Kowai Yume

Sedím u počítače a tupě zírám na 100 nepřečtených zpráv na facebooku. Je to až neuvěřitelné kolik lidí mi napsalo za poslední dva dny, ale číst se mi je nechte, tak si vyberu jen ty, které jsou od lidí, které mám nejraději a ty si postupně přečtu. Pochopitelně mi nenapsali nic extra zajímavého, jen jestli nechci jít ven, nebo si někam sednout, ale nad čím se pozastavím, je zpráva od Miki, toho nafoukance ze třídy, co se minule navážel do Kura a Yukia ve které mě zve na rande. On se snad zbláznil ne? Fakt si myslí, že po tom, co nadával mým milovaným, s ním, půjdu na rande? Nikdy. Křiknu si pro sebe a stejně zlostně mu i odpovím. Zaslechnu zvonek, ale nereaguju na něj, protože uslyším rychlé kroky bratra a dál se zabývám zprávami, které postupně odmazávám. Arin na někoho zařve, že už tu dávno měl být a když uslyším hlasy příchozích, ztuhnu. Patří totiž Yukiovi, Kurovi a oběma Tsumetaiům. Co tu chtějí? Podle zvuků si Tsumetaie odvede Iris k sobě do pokoje a Yukio s Kurem jdou za Arinem do pokoje kde stále v bezvědomí spí Teru. Asi půl hoďky nic neslyším, ale pak se ozve dutá rána a řev. Skoro okamžitě vyletím ze svého pokoje a vpadnu do Teruova pokoje. Ve dveřích opět ztuhnu, protože spatřím Yukia s Kurem v objetí a líbají se. Vedle Yukia uvidím jeho triko které je celé špinavé. Oba se na mě podívají a Kuro, se zvedne a přijde ke mně.

„Rád tě zase vidím, Sime,“ řekne s upřímným úsměvem a přilepí se mi na rty. Po chvíli je ode mě odtrhne, protože nemůžeme popadnout dech.

„Sime, chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem na tebe posledně vyjel,“ řekne zkroušeně Yukio a přejde ke mně.

„Omluva tě bude stát hodně sil, to se připrav,“ ďábelsky se ušklíbnu a přisaju se Yukiovi na krk kde si ho krásně označkuju.

„Tak jeden z těch tvých ďáblíků je Sim, Yukio?“ ozve se ze dveří koupelny šťastně. Všichni se otočíme tím směrem a mě málem trefí šlak.

„Jo, já se nezmínil? Jak je ti?“ optá se nevině jako beránek. Já s Kurem po něm hodíme zlé pohledy a Teru vyprskne smíchy.

„Jsem v pohodě, ale jak vidím tak ty brzy nebudeš. A přestavíš mi i tvé druhé koťátko?“ zeptá se a jasně uvidím, jak Kuro, zrudl.

„Ano, Teru tohle je Kuro, moje koťátko. Kuro tohle je Teru, můj nejlepší přítel,“ představí je a Kuro s ještě červenými tvářemi si s Teru potřese rukou.

„Teru, Arine doufám, že nás teď omluvíte, ale máme ještě něco na práci, viď Yukio,“ vrhnu po něm žhavím pohledem a přejdu ke Kurovi, kterému se přisaju na rty.

„Jo klidně běžte. Yukio, upřímnou soustrast,“ řekne se smíchem Teru a Yukio si nás stále přisáté k sobě odtáhne do mého pokoje. Povalím Kura na postel a Yukia si absolutně nevšímám. Kuro velmi brzy pochopí hru, kterou s ním hraju, a s radostí se do ní přidá. Prudkým pohybem se dostanu pod Kura a ten mi svlékne triko a začne prozkoumávat moje tělo. Jen tak letmo zahlédnu Yukia který přímo slintá touhou po nás, ale to mu zatím nedovolím. Hladové se mi vrhá po bradavkách a mazlí se s nimi. Po chvíli jsme oba nazí a Kuro do mě vniká. Oba součastně zavzdycháme, náhlou vlnou rozkoše, které se nám dostává. Kuro okamžitě začne přirážet a vést mě tak do ráje sexu. Jen matně zaslechnu Yukiovo protestné zavzdychání a pak kroky směrem k nám.

„Tohle mučení nevydržím,“ zavrčí a bez přípravy vnikne do Kura. Ten se prohne a vrhne se na má ústa, která začne hladově rabovat. Z jeho pohybů poznám, že ho dvojí sex přivádí k šílenství a tím přidává na tempu a to šílenství předává i mě. Je to neuvěřitelný. Po chvíli už to ani jeden z nás nevydrží a naráz se všichni s výkřikem uděláme.

„Bože, byl jsem vošoustán k smrti,“ vydechne unaveně Kuro a svalí se na postel vedle mě.

„Děláš, jakoby to nebyla ta nejlepší smrt,“ prohodí jakoby uraženě Yukio a vrhne se na jeho rty.

„Nech mě, já chci žít,“ zavrčí, Kuro a v obraně se přitiskne ke mně. Obejmu ho ochranitelským objetím, ve znamení, že patří mně.

„Už dost. Teď mi vysvětli, co to mělo znamenat s tím, že Kura neznáš,“ štěknu na něj s vážným a nesmlouvavým pohledem.

„No… Víš…,“ začne se ošívat a uhýbat pohledem do strany.

„On si mě vážně nepamatuje. Zapomněl na mě, protože jsem ho ignoroval a zavrhoval kvůli tomu, jak nám o sobě neřekl všechno. Iris mi řekl, že jestli si ho neudobřím tak na mě zapomene,“ vyhrkne tiše Kuro a já se na něj nevěřícně podívám.

„Cože? Ale vždyť vy, my, spolu,“ zadrhnu se, ale Kuro pochopí, co se snažím říct.

„Když jsi utekl, řekl jsem mu pravdu, ale on mi nevěřil a chtěl důkaz toho, že se známe a že se milujeme. Bohužel si zatím nevybavil nic z toho, co jsme spolu prožili,“ posmutní a já se podívám na Yukia který má stejný zraněný výraz.

„Horší je, že je to nejspíš na trvalo,“ špitne Yukio a Kurovi se začnou z očí koulet slzy. Přitáhnu si ho k sobě a začnu ho jemně utěšovat. Ano byl na Yukia hnusnej ale tohle si nezaslouží. Ještě chvíli jen tak sedíme v tichu, když nás vyruší zaklepání na dveře.

„Dále,“ vyzvu dotyčného za dveřmi. Ve dveřích se objeví Iris s úsměvem na tváři.

„Slyšel jsem, že jste je udobřili, ale co ty výrazy? Sedíte tu jako tři hromádky neštěstí,“ zamračí se, když spatří ubrečeného Kura.

„Ty bys nebyl, kdybys věděl, že jsi navždy zapomněl na svého milovaného?“ zavrčí na něj nepříčetně Yukio a Iris se stáhne.

„Samozřejmě že bych byl, ale abych vás trochu uklidnil tak je tu sice malé ale je procento že se ti vzpomínky na Kura vrátí,“ zavrčí nazpět a nám vzplane malý plamínek naděje. Kuro už přestane brečet a oba se přitulíme k Yukiovi, který nás s radostí příjme ve svém objetí. Iris se lehce usměje a nechá nás o samotě. Yukio nás výská ve vlasech a hladí po zádech a tím nás velmi účinně uklidňuje. Nikdo nic neříká a ani není co. Vše je jasné, je to jen na štěstí naší lásky aby se Yukiovi paměť vrátila. Je možné že si nevzpomene ale i přesto věřím že naše vzájemná láska je natolik silná že nás udrží pohromadě.