Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ikki no otōto

5. 10. 2010

Opět se procházím po okolí, ale dávám si dobrýho bacha, abych nešel k jezeru. Najednou se zastavím a ucítím silný pach krve. Rychle se vydám za pachem, který mě dovede k malé postavičce pohozené ve křoví. Proměním se, abych mu mohl zkontrolovat pulz a zjistil tak, jestli ještě žije. Díky bohu mu nahmatám slabý pulz. Opatrně ho vytáhnu ze křoví a vydám se s ním zpět na letohrádek. Po cestě postřehnu, že mě někdo sleduje, ale nevěnuji jim pozornost. Když konečně dorazím domů, zavolám si na pomoc Karu a v pokoji mu začneme ošetřovat četná zranění, až si říkám, jak je možné, že ještě žije. Po více než hodině se nám ho podaří stabilizovat, ale zatím zůstal v bezvědomí. Kara uklidí zbylé obvazy, masti a dezinfekci a odejde do kuchyně. Já si sednu na postel a prohlížím si našeho maroda. Vzhledově bych mu typoval tak 12 let, ale vzhledem se nedá řídit. I přes četné modřiny je vidět, že má jemný a roztomilý obličej. Jemné lokny temně černých vlasů jsou rozprostřeny po polštáři a zvýrazňují tak jeho jemný obličej a plné nyní pobledlé rty. S blížící se tmou mě Kara zavolá k večeři, kterou do sebe s rychlostí blesku naházím a s Karou v patách se vrátím zpět do pokoje. Kara přejde k posteli a začne mladíka zbavovat obvazů, které jsou již nasáklý krví, poté rány znovu ošetří, aby nezačaly hnisat, a obváže je novými obvazy. Když je s ošetřením hotova, poděkuju ji a rozloučím se s ní s tím, že by si měla, odpočinout. Před odchodem mi Kara řekne, že kdyby se něco dělo ať ji okamžitě vzbudím, i kdyby to mělo být ve dvě ráno. Ujistím ji, že to v případě nouze udělám, ale teď ať si odpočine, protože stejně pochybuju, že se dnes ještě vzbudí. Na to už mi odpoví pouhým kývnutím a odejde. Sednu si do křesla vedle postele a z baru vytáhnu whisky a naliju si do sklenky. Užívám si chuť své oblíbené whisky, když v tom se v pokoji začnou postupně objevovat první paprsky měsíce a ozařovat chlapce na mé posteli. Lokny černých vlasů ozářeny měsícem vydávají fialové odlesky. Dívám se na něj a najednou se mi vybaví tvář mého milovaného Ikkiho, i když teď už z části nenáviděného. Teď si konečně uvědomím tu podobnost, ty vlasy, obličej, dokonce i postavou si jsou podobní. Kdyby ho neviděla i Kara, tak bych si myslel, že mám halucinace nebo už jsem po těch pár skleničkách úplně na mol. Až se probere, tak to budu muset zjistit. Hlavně jak se jmenuje, kde bydlí a co se mu stalo. Nechápu, jak mu někdo mohl takhle ublížit. Vlastně když si to tak vezmu tak i já jsem ublížil jemu podobnému, Ikkimu. Nikdy si neodpustím, že jsem ho zranil. Když tak nad tím přemýšlím, jistě tam teď má jizvu. Hodím do sebe další sklenku whisky a potom se vydám do koupelny. Sundám si oblečení a až teď si všimnu nepatrných skvrnek od krve a tak vše hodím do koše na prádlo. Vlezu si do sprchy a pustím na sebe proud horké vody. Po čase se namydlím a opláchnu a vylezu ze sprchy. Hodím na sebe čisté oblečení a s nově nalitou sklenkou se znovu usadím do křesla. Promítám si události spojené s Ikkim a přitom se dál nalévám tou blahodárnou tekutinou. Když už v sobě mám skoro celou lahev, pohodlně se uvelebím v křesle a usnu. Druhý den se probudím kolem poledne a rychle zkontroluju chlapcovy obvazy. Usoudím, že nepotřebují vyměnit a vydám se do kuchyně pro něco k snědku. V kuchyni se pozdravím s Karou, která má dnes nesmírně dobrou náladu.

„Je známa příčina tvé neobvykle skvělé nálady?“ optám se udiveně. Kara se na mě uculí a podá mi obálku. Prohlédnu si jí a pozastavím se nad nápisem „pozvánka“. Nechápavě se proto podívám na Karu, ale ta mi nic neřekne a s úsměvem mi pokyne, abych se podíval na její obsah. Poslechnu ji a vyvalím oči na svatební oznámení.

„To koukáš co? Yoru se bude ženit a já ani nevím, že má nějakou známost,“ pronese trochu naštvaně, ale úsměv jí z tváře nezmizí.

„Hm to čumim. Nejspíš to bude ten jeho poklad, kterého mi nechtěl ukázat. Není tu někde jméno toho dotyčného, který ukradl srdce mého bratránka?“ optám se, ale Kara zavrtí hlavou ve znamení, že ne.

