Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teru

31. 1. 2010

Chvíli přemýšlím a přitom si ho prohlížím. Mám pocit, že jsem ho opravdu už někdy viděl,

ale kde. Ty jeho vlasy mají takovou zvláštní barvu, tygří.

„Iris?“

„No vidíš, že sis vzpomněl.“ usměje se na mě a já málem omdlím.

„Ale vždyť ty jsi…“

„Tygr, ale popravdě jsem tvor zvaný Tsumetai.“

„Tsumetai, to slyším poprvé. Co je to?“

„Tsumetai jsou ochránci. Máme za úkol chránit určitou skupinu lidí, kterým se říká Atakai.

Tito lidé se dokáží zamilovat jen jedenkrát za život a jsou tomu dotyčnému věrní, až do

smrti. Jenže je tu jeden problém, když se zamilují, ale jejich láska není do prvního úplňku

opětována, zemřou. Proto jsme tu my, Tsumetai, abychom jejich láskám otevřeli oči a

dovedli je k nim dřív, než bude pozdě. Já takhle chráním Teru, a proto jsem teď tady,“

vysvětlí mi.

„Takže jestli jsem to pochopil správně, tak jestli se k Teru do dvou hodin nedostanu a

neřeknu mu pravdu o tom, že ho miluju, tak zemře?“ vyhrknu.

„Správně, ale jestli to k němu necítíš, zabiješ ho,“ řekne.

„Já si jsem stoprocentně jistý, že ho miluju a taky mu to dokážu,“ řeknu vážně.

„To doufám, protože čas běží. Tak se zvedni, ať to stihneme,“ rozkáže a rozeběhneme se

za ním. Doběhneme k němu domů, ale tam není. Začneme prohledávat všechna místa,

kam rád chodil, ale nikde není. Čas nemilosrdně ubíhá a mě chvátí panika, že ho

nenajdeme včas. Na chvíli se zastavíme a Iris se pokouší pomocí jejich propojení ho najít.

Zděšeně otevře oči a podívá se na mě.

„Kolik máme času?“ optá se.

„Půl hodiny, víš už kde je?“

„Sakra to nestihneme, je u vodopádů,“

„Cože? To je hodina cesty. Co budeme dělat?“

„Mám nápad, nevadí ti létání?“

„Ne, proč?“ optám se a v zápětí třeštím oči na krásného obřího orla. Vylezu si na něj a

vzlétneme. Letíme neuvěřitelnou rychlostí, ale pořád nemáme šanci to stihnout. Zbývají

dvě minuty do půlnoci, kdy bude měsíc kompletní a mi teprve dorazíme k vodopádům.

Když Teru konečně zahlédnu, rozezvoní se zvony ohlašující půlnoc. Ve chvíli, kdy už po

jedenácté zazvoní, začne se Teru kácet k zemi.

„Bože na co čekáš?“ křikne na mě Iris.

„Teru, miluju tě,“ zařvu z plných plic ve chvíli, kdy naposledy zazvoní zvony. Okamžitě se

k němu rozeběhnu a kleknu si k jeho tělu. Vypadá, jakoby jen spal, ale vím, že je konec,

nestihl jsem to.

„Ne, Teru prober se. Prosím, prober se, tohle přece nemůže být konec,“ snažím se ho

vzbudit, ale bez výsledku. Držím ho v náručí a dokola mu šeptám, že ho miluju a že ho

nechci ztratit.

                                                    ******************

Dívám se na tu spoušť, kterou tu brácha nechal a snažím se vymyslet jak to dát do

původního stavu. Z mého přemýšlení mě vytrhne zvonek, jdu otevřít a ve dveřích stojí

moji andělé.

„Sakra, tady řádilo tornádo?“ ozve se Yukio.

„Ne, brácha,“ odpovím mu a vysloužím si dva vytřeštěný pohledy.

„Tohle že udělal Arin? Proč proboha?“ pískne Kuro.

„Včera se seznámil s jedním klukem, nejspíš se do něj zamiloval a nějak to posral, tak si

vybil zlost na domě,“ vysvětlím smutně.

„S kým se seznámil?“ vyzvídá Kuro.

„Jmenuje se Teru, myslím,“ zamyslím se.

„Sime, nebylo na něm něco divného?“ optá se vylekaně Yukio.

„Ani ne, jen má tygra,“ řeknu nezaujatě.

„Víš, co se mezi nimi stalo?“ vyzvídá Yukio.

„No, Arin plácnul nějakou kravinu a Teru něco jako že je rád jeho kamarádem ale prej mu to nestačí,“ řeknu.

„Tak to je v prdeli. Dej mi číslo na Arina,“ zavrčí Yukio.

„725 301 546,“ nadiktuju mu číslo a radši se neptám, proč ho chce.

                                                *********************

Mám špatný tušení, že se něco Teru stalo a to že mi Arin nebere mobil mě v tom jenom

utvrzuje. Navíc mě znervózňují dva nechápavý pohledy mích zlatíček. Když už mu volám

po třetí, konečně to někdo vezme.

„Arine, tady Yukio, kde jsi?“ štěknu.

„Yukio?“ ozve se mě velmi známí hlas.

„Irisi? Co se stalo, kde jste? Je tam i Teru?“ zasypu ho otázkami.

„Jsme u vodopádů. Teru tu je, ale bojím se, že to Arin nestihl,“ uslyším v jeho hlase beznaděj.

„Jak nestihl? To nemůže být pravda. Jdu za vámi, zůstaňte tam a počkejte na mě,“ štěknu

a ukončím hovor. S hlavou plnou myšlenek zavolám svého Tsumetaie. Úplně jsem

zapomněl na mé miláčky a jejich přítomnost jsem zase zaregistroval, když Kuro

s pohledem upřeným na velkou dogu vykřikl.

„Neboj se ho, nic ti neudělá,“ uklidním ho a dál si ho nevšímám. Doga se přemění do

lidské podoby a přejde ke mně.

„Eri, konečně, letíme k vodopádům,“ zavelím.

„Jak letíte? Proč k vodopádům? Nic nechápu, vysvětli mi to!“ štěkne naštvaně Kuro.

„Teď není čas, vysvětlím ti to později. Eri proměň se,“ rozkážu. Vyjdeme před dům a Eri

se promění v obřího supa. Nasednu na něj a za pár minut jsme u vodopádů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To cumim

Haku,16. 2. 2010 12:28

Tak Yukio tiez,by ma nenapadlo,ze to stihli,pekne prosim..

úža

Yui-chan,31. 1. 2010 19:51

Tak tohle jsem fakt nečekala. Nápad úžasnej, a Yukio, to bylo docela překvápko.

Sugoi

Soubi,31. 1. 2010 9:15

Tak na tohle bych teda nepřišla XD. Už se nemůžu dočkat pokráčka ^^

:-)

Lachim,31. 1. 2010 7:28

Takhle nás napínat. Krásný díl. Rychle sem dej další. Prosíííím.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA