Kowai Yume

Stojím jako vytesaný z kamene a dívám se na mou jedinou lásku, jak přede mnou stojí v nádherném svatebním kimonu a jizvou na tváři která mu zůstala po mém selhání.

„Ahoj Rei,“ pozdraví mě se smutným úsměvem i pohledem, ale já mu nejsem schopen odpovědět.

„Onii-sama, jsi to ty?“ vytrhne mě ze ztuhlosti Momo, který se šťastně rozeběhne k Ikkimu.

„Momo, panebože,“ vydechne Ikki a pevně ho obejme. Bohužel ho nejspíš zmáčkne v místě, kde ještě nemá zcela zhojené rány, a proto Momo, vyjekne bolestí. Ikki se hned odtáhne a začne si ho prohlížet a se zděšením mu odhalí modřiny, které pokrývají celá jeho záda a hrudník.

„Kdo mu to udělal?“ obuje se do mě ostře a já teď mám možnost vidět jeho ostré drápy a tesáky, které se díky jeho nepříčetnosti objevili.

„On to nebyl. Našel ho v lese u letohrádku. Byl na pokraji smrti a jen tak, tak jsme ho s Reiem zachránili,“ brání mě hned Kara. Ikki se hned trochu uklidní a omluví se mi za jeho nepřiměřenou reakci.

„Momo dokázal bys mi popsat ty hajzly, co tě unesli?“ optá se naléhavě a Momo přikývne.  Během dalším několika minut nám Momo popíše své únosce i čas strávený ve vezení jak říkal domu, kde ho drželi. Řekl nám, že se ho snažili prodat za velmi vysokou cenu a že se jim to nedávno povedlo a proto utekl. Bohužel neví, kdo ho tak surově zmlátil a v bezvědomí ho nechal v tom křoví, ve kterém jsem ho našel. Čím víc se toho dozvídáme, tím víc nám tuhne krev žilách. Ikki se znovu dostává do nepříčetnosti a když mu detailně popíše muže, kteří ho věznili, Ikki zbledne jako papír a zakryje si obličej dlaněmi.

„Miláčku, co ti je? Udělalo se ti špatně?“ rychle k němu přiskočí Yoru a vyděšeně se ho vyptává. To mě dost zarazí, protože se Yoru nikdy o nikoho takhle nestrachoval, takže z toho odvozuju, že ho musí neskutečně milovat a za to jsem rád.

„Já je znám,“ vydechne nešťastně Ikki a tím na sebe shodí veškerou pozornost.

„Odkud?“ optám se nechápavě.

„Ti dva co Momo unesli, jsou bratři z vesnice jménem Boží mlýny. Před dvěma a půl lety jsem jim zabil rodiče,“ odpoví a přitiskne se k Yoru. Chvíli na něj nevěřícně kulím oči a snažím si v hlavě srovnat to, co mi právě řekl.

„Proč jsi je zabil?“ položím mu otázku, která mě teď pálila na jazyku.

„Nejsem obyčejný jaguár, jak by si mohl kdekdo myslet. Ďáblův jaguár nebo také Smrt, takto se nazývá má rasa. Vždy prvorozený nebo prvorozená v normální polozvířecí rodině ať už to jsou jaguáři, tygři nebo jiná zvířata zdědí tento titul a povinnosti s ním spojené. Já jako prvorozený jej mám také a jedna z povinností je vyhledávání takzvaným zkažených lidí. Lidí, kteří páchají zlo v jakékoli podobě. Já mám na starosti vesnici Boží mlýny a Temná propast. V Temné propasti jsme žili. Rodiče těch bratrů, byli jedněmi z těch zkažených a já neměl jinou možnost než je poslat na onen svět, kde se jim dostane řádného trestu za jejich hříchy. Bohužel mě viděli, jak jim zabíjím rodiče a slibovali pomstu,“ dovypráví nám jeho příběh a mě při jeho vyprávění několikrát zamrazí. Nemůžu uvěřit, že by byl něčeho takového schopen. Yoru se ho snaží uklidnit a navrhne mu, že se ještě dnes do té vesnice vydáme.

„Dobře, stejně tam musím. Jsou to hříšníci, musím splnit své povinnosti,“ řekne už celkem klidně a převlékne se do normálního oblečení. Leila kimono hned uklidí a poté se všichni odebereme do obývacího pokoje a Leila s Karou nám připraví kafe a Momo si poprosí o čaj. Když nám kafe a čaj přinesou, přisednou si k nám a já se rozhodnu vyptávat se na nějaké nesrovnalosti.

„Ikki, jak ses s Yoru seznámil?“ optám se na začátek a podle jejich výrazů to vypadá jako bych píchl do vosího hnízda. Oba ztuhnou a hází po sobě mě neznámé pohledy.

„Unesl jsem ho,“ vybalí to nakonec Yoru a o mě se pokouší smrt a Momo se zakucká čajem.

„Cože? Jak to myslíš?“ vyštěkneme oba zároveň.

„Když jsem se vracel z našeho posledního milování, Yoru mě omráčil a uvěznil ve svém pokoji,“ odpoví nám Ikki.

„Takže ten „poklad“, který jsi přede mnou skrýval, byl Ikki?“ vydechnu nevěřícně. Yoru jen přikývne a je na něm vidět že se mu o tom nemluví dvakrát dobře.

                                                                                  *************

„Onii-sama, jak si můžeš vzít někoho, kdo tě unesl?“ optá se mě Momo. Chvíli se na něj jen dívám a přemýšlím, jak mu to vysvětlit.

„No, jde o to že Yoru mě unesl, kvůli svému sobeckému chování. Zamiloval se do mě a sobecky si mě přivlastnil. Ze začátku jsem ho nenáviděl, ale čím díl jsem s ním a čím víc se o něm dozvídám, tím víc ho miluju a chci s ním být po zbytek svého života,“ řeknu s úsměvem a opřu se Yoru, který mě obejme kolem pasu. Jasně vidím, jak si to ti dva přerovnávají v hlavě, a čekám, co z nich vypadne.

„Teď už chápu, na čem náš vztah ztroskotal, na nevědomosti toho druhého. Bude mi sice nějaký čas trvat, než si na váš vztah zvyknu, ale přeju vám to,“ řekne nakonec Rei se smutným, ale upřímným pohledem. Momo se nakonec připojí k Reiově odpovědi a dál se tím nezaobírá. Když tak nad tím přemýšlím, šlo to lépe, než jsem myslel. Vypadá to, že se Rei s rozchodem nakonec srovnal a to jsem rád, nechci, aby se tím trápil a užíral se.

„Zůstala ti jizva,“ řekne tiše Rei a smutně se mi podívá do očí.

„Ano, ale nic ti nevyčítám. Asi bych se ani já nezachoval jinak,“ povzbudím ho a Rei se tu málem složí.

„Bože, ani jsem nedoufal, že bys mi mohl tohle odpustit,“ vydechne a schová si obličej do dlaní. Přejdu k němu a přátelsky ho obejmu.

„Nemám ti co odpouštět a doufám, že teď budeme přátelé,“ navrhnu mu přátelství a Rei mě na projev souhlasu obejme a poděkuje mi. Když si to vyřešíme, rozhodnu se hned zajít do vesnice Boží mlýny a tam vykonat svou povinnost jakožto Smrti. Požádám Leilu, aby se postarala o Momo, nechci aby mě viděl jak někoho vraždím. Bohužel Yoru s Reiem nebyli tak hodní, aby tu na mě počkali.

„Jdeme s tebou,“ ozve se rozhodně Yoru a já už vím, že s ním nic nehne a to samý s Reiem. Jen si nešťastně povzdechnu a připravím je na to nejhorší. Když mi asi po čtvrt hodině přemlouvání, slíbí, že nebudou za žádných okolností zasahovat, vyrazíme. Po hodině nepřerušovaného běhu dorazíme do vesnice, kde se přeměníme na lidi. Bohužel mě tu znají, takže se s polekaným pohledem schovávají.

„Panebože to je přece smrt. Už si zas pro někoho jde,“ ozve se kousek od nás vyděšená starší žena. Nevěnuji jí pozornost a dál si to mířím k domu těch dvou parchantů.

„Nejsi tu moc vítaný,“ ozve se tiše Rei a sleduje vesničany, jak se zavírají v domech a zakrývají si okna okenicemi.

„Ne to nejsem,“ odpovím nezaujatě a hned na to se zastavím, protože před sebou uvidím ty dva muže.

„Co tu chceš. Naši rodiče ti nestačili?“ štěkne na mě ten mladší a vytáhne nůž z kapsy. Jasně cítím jak se Yoru s Reiem drží, aby nic nedělali.

„Stačili by mi, kdybyste pak neudělali největší chybu svého života a to unést mého bratra,“ zavrčím nazpět a oba ztuhnou.

„Kdo ti řekl, že jsme ti unesli bratra?“ optá se mě starší z bratrů s kamennou tváří.

„On sám mi to řekl. A něco vám řeknu, jedno o svém bratru vím stoprocentně jistě a to, že neumí lhát,“ procedím skrz ruby naštvaně. Bratři se ušklíbnou a zaútočí na mě. To ale už jsem ve své jaguáří podobě a zakousávám se staršímu z bratrů do hrdla. Ten okamžitě padne k zemi a jedním kousnutí ho dorazím. Pak se vrhnu na druhého a skoncuju to s ním stejně jako s jeho bratrem. Když se ujistím, že jsou oba mrtví, proměním se a utřu si kapesníkem ústa od jejich krve.

„Nechť ať Ďábel rozhodne o vašem trestu, kterému nyní budete muset čelit,“ pronesu a bez známky lítosti se vydám po cestě z vesnice. Yoru s Reiem mě jen mlčky následují, ale v jejich očích naštěstí nevidím znechucení a zášť.