Jdi na obsah Jdi na menu
 


Láska na první pohled

30. 12. 2009
„Blíží se konec roku a já jsem si zase nebyl schopen někoho přes rok najít.“
povzdechnu si.
„Brácha tak já jdu.“ pískne Sim.
„Kam? Vždyť se už stmívá.“ štěknu.

„Říkal jsem ti přece, že dneska spím u Yukia. Tys mě zase neposlouchal.

Co je s tebou?“ stará se Sim.

„Nic jen nemám náladu. Promiň.“ omluvím se.

„Arine měl by sis někoho konečně najít. Nemůžeš být pořád sám.“

řekne a odejde.

Jako bych to nevěděl. Jen se bojím, aby to neskončilo jako s Kurem. Toho jsem

 miloval celým srdcem, ale on teď miluje někoho jiného a také mého bratra.

 Jak já mu závidím. Trhá mi to srdce, když je vidím společně, jak jsou šťastní. 
Taky bych chtěl být, ale štěstí se mi vyhýbá obloukem. Doma už mi začíná hrabat.

Vyjdu před dům a s úžasem zjistím, že je vše pokryté sněhem. Vypadá to

nádherně i atmosféra je uklidňující. Zajdu do nedalekého parku, posadím se na

 lavičku a vzhlédnu k nebi. Není na něm ani mráček a měsíc se chystá k úplňku.

„Je tam něco zajímavého?“ optá se mě neznámí.
Sklopím hlavu, abych viděl, kdo na mě mluví a v tu chvíli vykřiknu strachem.
Protože vedle toho kluka stojí opravdový tygr.
„Neboj se, on ti nic neudělá. Chceš si ho pohladit?“ usměje se neznámí.
„Radši ne, díky. Kde si ho vzal?“optám se vyděšeně.
„V zoo. Chtěli ho dát pryč, prej je agresivní. Tak jsem si ho vzal, ale mě vůbec
agresivní nepřipadá, naopak je hodný. Proč tu sedíš v tom mrazu?“ optá se náhle.
„Doma bych se zbláznil, tak jsem se šel projít. Jak se jmenuješ?“ řeknu.
„Teru a tohle je Iris. A ty?“
„Arin, moc mě těší.“ usměju se.
„Nás taky. Ty bydlíš sám, že ti tam hrabe?“ optá se.
„Ne, bydlím s mladším bráchou, ale ten je teď u přítele.“ posmutním.
„Nechceš zajít na kafe? Aspoň se odreaguješ.“ pobídne mě.
„Dobře, ale platím já.“ písknu.
„Ok.“ usměje se.
Po cestě si Teru pořádně prohlédnu a musím uznat, že je přesně můj typ.  
Dlouhé stříbrné vlasy mu neposedně poletují kolem perfektního

obličeje se šedomodrýma očima. Stejně vysoký jako já a v kavárně,

když si sundá kabát, poznám, že o své tělo pečuje, protože i když má svetr,

jsou viditelné svaly.

„Teru on může dovnitř?“ optám se, když vidím, jak nám Iris sedí u stolu.
„Ano tohle je jediná kavárna, do které smí, patří totiž mé známé a tak ví,
že nikomu nic neudělá.“ usměje se.
„Ty máš sourozence?“ optám se.
„Ne, jsem jedináček, takže vím, jak leze samota na nervy.“ odpoví.
„Žiješ sám?“

„Svým způsobem ano, Iris není člověk, takže si nemám s kým pokecat.“

 posmutní.

„Nevadí, že se tě tak vyptávám? Jestli je ti to nepříjemný tak řekni.“

řeknu vyplašeně.

„Ne nevadí, jsem rád, že si můžu s někým popovídat.“ usměje se na mě.
Objednáme si kafe a mě zazvoní telefon.
„Promiň, to je brácha.“ omluvím se a zvednu to.
„Sime co se děje?“ zabručím.
„Kde jsi? Zapomněl jsem si klíče a nemám kartáček.“ štěkne.
„Tak přijď do kavárny na rohu pro klíče.“ přikážu.
„Ok, za chvíli jsem tam.“ ozve se z telefonu a zavěsí.
„Promiň, brácha si zapomněl klíče, tak si je tady vyzvedne.“ omluvím se.
„V pohodě hlavně, že se nic vážného nestalo.“ zase se usměje.
Za pár minut se ve dveřích kavárny objeví Sim a hledá mě.
„Sime, tady jsem.“ křiknu.

„A konečně, jak to že jsi venku? Myslel jsem, že doma míníš chcípnout

 sebekritikou.“ rejpne si a až teď si všimne mé společnosti a Irise.

„Je, ten je krásný, můžu si ho pohladit?“ rozzáří se Simovi oči.
„Jo můžeš, neublíží ti.“ usměje se Teru.
„Brácha já nevěděl, že máš kámoše s tygrem.“ odvětí Sim.
„Ani jsi nemohl, poznali jsme se teprve dneska v parku.“ řekne s úsměvem Teru.
„Aha, já jsem Sim. Těší mě.“ představí se Sim.
„Já jsem Teru a on se jmenuje Iris. Taky nás těší.“

„No já půjdu, kluci budou nervózní, kde vězím, a byli by schopni vyslat celou

 armádu, aby mě našli. Brácha ty klíče.“ štěkne na mě.

„Na a cestou zpátky mi je sem hoď.“ křiknu na něj.
„Podle řečí tvého bratra moc ven nechodíš, viď?“ zkonstatuje Teru.
„Co bych venku taky dělal?“ posmutním.

„Já nevím třeba něco podnikl s přáteli, s partnerkou nebo partnerem.

Možností je dost.“ usměje se.

„V tom je ten problém já nikoho z nich nemám.“ špitnu.
„To není pravda, například dneska jsi našel dva kamarády. Nás.“ usměje se.
„Opravdu?“ optám se jako ve snách.
„Opravdu.“ potvrdí.
„Chtělo by to oslavit, co říkáš?“ navrhne mi.

„Dobrej nápad, ale tady alkohol neprodávaj. Mám doma pár dobrej vín,

 nechceš?“ nabídnu mu.

„Dobře, ale tedy rychle abychom stihli Sima.“ odtuší, že by mohl být ještě doma.
„To je fakt, tak rychle.“ vstaneme, já rychle zaplatím a běžíme k mému domu.
Naštěstí Sima stihneme ještě doma, tak si od něj vezmu klíče a Sim se vypaří.

Pobídnu Teru, aby si v obýváku sedl, a já doběhnu do sklípku pro víno a

 skleničky.Pijeme až do noci a pak usneme. Ráno se probudím se strašnou opicí

 a ohromným oknem. Nejhorší zjištění nastane, když uvidím vedle sebe spát Teru

 a navíc jsme oba skoro nazí. Teru se probudí chvilku po mně.

„Dobré ráno.“
„Dobré.“ odpovím.
„Děje se něco?“ optá se.
„Děje se to že jsme skoro nazí, v jedné posteli a já si nic nepamatuju.“ zděsím se.

„Můžeš být v klidu. Nazí jsme proto, že jsme hráli hru, kdo rundu vypije jako

 druhý, musí dát kus svého oblečení, v jedné posteli jsme nevím proč, ale vím,

že jsme spolu nespali.“ uklidňuje mě.

„Díky bohu že jsem neudělal žádnou kravinu.“ poděkuji.
„Jakou kravinu?“ vyzvídá Teru.
„Ale žádnou.“ zatloukám a chci vylézt z postele.
To se mi ale nepodaří, protože mě Teru stáhne zpátky a sedne si mi na břicho.
„Co blbneš?“ písknu zmateně.
„Pustím tě, až mi řekneš, co jsi myslet tou kravinou.“ řekne tvrdě.
„Nic, jen jsem tak plácnul.“ uhnu pohledem.
„Lžeš.“ zavrčí.
„Nelžu.“
„Lžeš. Proč mi to nechceš říct, já myslel, že jsme přátelé.“ štěkne.
„No právě.“ špitnu.
„Měl jsi na mysli sex, to měla být ta kravina?“ posmutní.
„Jo, ale proč jsem smutnej?“ optám se.
„To je jedno.“ odsekne a sleze ze mě.
„To není jedno, teď chci znát pravdu já.“ štěknu.
Na to už mi neodpoví a začne se oblíkat. Vstanu a chytnu ho za ruku.
„Odpověz mi, proč jsi smutnej?“ zavrčím.

Neodpoví mi. Vysmekne se mi a odstoupí. Když se chci přiblížit, cestu mi zatarasí

 Irisv útočné pozici.

„Proč se tak straníš mi odpovědět? Je to tím co jsem řekl?“ optám se.
„Víš, já jsem rád, že jsme přátelé, ale mně to bohužel nestačí. Promiň.“
řekne smutně a spolu s Irisem uteče.
Já zůstanu stát jako opařený a přemýšlím nad tím, co mi Teru řekl.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA