Kowai Yume

 Celým mým tělem projede ostrá bolest. Nejsem schopen jakéhokoli pohybu, nedokážu vnímat okolí ani otevřít oči. Svíjím se v další křeči, když ke mně dolehne tlumený hlas. Zlomený hlas, o kterém vím, že ho znám, ale nemůžu ho přiřadit. Je natolik tlumen vzdáleností, se kterou ke mně přichází, že ani jeho slovům nerozumím. Až slabé bodnutí do mé levé ruky mi umožní procitnout a já vedle sebe spatřím Anee, jak mi do těla vpichuje nějaký lék.

„Jsem ráda, že jste se probral. Jak vám je?“ optá se hned, jak zjistí, že jsem při vědomí.

„Jako kdyby po mě šlo stádo slonů. Co se mi stalo?“ vydechnu a snažím se vzpomenout si, co jsem dělal naposled.

„Našla jsem vás v bezvědomí ležet na chodbě vedle vašeho pokoje. Nervově jste zkolaboval a byl víc jak dva týdny v bezvědomí,“ osvětlí mi vše Anee a já si teď vzpomenu na poslední návštěvu u Sika. Vzpomínám si, jak jsem Sika znovu mučil a pak mě bolestně bodlo v hlavě a u srdce. Vypotácel jsem se z pokoje, zamkl za sebou a pak už černo. Asi na mě vše dolehlo, ale zajímalo by mě, kdo na mě před chvílí mluvil a hlavně co říkal.

„Anee, byl tu za mnou dneska někdo?“ optám se a zájem mi čiší z tónu hlasu.

„Ano před chvílí tu byl Siko. Hodně se o vás bál a přemluvil mě, aby vás mohl na chvilku navštívit. Je to pár minut co odešel,“ odpoví mi klidně a mě tím vyrazí dech. Siko mě byl navštívit? Bál se o mě? To přece není možný, ale teď když nad tím přemýšlím je opravdu možné, že ten hlas patřil jemu. Jak moc rád bych věděl, co mi říkal. Řekl mi snad pravdu o svých činech? Možné to je věděl, že jsem v bezvědomí a že ho neuslyším. Vzpomínám si na zbarvení hlasu. Zlomený, plný smutku. Pokusím se sednout si, ale jsem natolik vyčerpaný, že se skoro ani nepohnu. Nechápu, jak můžu být vyčerpaný, když jsem se teprve teď probudil z dvou týdenního spánku. Nejspíš to dělají ty léky, co mi dala Anee. Zůstanu proto ležet a dál se zabývám vlastními myšlenkami. Siko byl vždy samotářský a vše si dělal sám a to mě na něm nejvíc fascinovalo. Jenže ostatní sirény jsou velmi přátelské a chtělis začlenit do jejich komunity. A to byl začátek problémů. Siko zásadně odmítal jakoukoliv společnost a tím si znepřátelil ostatní. Já už od začátku věděl proč takový je, jeho minulost není zrovna růžová. Vlastně Siko se jako siréna nenarodil tak jako ostatní. Narodil se jako člověk. Když byl ještě malé dítě, které nic nechápe, násilně ho odvedli od rodiny a uvěznili v laboratoři pro výzkum genetiky a mutací. Siko byl jeden z prvních obětí tohoto hrůzného výzkumu. Právě tam ho díky mutacím jeho DNA přetvořili na sirénu. Je to jako včera, když za mnou přišel jeden z poddaných, že jeho přátelé mají potíže. Řekl mi o tom, jak jim unesli syna a vězní ho v laboratoři ukryté v hlubinách lesa. To mě velice namíchlo, protože už když probíhalo schvalovací řízení na vybudování této laboratoře tak jsem byl zásadně proti. Bohužel jsem byl jediný, kdo nesouhlasil, a proto to bylo schváleno a stavba začala. Věděl jsem, že to nepřinese nic dobrého, ale nemohl jsem s tím nic udělat. Když jsem se ale dozvěděl o tom, jak získávají pokusné králíky, rozhodl jsem se zakročit. Shromáždil jsem své nejlepší sirény a napadli laboratoř. Podařilo se nám dostat se až k obětím. Byli to dva chlapci a jedna dívka. Jenže živý už byl jen Siko a byl ve velmi zlém stavu. Okamžitě jsem ho vzal k sobě a tam ho pracně dával několik měsíců dohromady. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, co s ním provedli a tak jsem se domluvil s jeho rodiči, že zůstane v mé péči jako nový člen naší komunity. Ale nikdy jsem Sikovi neřekl, že to já jsem ho zachránil a ostatním jsem dal jasně najevo, že si nepřeji, aby se dozvěděl pravdu. Když se plně zotavil, vysvětlil jsem mu naše zákony. Věděl jsem, že to s ním nebude lehké. Už to, že nemluvil a všem se vyhýbal, mi bylo znamením. Nenáviděl sirény a hlavně nenáviděl sebe. Po čase komunita vzdala snahu a jeho začlenění a z něj se stal vyvrhel. To byl taky důvod, proč mě jednou požádal o obsazení osamoceného jezera smutku. Vyhověl jsem mu, ale nevěděl jsem, že tím začnou další problémy.

