Kowai Yume

„Spratek nafoukanej, jak jsem se do něj mohl vůbec zamilovat?“ štěkám zuřivě.

„Yukio, prosím uklidni se, on pochopí, že dělá chybu,“ snaží se mě uklidnit Sim.

„A do prdele,“ vyjeknu.

„Co je?“ optá se vylekaně.

„Dneska měl do školy přijít Iris,“ řeknu, nechápu, jak jsem na to mohl zapomenout.

„Proč? Co by tam dělal?“ nechápe Sim.

„Bude naším novým třídním,“ objasním mu nejasnosti.

„Tak to je něco,“ vydechne ohromeně.

„Yukio. Yukio, jsi tady?“ uslyším ustaraný, známí hlas v přízemí, ale najednou si nemůžu

vzpomenout, komu patří.

„Jsme nahoře,“ křikne Sim. Slyším rychlé kroky a prudké otevření pokojových dveří.

„Díky bohu jsi v pořádku,“ vydechne úlevně krásný klučina. Někoho mi připomíná, ale

koho? Je krásný stejně jako Sim. Má krásné, dlouhé, blond vlasy spletené do copu a

modré oči, ve kterých vidím úlevu.

„Kdo jsi?“ optám se a ten klučina zbledne jako stěna. Uslyším vedle sebe lapání po dechu

a podívám se na Sima, který je stejně bledý jako ten kluk. Nechápu to.

„Yukio to je přece Kuro, chodíme spolu,“ řekne zaraženě Sim.

„Co? Vždyť ho vidím poprvé v životě, jak bych s ním mohl chodit? A navíc chodím už

s tebou nebo ne?“ vyjedu na Sima, tohle je praštěný.

„Ano chodíme spolu, ale zároveň chodíme i s Kurem. Co to do tebe vjelo? Tohle je

pomsta za to, že tě ignoroval nebo co?“ vyjede na mě stejným tónem jako já na něj.

„Pomsta? O čem, to tu sakra meleš? Už jsem ti říkal, že ho neznám. Tak nehysterči,“

usadím ho, ten tón se mi nelíbí. Sim se naštve a třískne dveřmi a nechá nás tu o samotě.

„Tak já radši půjdu,“ ozve se tiše a chce odejít.

„Počkej, proč jsi přišel?“ optám se ho ledově.

„To už je teď jedno,“ řekne skoro neslyšně, a i když je ke mně zády, vím, že brečí.

„Chci to vědět,“ chytím ho za ruku a čelem k sobě ho přišpendlím ke zdi. Měl jsem

pravdu, brečí.

„Chtěl jsem ti říct, že tě nechci ztratit, protože tě miluju,“ vyhrkne a rozbrečí se naplno.

„Dokaž to,“ řeknu nedůvěřivě.

„Co?“ zděsí se.

„Dokaž mi, že mě opravdu miluješ,“ zatlačím na něj. Dívá se na mě uslzenýma očima a

otevřenou pusou a já pukám nedočkavostí, co udělá. Když se vzpamatuje, nečekaně se

mi přisaje na rty a hladově mě líbá. Je opravdu dobrý a líbí se mi to, ale tohle mi jako

důkaz nestačí. Kuro, myslím, to vycítí a začne mě tlačit k posteli. Shodí mě na ní a

obkročmo si na mě sedne. Znovu se mi přisaje na rty a začne mě svlékat. Sice pořád

nevím kdo to je ale tohle se mi líbí a tak se pomalu přidám. Nejdřív začnu s tím, že mu

začnu oplácet polibky. Když už jsem skoro svlečený, začne svlékat sebe. Pomůžu mu

s knoflíky na košili a pak i s kalhoty. Když už jsme oba úplně nazí, přesune se ústy k mým

bradavkám a začne si s nimi hrát. Neskutečně mě to vzrušuje a to se také projevuje na

mém slastném vzdychání a mé vztyčené chloubě. Když Kuro, zaregistruje, jak můj penis

žádá o trochu něhy, usměje se a začne si hrát s ním. Nejprve olízne špičku a pak si ho strčí

celého do pusy. Je to neuvěřitelný pocit. Pohrává si s ním, dokud z něj nezačne vytékat

mé mlíčko, jak já říkám a pak na něj bez přípravy nasedne. Trochu nechápavě se dívám na

jeho uvolněnou tvář, na které se objevují první znaky chtíče. Skoro okamžitě se začne,

pohyboval a tím na mě hodí vlnu rozkoše. Přitáhnu si jeho obličej a přisaju se mu na ústa.

Kuro mi s radostí polibky oplácí a při tom přidává na tempu. Po několika prudkých

přírazech oba vyvrcholíme a Kuro se mi svalí na hruď.

„Miluju tě. Věříš mi?“ podívá se mi do očí.

„Věřím, ale pořád nechápu, jak to, že si tě nepamatuju,“ vydechnu a zavřu oči. Kuro si jen

smutně povzdychne, ale nekomentuje to.

„Yukio?“ optá se po chvíli ticha, Kuro.

„Hm?“ vyzvu ho k mluvení, ale oči nechám zavřené.

„Můžu tě o něco poprosit?“ začne opatrně jako by se mě bál. Otevřu oči a pohlédnu do

jeho smutné tváře.

„Můžeš. O co jde?“ popoženu ho k mluvení.

„Udobříš se, se Simem?“ řekne skoro neslyšně.

„Ano. Musím se mu omluvit za to, jak jsem na něj vyjel,“ povzdechnu si.

„To je dobře,“ usměje se Kuro a uvelebí se mi na hrudi. Po chvíli slyším jeho klidné

spokojené oddychování a tak nás přikryji, aby nenastydl. Zvláštní nevzpomínám si na něj,

ale někde uvnitř cítím, že ho znám už dlouho a že ho miluju stejně jako Sima. Mám pocit

že to on je má druhá osudová láska a jsem rád, že je to zrovna on. Pohladím ho po

jemných, blonďatých vlasech a začnu zkoumat jeho krásný obličej. Vypadá jako anděl,

který mi přišel dát všechnu svoji lásku.

„Yukio neviděl jsi někde Ka… ri?“ zadrhne se v otázce Eri když vrazí do pokoje.

„Pst. Právě usnul. Kari šla nakoupit, za chvíli bude zpátky,“ odpovím mu a musím se smát

jemu zaraženému výrazu.

„Tak už jste se usmířili?“ optá se za Erim Iris.

„Ano, ale je tu malý háček,“ řeknu a oba ztuhnou. Položím Kura na polštář a vylezu

z postele. Bezostyšně si nahý dojdu k věcem na zemi, a když se podívám na ty dva u

dveří, začnu se potichu řehtat. Vypadají jako ovečky, které spatřili před sebou

hladového vlka, s tímhle výrazem jsou přímo k sežrání. Obléknu se a spolu s nimi vyjdu

z pokoje.

„Jakej háček?“ optá se v obavě v hlase Iris.

„Já si na něj nevzpomínám. Jo připomíná mi někoho, ale nevím koho,“ povzdechnu si a na

mě teď civí dvoje vyplašené oči.

„Ale vždyť, vy… teď,“ koktá Eri.

„Jo tohle. To bylo, protože mi chtěl dokázat, že mě miluje. Musím přiznat, že i když si na

něj nepamatuju, jsem si jistej, že jsme spolu už spali, protože takového kluka nesbalit by

byl hřích,“ vysvětlím s úsměvem.

„Tak to jsem rád, že jsi šťastnej, ale co teď budeme dělat? Podle zákonu Atakaiů je

taková ztráta paměti trvalá,“ zchladí mě Eri.