„Prý to má být překvapení,“ informuje mě, zatímco dál hypnotizuju to svatební oznámení.

„Tak se hold necháme překvapit, ale je tu malý háček. Co uděláme s tím klukem, co mi leží v posteli? Nemůžeme ho tu nechat samotného,“ přemýšlím nahlas.

„No do té doby by měl být při vědomí, tak ho buď odvedeme domů, nebo půjde s námi,“ vyřeší to okamžitě Kara.

„Dobře, jen doufám, že vůbec nějaký domov má,“ povzdechnu si a poprosím Karu o něco k snědku. Do dvou minut mi na stůl přistane talíř obložený zeleninou třemi chleby s máslem. S úsměvem jí poděkuju a pustím se do jídla. Když už mám všechno v sobě, vrátím se do pokoje a tam se setkám s černým bolestí zalitým pohledem. Ten pohled ve mě vyvolá další vzpomínky na Ikkiho, které ale ihned vypudím z hlavy a přistoupím blíž k posteli.

„Jak ti je?“ optám se ho jemně, abych ho nevyplašil.

„Je mi hrozně, všechno mě bolí. Kde to jsem? A kdo jste?“ optá se tiše a je na něm vidět že ho to dost zmáhá.

„Jmenuju se Konohara Rei a tohle je moje panství. Jak se jmenuješ?“ odpovím mu a vrátím mu otázku.

„Tsukasa Momo,“ špitne a unaveně zavře oči. Opatrně ho odkryju, abych se podíval na obvazy a Momo ztuhne.

„Neboj, jen ti musím zkontrolovat obvazy,“ uklidním ho.

„Co se mi stalo?“ optá se mě znepokojeně s pohledem upřeným na své tělo které je převážně zakryté obvazy.

„To nevím. Našel jsem tě polomrtvého ve křoví. Doufal jsem, že na to mi odpovíš ty,“ povzdechnu si a některé obvazy začnu vyměňovat.

„Musím za bratrem, on jediný mě může ochránit a navíc má o mě jistě strach,“ zpanikaří a snaží se vylézt z postele. Okamžitě ho zatlačím zpět.

„V tomhle stavu tě nikam nepustím. Kde je tvůj bratr?“ zavrhnu jeho odchod a zajímám se o jeho bratra. Tak nakonec přeci jenom má nějakou rodinu.

„Já nevím, asi už dva roky jsem ho neviděl,“ odpoví zkroušeně a já se zarazím.

„Jak to, že jsi ho tak dlouho neviděl?“ optám se naléhavě.

„Protože mě před asi dvěma lety unesli, aby mě mohli někomu prodat,“ řekne tak tiše, že ho skoro ani neslyším, ale bohužel slyším. Najednou se ve mně nahromadí vztek, až se mi zuby promění v gepardí tesáky a vší silou třísknu lampičkou o zeď. Ve chvíli kdy si uvědomím, co jsem udělal, otočím se zpět na Moma v obavě, že se mě teď bude bát, ale to se nestalo, jen na mě teď udiveně zírá.

„Promiň, trochu jsem se neovládl,“ omluvím se mu.

„To je v pohodě. Na takové výbuchy jsem zvyklý od Ikkiho,“ odpoví mi a mě se zatmí před očima.

„I. Ikkiho?“ optám se v obavě, že jsem mu rozuměl správně. Momo nadzvedne nechápavě obočí a kývne.

„Jo, tak se jmenuje můj starší bratr. Po smrti našich rodičů se o mě staral a chránil před ostatními. Vždycky když někomu z těch parchantů ublížil nebo je dokonce zabil, byl rozzuřený ještě víc a takhle podobně vyváděl. Ten den kdy mě unesli, tak byl Ikki na lovu a proto mě nemohl ochránit,“ povzdechne si a já si teď konečně přiznám, že je to opravdu příbuzný Ikkiho.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Konečně :0)

Soubi,27. 10. 2010 17:19

No hurááá! Na to, že jsi tohle začala psát už ve Sloupu si s sebou docela hodila.....ale hlavně, že jsi to konečně vydala :)
Pěknej díl...líbilo se mi hlavně to s tim Ikkim :D

Hm?...ta svadba...

Haku,7. 10. 2010 15:57

Tam to bude asi o zivot. Krasa.

:-)

Lachim,6. 10. 2010 19:58

Nádhera. Pěkně se to zamotává.

=0)

Teressa,6. 10. 2010 10:39

nadhera!!! uz sa neviem dockat pokracovania! rychlo prosiiiiim=)

krása

Yui-chan,6. 10. 2010 7:34

Tak tohle byl opravu krásný dílek. Jsem zvědavá, jak se to vyvine dál...takže koukej co nejrychlejš pokračovat. Jinak děkuju, že sis vzpomněla, opravdu mě to příjemně potešilo XD

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA