Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hōhō

21. 1. 2011

Zítra se můj bratranec bude ženit a já už jsem jako na koni. Včera jsme dostali od Yoru zprávu, abychom přijeli už dnes, protože nás chce seznámit s jeho snoubencem. Pochopitelně neuvedl jeho jméno, takže o to víc ho chci poznat. Také mě poprosil o svědectví na svatbě, které jsem s radostí přijal. Momo už je skoro zdraví a začíná se projevovat jeho hyperaktivita, kterou má jistě po bratrovi a neustále mě tahá po procházkách. Ani bych nevěřil, že díky tomu budu v noci spát jako beránek. Momo samozřejmě pojede s námi, protože nemá kam jít a tady nemůže sám zůstat. S Yoru už jsem domluvený, takže svatbě už nic nebrání.

„Rei a komu vlastně jedeme na svatbu?“ optá se mě Momo zvědavě u snídaně. Chvíli mi trvá, než zaregistruju jeho slova.

„Mému bratranci Yoru. Konečně se zamiloval,“ usměju se. Yoru byl dá se říct samotář, nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by ho zaujal až teď.

„Máš ho hodně rád,“ zkonstatuje Momo a pustí se do jídla.

„Jo je jako můj bratr,“ řeknu a jakmile dojím, jdu si sbalit věci. Momo mě následuje a pomůže mi oblečení složit tak, aby v kufru zabírali co nejméně místa a tím se tam toho vešlo víc. Když mám sbaleno, uvědomím si, že Momo nemá žádné oblečení. Aby taky jo když jsem ho našel v lese a to skoro mrtvého.

„Karo, vyjedeme dřív. Chci Momo koupit nějaké oblečení,“ informuju jí o svých plánech, hned jak Kara vejde do pokoje zkontrolovat Momo rány. Kara mi to s úsměvem odsouhlasí a hned na to zkonstatuje, že je Momo skoro zdraví, jen se nesmí namáhat a stresovat.

„Ne, to nemusíte. Rei nechci, abys za mě utrácel vždyť mě ani neznáš,“ vyhrkne Momo vyplašeně. Přejdu k němu a rozcuchám jeho půlnoční vlasy.

„Ale já chci. Nemůžeš být stále v jedněch věcech. Navíc potřebujeme kimona na svatbu, protože se tato tradice v naší rodině udržuje už po staletí. A to, že se prakticky neznáme, chci v co nejbližší době změnit, co ty na to?“ mrknu na něj a Momo okamžitě zčervená. Pobídnu ho, aby mě následoval a společně naskládáme kufry do kočáru. Pak s jeho pomocí zapřáhnu koně a můžeme vyrazit. Cestou do města Momo usne. Ani se mu nedivím, nesmí se namáhat a přitom se semnou hádal, že bude tahat kufry jaké chce, to znamenalo snad ty nejtěžší a pak mi i přes mé protesty pomohl se zapřažením. Ve městě nám kočí zastaví u mého oblíbeného obchodu s oblečením a já musím Momo vzbudit.

„To už jsme na místě?“ optá se zmateně a protáhne se jako kočka.

„Ne, jsme ve městě. Pojď za mnou,“ pobídnu ho a Momo mě poslechne. Vejdeme do prodejny a Momo se hned začne rozpačitě rozhlížet.

„Mohu vám nějak pomoci?“ přijde k nám jedna z prodávajících. Ve zkratce jí vysvětlím, co potřebujeme a ona si krátce Momo prohlédne.

„Myslím, že pro vás tu máme mnoho zajímavých kousků. Jakou barvu preferujete, smím-li se zeptat?“ usměje se na Momo a ten se na mě nejistě podívá. Když mu kývnu, že jí to může klidně říct a on se zamyslí.

„Fialovou a bílou,“ řekne nesměle a slečna nás zavede do oddělení s fialovým oblečením. Tenhle obchod mám rád díky tomu, že tu mají oblečení rozdělené podle barev a ročních období. Prodavačka si s mým svolením Momo vezme do parády a do kabinky mu nosí různé krásně barevně sladěné komplety, které sama sestavuje na jeho osobu. Já si zatím vyzkouším nějaká trička a kalhoty a pár si jich rozhodnu koupit. Asi po hodině má Momo vše potřebné. Vybral si trička, mikiny, bundu, kalhoty i boty a tím mě nesmírně potěšil.

„Není toho moc?“ zadívá se Momo na hromady oblečení, které nám prodavačky, postupně skládají a dávají do tašek.

„Ne je toho akorát, věř mi,“ ujistím ho a znovu mu rozcuchám vlasy. Teď si dokonce všimnu, že při tomto mém gestu zčervená, ale nechám to být a dělám, že jsem to neviděl. Když zaplatím, naskládáme tašky do kočáru a už i s Karou se vydáme do obchodu s kimony. Tam si vybereme téměř okamžitě, ale můžu vám říct, že kdybych mohl koupím si snad všechna protože jsou všechna kimona v tomto obchodě přímo okouzlující. Kara si oblíbí červené kimono s bílými a žlutými květy. Já si vyberu tmavě modré kimono s černým panterem na zádech a Momo uchvátí fialové kimono s bílými a černými japonskými znaky. Všechny si je necháme zabalit, a jakmile zaplatím, vyrazíme na naší cestě k Yoru.

„Rei a ty znáš Yoru snoubence?“ optá se náhle Momo.

„Ne, proto jedeme už dnes, abychom se s ním seznámili a mohli tak posoudit jestli se k němu hodí,“ odpovím mu a Momo se na mě zvědavě podívá.

„Copak mám něco na tváři?“ optám se nechápajíc jeho pohled. Momo jen zavrtí hlavou a nastane ticho. Asi po dvou hodinách konečně dorazíme na panství a Yoru se na mě šťastně vrhne hned, jak vystoupím z kočáru.

„Rei, ty kluku pitomá, ani nevíš, jak rád tě vidím,“ vydechne šťastně a pak se přivítá s Karou, kterou obejme a políbí na tváře.

„Yoru doufám, že ti nevadí, že jsem si přivedl společnost. Nemohli jsme ho nechat samotného,“ ujišťuji se.

„Jasně že nevadí a kde ho máš?“ vyzvídá a já pokynu Momo, aby konečně vylezl z kočáru.

„Yoru tohle je Momo,“ představím ho a Yoru trochu ztuhne. Ale jen na vteřinku, takže tomu nedávám velkou váhu.

„Momo, moc mě těší,“ podá mu Yoru ruku, kterou Momo přijme a poděkuje za to, že tu může zůstat. Nad tím Yoru jen mávne rukou a už nás žene do domu, že nás chce vidět Leila. Leile se naopak do náruče vrhnu já. Poté jí představím Momo a i u ní zaznamenám jistou ztuhlost. Poté nás usadí ke stolu a s tím, že musíme být vyhládlí, nám připraví něco k snědku.

„Tak co, kdy uvidíme ten tvůj poklad?“ optám se napjatě, už se nemůžu dočkat, až se setkám s tím, kdo ukradl srdce mému bratránkovi.

„Neboj, dočkáš se. Teď se najezte, ty mi pak řekneš, jak ses měl a až pak přejdeme k mému snoubenci,“ rozhodne Yoru a mě nezbývá než mu to odkývat. Momo se lehce usměje a s poděkováním se pustíme do plátku kuřecího masa s bramborovou kaší. Když vše sníme, Leila se spokojeně usměje a společně s Karou talíře ihned uklidí.

„Děkuji moc, bylo to výborné,“ pochválí Momo Leilu, která ho šťastně obejme.

„Jsem ráda, že ti mé jídlo chutná,“ řekne s úsměvem a pak se o něčem začne bavit s Karou.

„Tak co, jak ses měl?“ optá se netrpělivě Yoru. Vyprávím mu o tom, jak jsem prozkoumal snad všechny kouty lesa a pak ho obeznámím s tím, jak jsem potkal Momo.

„Když si budeš potřebovat odpočinout, hned řekni. Jinak ti pak ukážu pokoj,“ řekne směrem na Momo.

„Ne, hlavně už žádné válení se v posteli, umřel bych tam,“ vyhrkne Momo s upřímným zděšením. Všechny nás to nehorázně rozesměje a ještě víc, když po nás Momo hodí uražený pohled. Pak když se uklidníme ho Yoru vezme do jeho pokoje, kde už má své nové oblečení a já mu pomohu všechno to oblečení naskládat do skříně. Pak mu pomohu s výběrem oblečení na dnešek, a když se okoupe, obleče si to. Jeho komplet se skládá z černých džínů, světle fialového trička s potiskem a černo bílých botasek. Potom zapadnu do svého pokoje, kde se také okoupu a převleču. Když dorazíme do obývacího pokoje, pokyne nám, abychom šli za ním. Pochopitelně nás zavede do svého pokoje, kde k nám zády před zrcadlem stojí drobná postava s dlouhými půlnočními vlasy ve svatebním kimonu.

„Tak jak mi to sluší, miláčku?“ obrátí se k nám kluk nadšeně, ale hned na to ztuhne stejně jako já a Momo.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pokráčko!!!

Soubi,25. 1. 2011 15:18

Co to jako má být za ''konec''? Gratuluju, tohle je jedno z tvých nejblbějších useknutí. Jak k tomu mám přijít? Vždyť tohle je o nervy....na tohle se těším celou dobu a ty tam to setkání nedáš! Honem přidej pokráčko....už se nemůžu dočkat, jak to setkání proběhne, i když je mi jasný, že nějakej ten infarkt a vražda možná proběhne XD.
Každopádně měj aspoň trochu soucit a rychle vydej! :)

***

Haku,24. 1. 2011 18:47

Tak toto je už na vraždu....takto to skončiť,týranie je to. Idem si otvoriť milku s orieškami.

:-)

Lachim,22. 1. 2011 8:29

Fofrem pokračuj. Takhle to utnout, tose nedělá!!!!!!!!!!!

nádhera

Yui-chan,22. 1. 2011 8:22

Bože, tak to bylo krásně, zajímavé, napínavé....už se hrozně těším na pokračování, jak to všichni (Yoru, Ikki, Rei i Momo) vezmou, ptž tohle vypadá na dost složitou zápletku. Tak pěkně piš a brzo zase něco vydej ;)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA