Jdi na obsah Jdi na menu
 


Shi

24. 11. 2010

Už zbývají jen čtyři dny do naší svatby a každým dnem je Yoru nervóznější a nervóznější. No ani se mu nedivím, jsem na tom velice podobně, protože se oba bojíme Reiovi reakce až se o mě dozví a také se bojíme toho, aby z té svatby nakonec nesešlo. Mě už pár dní trápí ten Siko, o kterém se zmínil Yoru. Prý se mu o něm už dlouho nic nezdálo a teď se skoro každou noc probouzí se zděšeným výrazem a úplně zpocený. Nejhorší je, že se mu zdá stále ten samý sen dokola a to mě děsí. Tyto sny se totiž většinou opravdu jednoho dne stanou. Není to sice pravidlem, ale vím o některých, které se staly. Pochopitelně jsem o tom Yoru neřekl, protože nevím, jak by na tuto zprávu zareagoval. Z mého přemýšlení mě vytrhne Leila.

„Ikki, proč nejíš? Budeš to mít studený,“ optá se mě Leila. Trochu zmateně se na ní podívám a pak mi dojde, že mám před sebou skoro nedotčené jídlo.

„Omlouvám se, na chvíli jsem se zamyslel,“omluvím se a pustím se do jídla. Yoru si mě ustaraně prohlídne a pak pokračuje v jídle. Když máme snědeno, pustí se Yoru znovu do komandování služebnictva a já je odeberu na zahradu. Tam se proměním a vyskočím na větev toho nejsilnějšího stromu v zahradě, na který občas s Yoru sedáváme a tam se uvelebím. Počasí sice není na takové polehávání na stromě, ale to mi vůbec nedělá starosti. Můj kožich je uzpůsobený i na třicet stupňů pod nulou, takže mi těch šest nad nulou nijak neublíží. Užívám si poměrně silný vítr pročesávající mi hustou srst a příjemný klid všude kolem mě. Jsem tak zabraný do relaxace, že ani nezaregistruju nově příchozího, který si sedne vedle mě. Až po nějaké době si uvědomím jemné hlazení po zádech a teplo vyzařující osoba vedle mě. Otevřu oči a upřu je na mého společníka.

„Už jsem se začínal bát, že jsi mi tu zledovatěl,“ pronese s úsměvem Yoru a upírá na mě své temně modré oči, ve kterých ve vždy ihned ztratím. Chvíli se na něj zmateně dívám, a pak když mi dojdou jeho slova, se na něj lehce usměju.

„Neboj, jsem odolný proti zimě,“ informuju ho, ale to už mě bere do náruče a seskakuje i se mnou ze stromu. Poté mě odnese dovnitř a v pokoji mě položí na postel.

„Dáš si čaj?“ optá se mě s úsměvem.

„Jaký je výběr?“ oplatím mu otázkou.

„No. Máme jahodový, malinový, brusinkový, borůvkový, mátový, pomerančový, citrónový, lesní a zahradní směs, černý a nugátový,“ vyjmenuje mi snad všechny čaje a mě dá chvíli zabrat, než si z nich vyberu jen jeden.

„Tak ten citrónový,“ rozhodnu se nakonec.

„Skvělý výběr. Počkej tu, za chvíli ho přinesu,“ polichotí mi a odejde z pokoje. Už jako člověk se zvednu z postele a přejdu k malé knihovničce. Dávno jsem chtěl zjistit, co tu má knihy a co vlastně rád čte. Začnu postupně číst názvy knih a asi v polovině usoudím, že asi nejraději čte knihy s tajemnou tématikou, plnou záhad a tajemných bytostí. Některé knihy jsou přímo zaměřené na ďábla a démony. Přejedu prstem po několika výtiscích a pak se u jednoho zarazím. Zarazím se u knihy nazvané SMRT. Vytáhnu jí z regálu a zběžně si přečtu obsah. Poté ztuhnu, protože se v této knize nepíše o smrti jako takové, ale o tvorech přezdívaným smrt, tedy o mě. Jsou v ní vyprávěny příběhy lidí, kteří tvrdí, že přežili útok smrti.

„Vidím, že jsi ji našel,“ ozve se jemný a uklidňující hlas mého snoubence. Odpovím mu kývnutím a pak mu poděkuji za čaj. Ve chvíli kdy Yoru šálky s čajem položí na stolek, se vůně rozprostře po celém pokoji a vytvoří tak nepopsatelně nádhernou atmosféru. Z vůní poznám, že si připravil pomerančový čaj.

                                                             ******************

Dívám se jak Ikki nasává podmanivou vůni pomerančového a citrónového čaje a užívám si jeho blažený výraz.

„Jsou v té knize pravdy?“ optám se tiše, abych nenarušil klid v pokoji, a posadím se do křesla. Ikki si sedne do druhého křesla a chvíli tiše přemýšlí.

„Ano jsou,“ řekne jemně a lehce se napije svého čaje.

„Jak je možné, že váš útok někdo přežil?“ vyptávám se dál.

„Protože ne každý z nás se neovládne a zabije. Je to spíš otázka síly toho dotyčného. Když nemáš dostatečnou sílu, jen málokdy se ti podaří zabít,“ osvětlí mi mé nejasnosti a mě ihned začne na jazyku pálit jedna otázka.

„A jak jsi na tom ty?“ vyslovím svou otázku a Ikki posmutní.

„Já, já zas nikdy nedokázal někoho jen zranit, vždy jsem ho zabil,“ odpoví mi sklesle a dá knihu na své místo. Trochu zmateně se na něj podívám a napiju se čaje.

„Musí to být strašný,“ řeknu tiše.

„Ano, to je. Do mnoha vesnic nebo měst už dávno nesmím, protože jsem tam někoho zabil a lidi se mě straní. Když se mnou byl Momo, tak mi to nevadilo, protože jsem měl jeho, ale když mi ho unesli tak to na mě dolehlo a já začínal propadat depresím. A pak jsem potkal Reie a můj život zase měl svůj smysl,“ dořekne a povzdechne si.

„Bože chtěl bych být Reiem,“ vydechnu a až pak si uvědomím, že jsem to řekl nahlas.

„Proč?“ vyhrkne Ikki zmateně.

„Protože o tobě jistě ví všechno,“ řeknu zmučeně a ani nemám odvahu se mu podívat do očí.

„Mýlíš se. My o sobě vůbec nic nevíme, jen jsme se milovali. Popravdě si nepamatuju, jestli jsme si někdy takhle jenom povídali. Náš vztah byl založen prakticky jenom na sexu,“ odpoví mi a tím si dobude můj pohled.

„A to ti to takhle vyhovovalo?“ optám se a očividně tou otázkou Ikkiho zaskočím.

„Samozřejmě, že ne, ale vídali jsme se jen o úplňku, takže jsme na sebe byli příliš natěšení, než, abychom si sedli a povídali si,“ přitáhne si nohy k tělu a obejme si je. Pak nastane ticho a upíjíme ze svých šálků. Po chvíli vstanu, obejdu ho a zezadu ho konejšivě obejmu.

„Ale teď můžu říct, že jsem šťastný. Sice sis mě vzal násilím, ale dal jsi mi to, co Rei ne. Vím, co jsi zač, jak je to s tvou rodinou, už vím, jaké máš rád knihy, a také vím, že mě miluješ, jak jen nejvíc můžeš. Věnuješ mi každou svou volnou chvíli, pečuješ o mě a tím mi dáváš pocit domova, bezpečí a toho, že i já mám na tomhle světě své místo, místo po tvém boku, to proto si tě chci vzít a zpečetit tak náš vztah navěky,“ řekne jemně a tiše ale i tak mě to nesmírně zahřeje u srdce.

„Už nikdy nedovolím, abys byl nešťastný,“ otočím si jeho obličej k mému a dlouze ho políbím. Ikki se k polibku přidá a tím ho prohloubí. Když se od sebe odtrhneme, přejdu ke skříni a z ní vytáhnu silný stříbrný náramek a krabičku se zásnubními prstýnky.

„Tohle ti chci dát jako zásnubní dar,“ osvětlím náramek a s Ikkiho svolením mu ho připnu na horní část paže. Ikki to užasle pozoruje a poté se zaměří na krabičku v mé ruce.

„A tohle svou naše zásnubní prstýnky,“ oznámím a otevřu krabičku.

„Bože ty jsou nádherné,“ vydechne s růměncem na tvářích. Vezmu jeden prstýnek z krabičky a nasadím ho Ikkimu na levý prsteníček. To samé pak udělá Ikki s druhým prstýnkem, který se pak zaleskne na mé levé ruce. Poté se ke mě Ikki nakloní a děkovně mě políbí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

= ^.^ =

Soubi,25. 11. 2010 16:00

Jůůů, to se mi krásně četlo. Tahle kapitolka se ti opravdu moc povedla (i když s určitými věcmi nesouhlasim a to ty víš, ale co nadělám). Občas to chce taky něco méně násilného a tragického, aby neopadla morálka čtenářů XD. Jinak se už moc těším na tu svatbu a jak popíšeš Reiův výraz, až se to dozví :D. To bude asi k nezaplacení. Tak honem pokráčko!!!

:-)

Lachim,25. 11. 2010 9:57

Nádhera klidného odpoledne. To mě napadlo, když jsem to dočet. Nádhera.

=)

Yui-chan,25. 11. 2010 6:35

Konečně kapitola, kde se (zatím) všichni neřítí do jisté smrti nebo aspoň pořádné kapitoli. bylo příjemné přečíst si takovou pohodovou kapitolku, opravdu moc hezká. moc nás nenatahuj, ať nejen Soubi-chan ví, jak to dopadne =P

Tak oddychova kapitolka?

Haku,24. 11. 2010 20:52

No musim sa priznat,ze ma potesila,lebo ja som si stale kladla otazku co prenho vlastne Rei znamenal...teraz to uz viem a som rada,ze si ho Yoru nasiel a daroval mu skutocny domov.Len mi robi vrasku na cele ten Siko...tam sa nieco udeje...ale dufam,ze napriek vsetkemu co im osud pripravi,sa aj tak neprestanu lubit,.Dakujem za kapitolku a venovanie...a uz len malickost...Tvoje poviedky mam strasne rada a tesim sa na kazdu z nich.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA