělo by to malíře, aby to namaloval a tím zvěčnil tento nádherný pohled na něj. Siko se mému hladovému pohledu vyhýbá, jak jen může a snaží se všemožně zakrýt. Je k sežrání, když se stydí. Tváře jemně narůžovělé, v očích se mísí stud, bezmocnost i zlost. Když se dostatečně vynadívám, znovu se k němu přitisknu a začnu jeho krk zasypávat motýlími polibky a sem tam mu tam udělám značku. I přes roubík, který mu zabraňuje mluvit, ke mně pronikají zvuky, které mi občas přijdou slastné. Je taky možné, že si to jen představuji, protože bych to tak chtěl, ale i tak je to krásné. Pomalu se rty přesouvám níž, na chvíli se zastavím u klíčních kostí a pak se přesunu k bradavkám. S těmi si hraju tak dlouho, dokud úplně neztvrdnou. Občas je obdařím kousnutím a ke mně dolehnou bolestné zvuky. Podívám se Sikovi do tváře a v jeho očích poznám, jak moc ho to mučí. To mě docela zamrzí. Byl bych radši, kdyby to pro něj bylo potěšení a ne mučení. Jednu ruku mu zabořím do hebkých vlasů a druhou se přesunu k jeho klínu. Škodolibě se usměju, když mi do ruky padne jeho ztopořený penis. Jemně ho začnu třít a přitom pozoruji Sikovi reakce. Nikdy jsem neviděl, aby se v jednom okamžiku v jeho očích vystřídalo tolik emocí, jako teď. Po celou dobu, co se s ním mazlím, se mu dívám zpříma do očí a druhou rukou sjedu po zádech k zadečku a tam si najdu cíl mé cesty. Sikovi se strachem rozšíří zorničky, když ucítí prst na své dírce. Jemně prstem kroužím po okraji dírky, abych jí zvláčnil, a když uznám za vhodné, trochu na ní zatlačím a vsunu mu ho tam. V ten moment ke mně dolehne bolestné zakňučení.

„Pšt. Přece nebudeš kňučet, když sis tohle vybral. Nebo mi snad chceš něco říct?“ optám se a doufajíc, že mi odpoví, mu uvolním roubík.

„Trhni si!“ zavrčí mi naštvaně do obličeje. Věřili byste, že jsem tohle čekal? Je nepoučitelný.

„Fajn,“ povzdechnu si, znovu mu nasadím roubík a pokračuji tam, kde jsem přestal. Po nějaké době ucítím jak už je na pokraji svých sil a dostatečně připravený na můj vstup. Ještě než začnu, podívám se mu do očí a zamrzí mě, když v nich vidím čirou nenávist. No jo, život ke mně byl vždycky krutej. Chytím Sika, který doteď klečel, za zadek a nadzvednu ho tak, aby mohl nohy natáhnout. Vzhledem k tomu jak dlouho klečel, má nohy úplně ztuhlé a proto mu musím pomoct. Opatrně, abych ho nepustil, sjíždím rukama po jeho stehnech až ke kolenům a pomalu ho posadím na chladnou zem. Siko nechápavě sleduje mé počínání, ale jakmile se mu vklíním mezi nohy a rozepnu si poklopec, pochopí a začne sebou házet. Bohužel pro něj už mu na obranu nezbývá moc sil, a proto do něj bez větších problémů vniknu. Když jsem v něm celý, zastavím, aby si na mě zvykl, a pak začnu pomalu přirážet. Mezitím ho laskám na hrudi a krku a užívám si blízkost jeho těla. Ale popravdě ani já nejsem moc nadšený z toho, že je to z jeho strany nedobrovolný sex, ale on mi prostě jinou možnost nedal. Kdyby mi býval odpověděl nic z toho, co se tu během posledních minut odehrálo, se nemuselo stát. Přirážím pomalu a s pauzami, abych si to co nejvíc užil a hlavně, aby co nejdéle trpěl. Po tvářích se mu koulejí obrovské slzy a i přes roubík slyším jeho tlumené prosby. Usoudím, že už na mě nebude chrlit žádné nadávky a proto mu sundám roubík.

„Prosím, nech mě být,“ zajíkne se. S obavou, že jsem špatně slyšel, se na něj podívám a v jeho pohledu se leskne bolest, kterou mu způsobuju.

„Tak mi odpověz na mé otázky,“ opáčím ledově. Siko sebou trhne a odvrátí hlavu. Proč mi to sakra neřekne? Copak mu nedochází, že ani mě to nečiní potěšení ho takhle mučit? V duchu si povzdechnu a znovu začnu přirážet. Teď už postupně přidávám na intenzitě, a když ucítím, jak se blížím k vrcholu, uchopím jeho penis a začnu ho třít v rytmu přírazů. Pak už jen stačí pár minut a oba vyvrcholíme. Opatrně z něj vyklouznu a upravím se. Siko nehybně sedí na studené zemi cely a nepřítomně se dívá před sebe.

„Teď už jsi spokojený?“ šeptne, ale do očí se mi nepodívá.

„Ne nejsem spokojený. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, ale ty jsi mi nedal jinou možnost. Dokud mi neodpovíš na mé otázky, budu to dělat dál. Můj pohár trpělivosti s tebou už přetekl a já už nemám v úmyslu ti něco odpustit a nepotrestat tě za tvé hříchy,“ pronesu chladně a odejdu. Hned jak potkám jednu ze služebných, která má Sika na starosti, požádám jí, aby ho umyla a oblékla do čistého oblečení. Já se mezitím vydám do pokoje, kde ze sebe shodím oblečení a dám si pořádnou sprchu. Z toho co jsem mu provedl, mě bolí u srdce, ale teď už nemůžu přestat. Už nikdy nezavřu před jeho hříchy oči. Nikdy. Osprchuju se a obléknu se do čistého oblečení. Pak za mnou přijde služebná, že je se Sikem hotova. Poděkuju jí a propustím ji. Sám se vydám zpět za Sikem, který když mě spatří, tak se přikrčí v obavě, že mu něco udělám. Přejdu k němu a uvolním okovy, ale jen proto, abych mu nasadil jiné. Pak si ho vezmu do náruče a odnesu k sobě do pokoje. Tam ho položím do postele a z nočního stolku vytáhnu obojek s řetězem, který jsem si vypůjčil od Yoru. Připnu mu obojek a řetěz přivážu k čelu postele. To už ale Siko neví, protože mezitím usnul.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Si to zaslúžil.

Haku,30. 11. 2011 17:52

Dobře mu tak...

Yui-chan,19. 11. 2011 13:26

...může si za to sám a já bych mu ještě přiložila, hnusák jeden. Bude to znít krutě, ale vůbec mi ho není líto. Jediný koho lituji, je Nagini, protože tohle si ničím nezasloužil a kvůli Sikově blbosti trpí hlavně on. Takže ať mě ta siréna moc dlouho neštve a odpoví na všechny otázky, ať už může vypadnout a přestat mořit vzduch, nebo...se přiznat, řádně omluvit (ne, že by to něco měnilo) a zůstat po Naginiho boku jako jeho partner...nebo by se tak mohlo stát, že ho Anori promění v chomáč mořské pěny jako Malou mořskou vílu! Jinak úžasný díl a moc se těším na pokráčko.

......................................

Kana,18. 11. 2011 15:50

chudák siko. může si za to sám,a le zajímalo by mě, proč mu to neřekne. neřeknu, kdyby ho k tomu někdo nutil, aby dělal ty hrozné věci, ale....snad bude všechno brzo v pohodě :)

Nojono

Mysticia-sama,18. 11. 2011 14:16

Za to si Siko může sám... Kdyby nebyl blbej nemuselo se to stát. Moc krásná kapitola těším se na pokračování ^^

Tak tomu se říká trest...

Soubi,18. 11. 2011 1:21

Teda Kuroki, koukám, že sis Sika pěkně vychutnala. A víš, že mi ho ani nebylo líto? Spíš je mi líto Naginiho, ale na druhou stranu mu musím uznat, že dovede zachovat chladnou hlavu. Až jsem se v některých částech divila... A jsem naprosto upřímně zvědavá, jak se tohle bude dál vyvíjet, protože Siko působil ke konci dost zlomeně (ne, že bych to nechápala) a třeba mu konečně v té prázdné palici zablýskne rozumem. Jen, jestli ho nepřeceňuju... Ale třeba ho taky trochu obměkčí, že se už neprobudí na té chladné zemi, ale v měkké a vyhřáté postýlce - nebo ho to ještě víc rozzuří? No, uvidíme... :) Těším se na pokráčko!