„Donesu vám nějaké jídlo, musíte být vyhladovělý,“ probere mě z přemýšlení Anee.

„Dobře. Jo a neříkej Sikovi, že už jsem se probral, děkuju,“ požádám ji, ještě než odejde. Anee přikývne a za pár minut se vrátí s polévkou. Nejsem schopen ani nadzvednout ruku a proto mě musí nakrmit. Když mám půlku snědenou, naznačím jí, že už mám dost a Anee mě nechá odpočívat. Jakmile osamotním znovu mě přepadne únava a já se ponořím do říše snů. Další den ráno mě Anee vzbudí na snídani, se kterou mi musí opět pomoci a dá mi léky.

„Siko vás chce opět navštívit. Řekla jsem mu, že nejdřív zkontroluji váš stav a podle toho pak rozhodnu,“ pronese, když dokončí svou práci. Je mi jasné, že čeká na mé vyjádření.

„Povol mu to, ale nezapomeň, pro něj jsem stále v bezvědomí,“ připomenu jí. Anee kývne na srozuměnou a odejde. Trvá jen pár minut, než zaslechnu otevření dveří. Nedám na sobě nic znát a předstírám, že spím. V tichosti si sedne na židličku u postele a cítím, jak si mě prohlíží.

„Mrzí mě, že jsem ti tohle způsobil. Když si představím, jak do tebe vpichují ty injekce, je mi z toho na nic. Tohle jsem nechtěl, ale já ti to prostě nemůžu říct. Nenáviděl bys mě a já si uvědomil, že to už nechci. Tak moc jsem tě chtěl nenávidět, až jsem tomu začal věřit, ale ty jsi mě opět vrátil na začátek. Proč jen si mě nenechal být? Byl jsi mi stále nablízku a ani sis neuvědomoval, jak moc mě to mučilo,“ vydechne zlomeně a pak se v rychlosti vypaří. Otevřu oči do tichého pokoje a snažím se přebrat si Sikova slova v hlavě. Nejdřív jsem ho plně chápal, to že má strach z injekcí je celkem jasné, ale pak jsem byl zmatený. Vždyť jediné o co se celou dobu snažil, bylo, abych ho začal nenávidět. A to že mě chtěl nenávidět, to jsem taky nepochopil. Když tedy vezmu do úvahy, že to co ke mně cítí, není nenávist, tak co to tedy je? Já se v tom klukovi vůbec nevyznám. Odpoledne se mi už podaří ovládat své tělo natolik, abych si s malou asistencí došel do koupelny, kde se naložím do vody.

„Teplá voda by vám měla pomoci s uvolněním svalů. Chvíli si odpočiňte a já vám pak pomůžu s umytím,“ pronese Deimon, můj sluha ale hlavně přítel. Anee mi odmítla v této záležitosti pomoc, prý by se musela stydět, kdyby viděla svého pána takzvaně na Adama. Trochu jsem se nad tím pozastavil, ale nechtěl jsem to rozebírat, nechci, aby se cítila poníženě.

„Deimone, kolikrát jsem ti už říkal, abys mi v soukromí tykal,“ pokárám ho za jeho odměřený přístup.

„Omlouvám se, síla zvyku,“ pokrčí rameny a pak mi pomůže se umýt. Deimon je taky jeden z těch, kteří nejsou mezi ostatními moc v oblibě. Nedokáže totiž projevovat emoce. Jediným jeho výrazem v obličeji je chladný až děsivý klid. Nikdy se nezasmál, nebrečel, nikdy nijak nezkřivil tvář. Jedním slovem je prostě bezcitný. Mně to nevadilo, protože já nepotřebuji projev jeho emocí, aby se mi s ním dobře povídalo.

„Co si myslíš o Sikovi?“ napadne mě. Deimonova schopnost je profilování ostatních. Dokáže z prvního rozhovoru detailně popsat osobnost druhého. Je geniální. Ještě než jsem si já sám uvědomil, že Sika miluju, Dei už to věděl. Když jsem se mu s tím pak svěřil, řekl mi, že mi to trvalo, než jsem si to připustil.

„Hodně komplikovaná osobnost. Stále se nevyrovnal s tím, co je zač navíc jeho vlastní city ho děsí a nejsou ustálené. Někoho tak zmateného jsem snad ještě nepoznal,“ odpoví. Zmateně se na něj podívám neschopen pobrat, co mi řekl. Siko mi vždy připadal jako vyrovnaný člověk, který ví, co chce a má daný jasný cíl. Vypadá to, že mám hodně co dohánět, abych byl schopen porozumět mu, ale bez jeho spolupráce to půjde velmi těžko. Když dokončím svou očistu, opatrně vylezu z vany, osuším se a za Deimonovi pomoci si znovu lehnu do postele, kde hned usnu. Nedokážete si ani představit, jak mě ta koupel unavila.