Kowai Yume

 Cítím, jak se mi do tváří dostává horkost. Celé mé tělo je jako v plamenech a to díky dotykům a polibkům mého partnera. Ten do pečování o mě dává veškerou svou lásku a to mě vynáší až k nebesům. Dlaněmi mi přejíždí po bocích a bříšku a mé bradavky jsou pod útokem jeho hladových rtů. Je to neuvěřitelný pocit slasti. Člověk by neřekl, že může být kluk až takhle citlivý. Ale opak je pravdou a to mě učiňuje šťastným. Ještě chvíli trvá, než si vyhraje s horní polovinou mého těla a pak se přesune dolů. Vzhledem k tomu, že se začal mazlit se stehny a to hlavně s vnitřní stranou, kde je mé jedno z nejcitlivějších míst, usoudím, že se rozhodl mě umučit slastí k smrti.

„Dej mi víc prosím. Už to nevydržím, chci tě mít v sobě,“ škemrám o smilování, když už je to k nevydržení. Má mysl je plná slasti, vášně a touze jen po tom jednom. Být uspokojen.

„Vydrž. Nebuď nedočkavý miláčku,“ provokativně se na mě usměje a dál se věnuje své předešlé činnosti. K tomu si začne hrát s mým penisem a to mě přivádí k naprostému šílenství.

„Nemůžu, potřebuju to hned,“ zakňučím. Můj mučitel si mě přitáhne na klín a dlouze mě políbí. Mezitím jednou dlaní mi putuje po zádech až k zadečku, kde se mi jemně začne dobývat do dírky. Tohle počínání mě vzruší ještě víc a to jsem si myslel, že už jsem na hranici svých možností. Víc se přitisknu k tělu před sebou a lačně mu oplatím polibek. Snažím se co nejvíc uvolnit, aby mě co nejsnadněji připravil, ale s rostoucí touhou po jeho těle mi to moc nejde. Jak má být člověk klidný a uvolněný, když má vyvrcholení nadosah a celé jeho tělo je v slastné křeči. Z posledních sil se pokusím co nejvíc uvolnit a zato jsem o chvilku později řádně odměněn. Můj milovaný se nade mnou smiluje a opatrně do mě pronikne. Tělem mi projede vlna vzrušení a já začnu ihned nasedávat. Je to nepopsatelný pocit, když splynete se svou láskou v jedno tělo. Když se blížíme k vrcholu, miláček vezme do dlaně můj penis a začne ho třít v rytmu přírazů. Stačí ještě několik přírazů a oba současně vyvrcholíme.

„Miluji tě, navždy,“ zašeptá mi zadýchaně do ucha.

„Já tebe taky, Rei,“ šeptnu mu nazpět a v tu chvíli se ocitnu v jiném pokoji. Sám a s obrovským problémem v kalhotách.

„Sen? To se může stát jenom mě,“ zanadávám nahlas. Vyhrabu se z postele a rychlostí blesku se zavřu v koupelně. Sundám ze sebe špinavé pyžamo a vlezu pod sprchu. Pořádně se umyju, protože jsem díky té nehodě celý ulepený a při té příležitosti si umyju vlasy. Hned jak jsem hotov, osuším se a obléknu do kalhot a trika. Pohledem zavadím o hodiny a zjistím, že mám asi pětačtyřicet minut do snídaně. Podívám se z okna, kde je stále tma a navíc tam šíleně prší. V polovině prosince bych spíš uvítal sníh než déšť, ale co se dá dělat. Chvilku jen tupě zírám do tmy, když mě z transu probere zaklepání na dveře.

„Dále,“ vyzvu návštěvu dovnitř a do pokoje vejde Rei. Jakmile ho spatřím, hlavou mi probleskne ten sen, co se mi v noci zdál a já jako na povel zrudnu a nevím jak se k němu teď chovat.

„Dobré ráno. Vidím, že už budeš nějakou dobu vzhůru. Spal jsi dobře?“ optá se mě starostlivě poukazujíc na to, že je Ikki v bezvědomí. Už to bude 24 hodin, jen doufám, že se brzy probere, abych mu hned mohl jednu lísknout.

„Jo docela to šlo, ale trvalo mi, než jsem usnul,“ donutím se k odpovědi a pohledu do jeho očí se vyhýbám jak jen to je možné.

„Stalo se něco? Jsi celý napjatý,“ přeměří si mě pohledem a zkrátí vzdálenost mezi námi na minimum.

„Napjatý? To se ti jenom zdá,“ snažím se z toho vykroutit a chci od něj couvnout. V tom mi, ale zabrání jeho ruka, která mě chytne za pas a druhou mě chytne za bradu a donutí se mu podívat do jeho čokoládových očí.

„Tvé lhaní je vážně mizerné. Tak co se děje?“ zeptá se neoblomně a přitom se mi zhluboka dívá do očí. Jsem v háji. Ty oči mě přímo očarovávají, ale pravdu mu říct nemůžu. Nevím, co by udělal, kdyby se to dozvěděl. Nejspíš by mě zavrhnul a to bych nesnesl.

„Měl jsem zlý sen, pořád na něj musím myslet, proto jsem napjatý,“ řeknu mu většinovou pravdu. Rei úlevně vydechne a přitiskne si mě k sobě.

„Nemusíš nad tím přemýšlet. Byl to jen sen,“ zašeptá mi do ucha a pak se ode mě odtáhne.

„Díky. Byl jsi už za Ikkim?“ optám se a tím navodím jiné téma.

„Ještě ne. Myslel jsem že bychom mohli jít společně,“ usměje se na mě a já přikývnu v souhlas. Okamžitě se vydáme za Ikkim a zaklepeme na jejich dveře. Po krátkém čekání nám otevře Yoru, na kterém je vidět, že celou noc nespal.

„Jak je na tom?“ optám se, když nás pozve dál.

„Myslím, že líp. Leila tu před dvěma hodinami byla a říkala, že pulz už má stabilizovaný. Rána už nehnisá a začíná se zatahovat. Teď už jen čekám, až otevře oči,“ podá nám vyčerpávající odpověď a já přejdu k posteli. Upřímně nevím, zda mám být smutný a strachy bez sebe nebo naštvaný a zuřit.

„Jdeme na snídani. Jdeš s námi nebo chceš něco přinést?“ zeptá se Rei.

„Nic nechci, nemám hlad,“ zabručí tiše.

„Něco ti přinesu a žádné protesty. Jíst musíš, nemíním tu mít na smrtelné posteli i tebe,“ řekne nakonec nesmlouvavě a spolu se mnou se vydá do jídelny.

„Yoru nebude?“ vyptává se hned Kara.

„Připrav to na tác. Pak mu to tam hodím,“ dohodne se s ní a pak mi popřeje dobrou chuť. Popřeju mu nazpět a pustím se do vynikající snídaně.

********

Vychutnávám si každičké sousto snídaně a po očku pozoruju Momo. Pořád musím myslet na to, proč byl tak napjatý. Sice mi řekl, že měl zlý sen, ale já poznal, že to byla jen z části pravda. Navíc se vyhýbal pohledu z očí do očí a to mi přišlo nejvíc podezřelé. Hrál jsem v jeho snu nějakou klíčovou roli? Udělal jsem mu snad v něm něco hrozného? Nebo on mě? Nevím. Moc otázek a žádná odpověď. Potom co dojím poslední sousto, omluvím se, popadnu tác pro Yoru a vydám se za ním.

„Nesu ti jídlo,“ ohlásím se, a aniž bych klepal, vejdu dovnitř.

„Dík, ale já vážně nebudu,“ snaží se smlouvat. Ale to narazil na špatného protivníka, v tomhle jsem neoblomný.

„Nekecej a sněz alespoň polovinu,“ dávám mu ultimátum.

„Čtvrtku,“ dohaduje se. Opravdu nechápu, jak on může být starší. Teď to tak rozhodně nevypadá.

„Víš co? Nebudu se tu s tebou hádat. Povinně sníš jeden chleba a všechnu oblohu. To je víc jak čtvrtka a méně než půlka. A už nechci nic slyšet,“ rozhodnu a Yoru se mi naštěstí už nesnaží vzdorovat. Trvá mu více jak půl hodiny než do sebe dostane to málo co má povinné a pak s nechutí odstrčí tác.

„Jsi šťastný?“ zavrčí.

„Vidíš, jak to jde. Ale kdyby sis na chvíli lehnul, byl bych šťastnější,“ pokusím se ho přemluvit i tomuto.

„Nemůžu spát. Musím být vzhůru, až se probudí,“ zakroutí odmítavě hlavou a už vím, že s ním nehnu. Jen si v duchu povzdechnu a nechám ho být. Tác se zbytkem snídaně odnesu do kuchyně.

„A co ten zbytek?“ rozčiluje se Kara.

„Já jsem rád, že jsem do něj dostal alespoň něco. A tolik keců okolo toho bylo,“ rozhodím rukama vyčerpaně. S ním je těžké dohadování. Kara nakonec kývne na srozuměnou a nechá mě jít si po svých. Mám strašnou chuť jít ven na zahradu, ale obávám se, že kdyby mě někdo nachytal, jak stojím v dešti, když jsem se nedávno dostal z jednoho nachlazení, asi bych byl zabit. Zalezu do svého pokoje a stále bojuji s myšlenkou jít ven. Nakonec mě to přemůže a já se vydám k zadní terase, kde je menší pravděpodobnost, že by mě někdo našel. Tiše a nepozorován proklouznu skleněnými dveřmi ven a hned na sobě ucítím dešťové kapky. Vzhledem k zamračené obloze i v dopoledních hodinách poměrně šero.

„Co tu děláš? Jsi po nemoci,“ ozve se vedle mě a já si až teď všimnu drobné postavy sedící na širokém, kamenném zábradlí a zády opírajíc se o jeden z výběžků. Hlavu má položenou na vrcholku výběžku, takže mu kapky padají přímo do obličeje. Podle vodou nasáklého oblečení a úplně mokrých vlasů lepících se mu na obličej a krk, usoudím, že tu musí už nějakou dobu sedět. A zatraceně mu to sluší. Je přímo úchvatný. Kdyby mi mé slušné vychování nebránilo, hned bych si ho na místě vzal.

„To je tvá výmluva tak složitá nebo jsi ztratil cestou jazyk?“ optá se vážně a já v tu chvíli na něj koukám jako tele. Momo se vzápětí rozesměje a to mě probudí. Má nádherný smích.

„Nemohl jsem odolat být promočený až na kost. Ovšem to ty taky,“ nadhodím, že to on si koleduje o pořádnou angínu.

„Ano ale já na rozdíl od tebe jsem imunní proti těmto typům nachlazení. Ještě nikdy se nestalo, že by mě něco takového chytlo a to jsem kolikrát v dešti stál celé hodiny,“ usměje se a seskočí ze zábradlí. Kdybyste jen viděli s jakou lehkostí a ladností seskočil, okamžitě byste po něm skočili. Momo ke mně přijde blíž a se zájmem si mě prohlíží.

„Copak je na mě něco zajímavého?“ optám se s úsměvem.

„Vlasy. Máš je moc dlouhé. Chtělo by to ostříhat,“ pronese nespokojeně. Trochu nechápavě se na něj podívám a pak si sáhnu na vlasy. Má pravdu jsou dlouhé. Obvykle je nosím nakrátko. Od přírody mi trčí do všech možných stran proto se ani nemusím gelovat. Ale teď už je mám přerostlé a tak to nemá takový efekt.

„Asi máš pravdu. Pak si někam zajdu, aby mi to zkrátili,“ přitakám.

„Není třeba, tohle hravě zvládnu. Teda pokud mi to dovolíš,“ nabídne mi. S radostí kývnu v souhlas a hned na to jsem odveden do jeho pokoje. Tam mě donutí se svléknout z mokrých šatů a hodí po mě dva ručníky. Jeden na zakrytí určitých míst a druhý na křeslo abych ho neumokřil. Pohodlně se posadím a nenápadně sleduju Momo, jak se zbavuje promočených věcí. Někdo by mu měl zakázat, svlékat se před očima druhých. Tohle tělo si totiž přímo říká o pomilování. Sice je skoro celé poseté drobnými jizvami od toho zranění, díky kterému jsem ho našel, ale i tak je nádherné. Momo si oblékne ke kolenům dlouhé tričko a pak se vrátí ke mně. Rychle hodím pohledem jinam, aby si nevšiml, jak hladový to pohled byl a čekám, co se bude dít. Rychle zaběhne do koupelny, aby vzápětí přišel s nůžkami a hřebenem.

„Jen tě chci upozornit, že já reklamace neberu,“ upozorní mě.

„Nyní jsem ve tvých rukou,“ odpovím, ale vzhledem k tomu, že jsem k němu zády, už nespatřím jeho nachové tváře, které se mu vybarvili po těchto slovech. Pak už nastane ticho přerušované jen zvukem, který vydávají nůžky.

„Hotovo,“ vypískne radostně po chvilce.

„Jsi rychlý,“ polichotím mu a s ručníkem kolem pasu se vydám do koupelny a podívám se do zrcadla.

„Páni. Jsi vážně dobrý,“ obdivně hvízdnu, když se spatřím.

„Děkuju. Osprchuj se, ať nejsi samý vlas,“ usměje se a uklidí náčiní zpět na své místo.

„Nechceš se přidat? Přeci jenom ti z toho deště musí být zima. A navíc bych potřeboval asistenci, co se zad týče,“ podívám se na něj štěněčím pohledem. Momo jako na povel zčervená, ale vzápětí kývne. Ručník, který jsem měl kolem pasu, pověsím na věšák a hned vedle toho se objeví i tričko, které měl na sobě Momo. Vlezu do sprchy jako první a nastavím optimální teplotu. Pak si k sobě zavolám Momo a začneme se vzájemně umývat. Tuhle úžasnou šanci sáhnout si na jeho odhalenou pokožku jsem nemohl nechat utéct a užívám si každičký dotek. Momo si mě otočí zády a namydlenou houbou mi umyje záda, která hned opláchne. Když to naše mytí trvá dlouho, Momo to utne a vyleze ze sprchy.

„Počkej tu, dojdu do pokoje pro župany,“ řekne a je pryč. Vypnu vodu a opatrně vylezu. Teď si všimnu pyžama válejícího se na koši s prádlem a do očí mě uhodí skvrny v rozkroku. Tak takhle to bylo. Mokrý sen. Proto ta napjatost. Bál se, že to na něm poznám. To je rozkošné. Docela by mě zajímalo, co hezkého se mu zdálo. Když se Momo vrátí zpět s župany, v klidu se utírám do ručníku a nedám na sobě znát, že vím o jeho tajemství. Aniž by něco poznal, podá mi župan a sám se do toho svého zabalí. Společně se pak vrátíme do pokoje. Já zapálím oheň v krbu a Momo uklidí moje vlasy.

„Rei? Mohl bych mít prosbu?“ ozve se za mnou váhavě. Otočím se k němu a kývnutím mu dám znamení, že může pokračovat.

„Chtěl bych zajít do našeho starého domu a vzít tak maše osobní věci, ale bojím se tam jít sám,“ řekne.

„Neměj strach, půjdu s tebou. Stejně bys to všechno neutáhl,“ usměju se a rozcuchám mu vlhké vlasy. Hodí po mě naštvaný pohled, ale nekomentuje to. Pohodlně se usadím do křesla u krbu a Momo se rozvalí na posteli s knihou v ruce.

„Co to čteš?“ optám se se zájmem.

„Deník strážného anděla,“zabručí začteně. Krásná kniha. Vzpomínám si, že jsem jí četl, když mi bylo asi jako Momo. Pohledem zjistím, že se blíží ke konci a rozhodnu se, že jakmile to dočte, vyrazíme. Momo se na posteli zavrtí a župan se mu vyhrne těsně pod zadeček. Nejspíš si to ani neuvědomuje, ale dostává se do celkem nebezpečné situace a já taky. Ještě chvíli budu nad ním slintat a můžu jít rovnou pod studenou sprchu. Raději se zahledím do plamenů v krbu. Po necelé dvou a půl hodince zaklapne knihu s tím, že je přečtená a já s radostí zjistím, že mu už i uschly vlasy.

„Tak se oblíkni a vyrazíme do vašeho domu,“ zavelím a sám se odeberu k sobě, abych se oblékl. Netrvá dlouho a už společně vyrážíme směr jejich bývalý domov. Když procházíme ulicemi města Temná propast, kde kdo se na nás otáčí a něco si šuškají. Podívám se na Momo a zjistím, že ten je suverénně ignoruje. Nejspíš je na tohle zvyklý. Projdeme skoro celou vesnici, než se Momo zastaví před slušně vypadajícím domkem. Domek má jedno patro, tmavě modrou omítku a šedou špičatou střechu. Chvíli si dům prohlížím a pak na vyzvání vstoupím dovnitř. I zevnitř je domek vkusně a nenásilně zařízen. Žádný přepych, přeplácanost ani kýčovité barvy. Prostě domek, o kterém jsem jako malý snil. Momo mě zavede do patra a nejdřív začneme vyklízet Ikkiho pokoj. Trochu nechápavě se podívám po rozbitém okně a několika rozbitých soškách a lampičce.

„Toho si nevšímej. Nejspíš jen zuřil,“ pronese nezaujatě a vytáhne dvě velké tašky ze skříně. Mě dá nestarosti jeho oblečení a Momo se pustí do fotek a drobností, které má rozestavěné na poličkách. Zabalíme také knihy, a když jsme hotoví, vrhneme se i na druhý pokoj. Nakonec z domku vyjdeme se čtyřmi plně narvanými taškami. Po cestě zpět jsem opět jako pod mikroskopem.

„Momo, tebe jsem neviděla ani nepamatuji. Vy se stěhujete?“ zastaví nás usměvavá stařenka a trochu smutně se dívá na tašky.

„Ano stěhujeme. Tady nás už nic nedrží, už jsme našli jiný domov. Lepší,“ pronese Momo.

„To jsem ráda. A kde je Ikki?“ optá se, když ho tu nespatří. Vypadá to, že ne všichni z této vesnice je odsuzují.

„V posledním boji byl zraněn tak je teď v posteli pod přísným dohledem musím dodat,“ usměje se na stařenku a ta se při jeho posledních slovech uchychtne.

„Tak doufám, že se brzy uzdraví a že přijdete někdy na návštěvu,“ zakončuje konverzaci.

„Samozřejmě. Hned jak to bude možné, jsme tu jako na koni,“ slíbí jí a na rozloučenou jí políbí na tvář. Po cestě začne konečně sněžit a já mám možnost vidět jeho rozzářenou tvář. Když se vrátíme domů zanesu tašky s Ikkiho věcmi do jejich pokoje a stavím se za Momo, abych mu pomohl s vybalováním. S úsměvem mou nabídku příjme a dáme se do toho. Zrovna dávám knihy do knihovny, když zaslechnu tichý a potlačovaný pláč. Prudce se otočím k Momo a zjistím, že v dlaních svírá nějakou fotku a pláče. Přejdu k němu a podívám se na fotku. Jsou na ní čtyři osoby. Muž objímající krásnou ženu a před nimi stojí dva malí kluci, nejspíš sedmiletý a čtyřletý. Bezpečně v těch dětech poznám Ikkiho s Momo a tudíž ti dospělí musí být jejich rodiče.

„Tohle jsme fotili dva dny před tím, než je zabili,“ šeptne a rozbrečí se naplno. Vezmu ho do náruče ve snaze ho utěšit a Momo objetí s díky příjme. Užívám si jeho přítomnosti, když do pokoje vlítne Yoru. Momo se ode mě hned odtáhne a utře si slzy.

„Je vzhůru,“ vydechne jen nekomentujíc situaci, ve které se ocitl. Nehorázně se mi uleví a okamžitě se tam vydáme. Ikki leží v posteli a při našem příchodu k nám stočí pohled.

„Tys nám ale dal,“ vydechnu a opatrně ho obejmu. Pak se na něj vrhne Momo a něco mu pošeptá do ucha. Ikki sebou trochu škubne a pak se na něj podívá.

„Ty si brečel?“ optá se.

„Byl jsem s Reiem u nás doma a přinesli jsme sem naše osobní věci. Máš je v těch taškách. Neudržel jsem se, když jsem viděl tu naší společnou fotku,“ potáhne. Ikki se smutně usměje a pevně ho obejme.

Necháme tě odpočívat. Brzo se uzdrav,“ pronesu, když na něm uvidím jak je unavený. Ikki jen přikývne a zavře unaveně oči. Já se chopím Momo a dovedu ho ke mně do pokoje.

„Proč jsi mě vzal sem? Musím si uklidit ty věci,“ protestuje. Já si mlčky sednu do křesla a z baru vytáhnu whisky, kterou si naliji do sklenky.

„To počká. Nechci, aby ses trápil minulostí,“ odpovím, a když se chci napít, Momo mi sebere sklenku z ruky a její obsah kopne do sebe. Nechápavě na něj civím a pak mi dojde jistá skutečnost.

„Hele brzdi mladej, ještě ti nebylo patnáct,“ vyhrknu a sklenku si vezmu zpět.

„Smůla, bylo je to pár dní,“ vykolejí mě a chopí se jiné sklenky a nalije si. Neřeším, proč se nezmínil a přiťuknu si s ním. Netrvá dlouho a Momo je úplně zlitej. To není nic nečekaného, vzhledem k tomu, že nejspíš pije poprvé a hned tvrdý alkohol. Ale co mě dostane je to, když si mi dřepne na klín a přisaje se na mé rty. V první chvíli nevím, co mám udělat, jestli ho od sebe odtáhnout nebo se přidat. Nakonec zvítězí má touha po něm a začnu s ním hrát tuhle hru. Svádíme válku jazyků tak dlouho, dokud nám nedojde dech a my se od sebe nechtě odtrhneme pro vzduch. To už se s ním zvedám a odnáším si ho do postele, kde ho uvězním pod svým tělem. Poté se vydám na jeho krk, který zasypu motýlími polibky. Mezitím z něj stáhnu všechno oblečení a mě se tak naskytne pohled na jeho krásné a roztoužené tělo. Prohlížím si ho a nemůžu uvěřit tomu, že se to děje. Mé sny posledních nocí se naplňují a já jsem nesmírně šťastný. Po chvilce nečinného prohlížení si jeho krásného těla, začnu jazykem putovat po celém jeho těle, které mi viditelně vychází vstříc. Když se dostanu až k jeho penisu, olíznu ho po celé délce a pak si ho ponořím do úst. Momo se pode mnou zmítá jako v extázi a to mě nesmírně vzrušuje. Nakonec už to nevydrží a vzepře se mi. Roztouženě si na mě sedne a do několika vteřin jsem nahý a Momo na mě bez přípravy nasedá. Jakmile jsem v něm celý, sykne bolestí a přestane se hýbat.

„Ty nedočkavče. Kdyby si vydržel, nemuselo tě to bolet,“ jemně ho pokárám a poslušně čekám, až si na mě zvykne. Ale upřímně mi dělá velké problémy udržet se v klidu. Trvá pár chvil, než se zkusí pohnout a já má možnost slyšet jeho slastný vzdech. To je mi znamením pro pokračování a začnu s pomalými přírazy, které postupně zrychluji. Pak už stačí několik prudkých přírazů a oba vyvrcholíme. Opatrně ho nadzvednu, abych z něj vyklouzl, a položím si ho vedle sebe na postel. Poté nás přikryju peřinou a Momo si přitáhnu k sobě, ale to on už neví, protože dávno spí.